Ne nadarmo se říká, že všechno má svůj správný čas, takže nebývá dobré příliš urychlovat přirozený tok věcí. Když jsem byl malý, dobře se to ukázalo třeba na tom, jak jsem se - jako dítě té překotné doby - naučil číst. Rodiče totiž jednou ve snaze vyjít vstříc mé přirozené zvídavosti udělali fatální chybu a jako ještě maličkému děcku mi ukázali, jak se píše moje jméno: P E T R. Moje první čtyři písmena! Nepamatuji se na ten okamžik, znám ho pouze z vyprávění, ale musel to pro mě být zásadní zlom, protože jsem pak napřel všechny skrovné síly svého batolecího věku k poznávání dalších písmen. Příležitostí k tomu jsem měl dostatek. Kupříkladu na našem klavíru se skvěl velký zlatý nápis PETROF; jak lákavé slovo k poznávání, zvlášť když už víc než polovinu písmen znáte: Přece PETR, to jsem já a teď už bych potřeboval jen vědět, co znamená OF. Takto postupně jsem od různých lidí loudil informace, z jejichž útržků jsem si sám pro sebe v ústraní skládal svou abecedu, a když nás pak přijely v srpnu 1968 osvobodit okupační spřátelené armády a na zdech a výlohách obchodů se objevily hanlivé nápisy psané velikými a kontrastními tiskacími literami, byl jsem z nich nadšený, protože jsem mohl svou čerstvě nabytou znalost uplatnit a trénovat v praxi. Samozřejmě nahlas a před svědky, protože potichu by to nebylo ono.
Chudáci moji rodiče tak byli našimi sousedy podezříváni z toho, že mi nápisy předříkávají a z bůhvíjakých podvratných důvodů mě je nutí opakovat; nikoho nenapadlo, že by si mrňous, kterému nebylo ještě ani dva a půl roku, čte kvůli své vlastní opojné radosti, že něco takového jde, a je mu úplně jedno, co všechna ta slova dohromady znamenají. Těžko zazlívat malým dětem, že se naučily slova přečíst dříve, než jsou schopny jim i porozumět. Ostatně něco takového pohříchu zdaleka není výsadou batolat, ale - jak se překvapeně stále znovu a znovu přesvědčuji - konkuruje jim v tom i mnoho dospělých, z nichž navíc mnozí o sobě mají velmi sebevědomé mínění, takže se jejich nedostatek už těžko někdy spraví.
Moje dětské srdéčko se ale muselo tetelit radostí, protože se mi díky novým znalostem otevřely dveře do obrovského tajemného světa naší velké knihovny. Brzy jsem si našel knížku, která byla přesně podle mého tehdejšího gusta, protože byla o zvířátkách a obsahovala spoustu pěkných fotek; jmenovala se Naše ZOO, a protože schopnosti intelektové a sociální nešly v mém případě úplně ruku v ruce, mohly občasné návštěvy spatřit mou maličkost, jak zamyšleně sedí na nočníku s dudlíkem v puse, listuje stránkami tlusté knihy a nechápavě kroutí hlavičkou, jak se nějaký pták může jmenovat "orlosup" a nebýt přitom ani orel ani sup.
V dalších předškolních letech jsem tak postupně nakoukl do spousty knížek; některé se mi moc líbily, zvlášť různé atlasy a encyklopedie jsem doslova miloval a v knihovně jich bylo dost. Našel jsem tak i Kapesní atlas hub, kde jsem se kromě mnoha informací o nejrůznějších hřibech, pečárkách, holubinkách či strmělkách dočetl s hrůzou v očích i o houbách nejedlých, jedovatých a dokonce smrtelně jedovatých, které u sebe měly výhrůžný obrázek s lebkou a zkříženými hnáty. Těch pár odborných stránek o jedovatých houbách tehdy na dlouhou dobu - nejspíš v kombinaci s některou z detektivek ve vedlejší polici nebo s hororovým výběrem Tichá hrůza, který jsem taky tajně přelouskal - vybudilo mou dětskou fantazii natolik, až jsem dospěl k přesvědčení, že existují-li v našem lese smrtelně jedovaté houby a moji rodiče a prarodiče v témže lese houby rádi sbírají, jistě mají úmysl mi některou z hub s černobílou lebkou v záhlaví vylepšit mou do té doby moc oblíbenou bramborovou polévku.
Přál bych vám znát moji babičku a mého dědu; jako dítě mě doslova milovali, ale já byl pod vlivem znervózňujícího koktejlu nevhodně zvolených publikací přesto skálopevně přesvědčen, že mi usilují o život a kdesi ve tmě našeho staňkovského sklepa pro mě klechtí čarodějný pokrm - smrtící smaženici z muchomůrek zelených anebo aspoň - protože jsem byl bdělý a žádné jídlo, které by mělo v sobě byť jen stopu houby, jsem v té době pochopitelně nejedl - syntetizují z těchto hub vražedný jed amanitin, kterým pak mohou potřít třeba i mé oblíbené lívance s cukrem. Hrůza žít v takovém nepřátelském světě! Když se pak stalo, že jsem se jednou přejedl třešní a bylo mi opravdu zle, považoval jsem to za naplnění svých obav, a kdybych tehdy kromě čtení uměl i psát, jistě bych sepsal závěť (podle standardního průběhu otravy, který jsem z atlasu znal nazpaměť, bych na to měl ještě dostatek času), aby i po mém odchodu bylo postaráno o mého oblíbeného plyšového medvěda.
Ani nevím jak, ale postupně jsem se z tohoto svého "houbového období" kupodivu celkem ve zdraví dostal. Jeho posledním záchvěvem byl okamžik, kdy mi rodiče jako čerstvému prvňáčkovi přinesli z porodnice řvoucí peřinku s mou novorozenou sestřičkou a já slavnostně prohlásil, že miminko má podle oficiálních dat z porodnice na výšku skoro tolik, co vzrostlá bedla vysoká. Měla to být ode mne pro maminku pochvala, jak se miminko povedlo, a taky trochu ukázka mých z atlasu načtených ohromujících znalostí, ale nezdálo se mi tehdy, že by rodiče mé výstižné přirovnání dokázali docenit, což nebylo divu, protože o houbách ve srovnání se mnou - bez urážky - věděli houbeles.
Na houby jsem pak naštěstí přestal mít čas, protože učivo první třídy si ode mne žádalo čas a soustředění. No řekněte, kdybych se stále zabýval jen vražednými houbovými choutkami svých příbuzných, třeba bych se ve škole spolu se svými spolužáky z první cé vůbec nestihl naučit číst! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.