Studánka lásky u Konstantinových Lázní a bezdružická lokálka

Jednou z nejpříjemnějších procházek po okolí Konstantinových Lázní, kde právě pár dní pobývám, je asi 4 km dlouhá a většinou celkem pohodlná cesta k tzv. Studánce lásky. Jako ke správné studánce lásky patří k tomuto místu marketingově líbivá a přitom cudná pověst, která praví, že pokud se milenci společně napijí z této studánky, jejich láska vydrží navždy.

Dala by se asi najít řada výkladů tuto dávnou pověst aspoň částečně racionalizujících. Pustí materialisté zjednodušující tak komplexní cit, jakým je láska, hlavně na určité příjemné tělocvičné úkony by jistě mohli hledat ve složení pramene zde vyvěrající kyselky povzbuzující rozpuštěné chemikálie. Škodolibci by zase mohli poznamenat, že pár který vydrží chuť a především vůni tohoto pramene, musí už nutně vydržet všechno. Já v legendách rácio nehledám a naopak se rád dávám unášet jejich zdánlivou bláhovostí, protože ctím zázraky a jejich místo v přeracionalizovaném lidském světě. Navíc prameny v oblasti Konstantinových Lázní mi chutnají :-).

 

Naopak, mohl bych uvést, že opravdová láska je, myslím, v dobrém souladu s tím, co na tomto krásném místě na břehu potoka Hadovky (ten název nemá potok jen tak pro nic za nic, za vlhka tu prý bývá k zahlédnutí kdeco) můžete zažít. Věčný proud vody v potoce i neustále vyvěrající kyselý pramen ve studánce může dobře symbolizovat trvalost vztahu, probublávající plyny s příměsí nepominutelného sirivodíku pěkně ukazují, že ani pravá láska nevoní vždycky jen po růžích, a občas v těchto místech (rozlehlá louka na břehu potoka) poletující ovádi zase dávají tušit, že snad právě jen láska umí bodat tak bolavě, jako celá hejna těchto nepříjemných hmyzích bytůstek dohromady.

Co vám budu povídat: Jako emeritní přírodovědec ctím sílu experimentu, a proto si říkám, že oprávněnost legendy je možné ověřit jen vyzkoušením na co největším pokusném vzorku, tak tohle místo poblíž jediných lázní Plzeňského kraje se svým protějškem rozhodně prubněte. Ostatně, co se může stát horšího, než že si potvrdíme, že platnost legendy není stoprocentní, ale to, myslím, lidé od legend ani nečekají. Navíc můžeme přispěchat s dovysvětující legendou, že totiž výjimka potvrzuje pravidlo, no a s touto drobnou výpomocí může pověst o Studánce lásky vydržet stejně dlouho, jako místním pramenem navěky potvrzená láska :-).

Jo, a jedno malé varování pro vášnivé houbaře: Okolní lesy jsou prý místem největšího výskytu smrtelně jedovaté muchomůrky zelené v České republice. To jen abyste to místní legendě při experimentálním testování přehnaně nezjednodušovali a nezkrátili právě to vaše "navždy" více, než je nezbytně nutné (mimochodem, o mém dětském vztahu k jedovatým houbám jsem psal shodou okolností nedávno v článku O vražedném houbovém spiknutí).

Studánka na břehu potoka Hadovka je chráněna moderní stříškou

Potokem poblíž studánky stále probublávají plyny doprovázející vývěr pramene. Občas potok nebublá skoro vůbec, jindy si umí pěkně zabouřit.

Totéž místo o pár chvil později a v černobílé podobě, kolem bublin jen světlo a stín.

Nu, tak se pojďme podívat, co to tu vlastně pod stříškou před našimi zraky schovávají.

Studánka je aktuálně osazena speciální nádobou, do které voda natéká a kterou probublává doprovodný plyn. Nečekejte tedy nějaký sympatický čůrek kyselky v decentní rouře, které jen ledabyle nastavíte své spojené dlaně. Kdo se chce napít, musí ponořit svůj koflík pěkně do studánky a odmyslet si případné plovoucí nečistoty.

Jen malý kousek od studánky po proudu potoka narazíte na viadukt místní lokálky na trase Pňovany - Bezdružice. Trasa je to romantická, bohužel, v Bezdružicích končí, i když v době výstavby na přelomu 19. a 20. století se uvažovalo o protažení až do Teplé, kde by se trasa napojila na karlovarskou dráhu. To bylo ovšem za Franze Josefa I., tedy v době, která železnici přála. I když stále existuje spolek bojující za dostavbu dráhy (před lety jsem se s nimi dokonce zúčastnil happeningového výletu do Teplé a zpět po zamýšlené trase), je jasné, že 21. století železnici podobného typu nepřeje a co se nestihlo za Rakouska - Uherska, už se nestihne. Na trase je celkem deset zastávek a při cestě si přijde na své nejen milovník zvlněné krajiny Tepelské vrchoviny, ale i ti, kdo mají rádi český jazyk. Přece taková jména stanic jako Blahousty, Tpísty nebo Cebiv, to vysloveně nabádá k přemýšlení, jak se asi ta místa ke svým jménům dostala :-).

Na mostě přes Hadovku původní staré parní lokomotivy zastavovaly a doplňovaly důmyslným mechanismem z dosud pietně zachované nádrže vodu z potoka, aby mohly pokračovat v cestě. Inu, most na fotce máme, nádrž pod mostem taky, ale přesto se mi zdá, že na obrázku jako kdyby ještě něco chybělo...

... jasně, teď už je to správně a kompletní! Na motorový vláček v záběru jsem si ale musel asi hodinku počkat, nejezdí totiž nijak často.

 

No a na závěr zdejší nová motorová mašinka ještě jednou, tentokrát už v ulicích Konstantinových Lázní, na pozadí s vrchem Kasíkov, na kterém je známý kostel a romantická zřícenina stejnojmenného hradu (v počeštěné německé verzi je to Švamberk).

 

Děkuji za doprovod na toulkách po moc zajímavé oblasti, zdravím z lavičky v konstantinolázeňském parku a přeji všem krásné letní dny. A s tou láskou pozor: Přece jen, v Konstantinových Lázních se léčí hlavně kardiaci, tak aby naše experimenty se studánkou nebyly na ten náš neuvěřitelně houževnatý a v lepším případě nějakým báječným člověkem trvale obývaný měkký sval moc velký nápor!