Vůbec prvním fotočlánkem na tomto blogu byl v červnu roku 2010 článek Kouzelná zahrada, do té doby jsem psal kvůli technickým problémům s blogem víc než rok pouze texty bez obrázků (dnes už si něco takového s odstupem umím jen stěží představit). Tenkrát jsem poprvé a čistě experimentálně použil techniku focení s rozpínavým efektem, který vzniká, když fotograf v průběhu expozice zoomuje. Tuto techniku jsem se postupně snažil zvládnout co nejlépe, doplnil jsem ji spoustou vlastních zkoušek a experimentů, jak bude podoba výsledné fotky reagovat na různé (většinou zvenku napohled dost legrační) pohyby fotografa. No a kdykoli navštívím zahradu svých rodičů ve Staňkově, mám s sebou fotoaparát se zoomovým objektivem, abych - pokud bude příležitost a dobré světelné podmínky - rozšířil stejnojmenný dlouhodobý fotocyklus, který má u návštěvníků mých fotografických výstav i mého fotowebu velmi pozitivní ohlas.
Letos jsem po velmi dlouhé době navštívil zahradu v počínajícím létě a zároveň jsem touto návštěvou odstartoval své osobní roční "tvůrčí prázdniny" (podrobněji jsem o tom psal v článku Dva (půl)roky prázdnin). I tentokrát jsem si počkal na to, až těsně před svým západem slunce nasvítí různé části zahrady měkkým světlem; na focení jsem pak měl jen asi půl hodiny, během kterých jsem běhal po zahradě jako čerstvě propuštěný blázen a snažil jsem se najít taková zákoutí, která by na "explozionalistických" fotkách vypadala zajímavě. Tentokrát jsem zdaleka tolik nespoléhal na barevné květy, ale hlavně na barvy obsažené ve slunečních paprscích, které na fotkách dokážou rozzářit i ta místa, v nichž bych podle své běžné zkušenosti podobné barvy nikdy nehledal.
Jako obyčejně jsou i přes celkem dlouhé expoziční časy fotky dělané "z ruky", takže je většinou zapotřebí udělat víc pokusů, než jsem s jedním z nich aspoň trochu spokojený.
Na následující fotce je zapadajícím sluncem nasvícený jehličnan na zahradní skalce. Napřed jsem měl pocit, že abych dosáhl podobného spirálového efektu, musím se při snímání - k potěše kolemjdoucích - kroutit jako užovka, ale nakonec jsem našel mnohem efektivnější postup, který neškolené oko běžného kolemjdoucího nejspíš ani nerozliší od normálního focení rodinky při večerním grilování :-).
Když zoomuji během expozice, většinou si vyberu nějaký konkrétní keř nebo rostlinu, u nchž tuším zajímavý barevný potenciál. Tentokrát jsem vyzkoušel, co udělá, když jako základ fotky použiju celek; do záběru se nakonec vešla celá různobarevná skalka kolem zahradního jezírka.
Od snímání celku se teď naopak dostáváme k detailu a navíc k výřezu, protože jsem se pokusil jednotvárnost podobné symetrie vzniklých fotek trochu narušit tím, že aspoň na jedné z nich nebude zachycený střed rozpínání.
Tohle už je klasická podoba fotky vzniklé technikou ruční expozice během zoomování. Zajímavé na ní je pro mne to, že jsem pro ni použil normálně úplně nezajímavý šedavě zelený keř, kerý sám nepřispívá k obrazu žádnou výraznější barvou, vše zastanou jen barvy obsažené ve slunečním světle.
Další experiment, tentokrát s rostlinou, jejíž jasně zelené listy byly zčásti vystavené slunečním paprskům a zčásti byly ve stínu. Četné a ostré přechody mezi světly a stíny na listech udělaly dohromady, myslím, docela zajímavý efekt
Když už experiment, tak pořádný: Co se asi stane, když úplně potlačím barvy, které jsou jinak základem celé kolekce Kouzelné zahrady a přejdu do černobílého režimu dokonce bez mnoha různě tmavě šedých tónů? Zůstává jen "tmavě černá" a "světle bílá" jako při použití některých grafických technik.
Na kmeni a větvích staré třešně, která na naši zahradu zasahuje z vedlejší kamenické dílny založené před mnoha lety mým dědečkem, není normálně vůbec nic zajímavého. Když však na jejich kůru dopadnou paprsky právě zapadajícího slunce, na fotce se rozzáří neskutečnými barvami. Mimochodem, ta ohňově oranžová barva vlevo nahoře, to je právě nasvícený kmen třešně, který je na normálních fotkách šedohnědý a zcela nezajímavý. Fotku jsem schválně zkusil udělat kvůli srovnání ještě jednou těsně poté, co se sluneční kotouč schoval za obzor. Všechny barvy doslova během pár vteřin z obrázku zmizely a fotka se mi natolik nelíbila, že jsem ji rovnou vyhodil a nepoužil ji ani pro srovnání.
Jako kuriozitu a v jistém smyslu i jako speciální podobu vlastního podpisu pod dnešní článek jsem tentokrát udělal netradiční "stínový autoportrét". A pak že se prý fotím nerad... :-)
Fotek jsem tentokrát během oné zázračné zlaté půlhodinky udělal asi 150, pochopitelně, většinu z nich jsem vyhodil, protože šlo buď jen o varianty toho, co jsem právě předvedl, nebo toho, co jsem už (a lépe) udělal dřív. Musím ale říct, že tentokrát jsem si focení opravdu neobyčejně užil, byla to hodně intenzivní a pro mne i v mnohém překvapující půlhodina. Myslím, že několik dnešních fotek zařadím do celkové kolekce Kouzelná zahrada na svém fotowebu a budu muset konečně udělat to, co už chystám delší dobu - malou inventuru celého fotocyklu, po které několik starších "zasloužilých" fotek odejde na klidný fotovejminek a nahradí je noví energií čerstvě nabití vlčáci :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.