Lom na Hradišťském vrchu aneb Jak se stávám morousem

V Konstantinových Lázních jsem byl na návštěvě už mockrát, takže můžu trochu sledovat, jak se zde věci v průběhu let vyvíjejí. A vyvíjejí se - jak to tak bývá - občas k mému obrazu a občas trochu proti němu. Kupříkladu lom na zdejším Hradišťském vrchu, přímo nad lázeňským městečkem: Odedávna až do 90. let 20. století se tu těžil čedič (je z něj postavený třeba památník selského povstání, o kterém jsem psal v článku Jak dopadli sedláci na Ovčím vrchu?). Pak byl pozemek s malebným čedičovým lomem a především s krásným čistým jezerem obehnán plotem a označen jako soukromý pozemek se zakázaným vstupem. To si jistě umíte představit, že se tu našlo dost odvážných romantiků, kteří byli ochotni se jít v horku na krásné místo vykoupat, i když riskovali nepříjemné setkání s místní ostrahou a jejím respekt budícím psem. To vzrušení z něčeho zakázaného hrálo svou roli v oblibě místa, ale přespolních zájemců o takové nejisté koupání nebylo moc, takže se časem ustavila jakási křehká ale celkem vyhovující rovnováha. Tehdy jsem si říkal: Takové nádherné místo; proč místní majitel místo boje s koupáníchtivou veřejností, který stejně nemůže vyhrát, nedá radši ke vstupu závoru a nevybírá vstupné? Lidé by dostali svůj díl romantiky, majitel by si přišel na své a pes by se mohl věnovat prohánění lázeňských slepic.

 

Že se věci pohnuly, jsem zjistil, když jsem ve městě viděl reklamu na "koupání v krásném čistém přírodním jezeře". Jediné krásné čisté přírodní jezero, které v okolí znám, je to v lomu na Hradišťském vrchu. Tak jsem se dnes vyrazil na to nádherné druhdy romantické místo podívat. Už když jsem viděl řady aut na blízké upravené parkovací ploše, začalo mi být jasné, že ochranky se psem se tentokrát bát nemusím. Vstupní brána se závorou a nasazené vstupné 50 Kč bylo celkem v intencích mých dávných představ. Co však bylo výrazně nad jejich rámec, byla reprodukovaná diskohudba, která se rozléhala celým okolím lomu, a pak už vlastně všechno další, co jsem stihl vidět. Z jezera se stalo normální (připouštím, že stále krásné, ale prostě normální) koupaliště: Stánek s občerstvením, reklamní deštníky, plocha mezi jezerem a stěnou lomu posetá dekami, lehátky, slunečníky, stany a hlavně spoustami lidí, kteří se snažili překřičet hlasitou muziku, což se především hlasově dobře disponovaným německým turistům sice místy dařilo, aniž by to ovšem dojem z celkového randálu jakkoli vylepšilo.

Chvíli jsem na to dopuštění, které snad mělo být naplněním mého - zjevně špatně pochopeného - dávného snu, nevěřícně zíral a pak - protože se za mnou začali srocovat další příchozí v domnění, že stojím frontu na vstupenky, aby ještě honem urvali "v tomhle hicu" nějaký kousek slušného místa - jsem trochu znechuceně pokračoval po místní naučné stezce podél stěny lomu směrem k vrcholu Hradišťského vrchu, ze kterého je doposud zdarma krásný výhled do okolí. "Duc, duc, duc..." bouřily z údolí diskodecibely a já si do toho na jedné z informačních tabulí naučné stezky četl, jak ve zdejším unikátním biotopu původního čedičového lomu hnízdí sýčci, kalousové a výři, pro které je klid chráněného místa doslova sovím rájem.

Ducducáky z údolí pohltil les, až když jsem přešel asi půldruhého kilometru dál na druhou stranu vrchu, do míst, kde stávala brána zdejšího předvěkého hradiště. Kdoví, hudební rytmus by se možná našim zdejším předkům líbil, protože by mohli pěkně do rytmu tančit kolem ohňů. Být ale místním výrem, pořídil bych si špunty do uší nebo bych založil výří asociaci a požádal bych o pomoc Evropskou unii. Jenže, znáte to, jak si občas evropští úředníci představují řešení podobných problémů: ještě by přišlo nařízení, že proti hluku z údolí se musí postavit kolem vrcholového temene čtyřmetrové betonové protihlukové stěny (relaxujícím turistům u jezera by se dalo vstřícně podat tak, že je stěny chrání proti příliš hlasitému zpěvu místního ptactva). Bylo by to podobné mnoha kauzám, ve kterých se probémy neodstraňují, ale "řeší se", přičemž se při tom řešení řetězově vytvářejí nové dosud netušené problémy, které bude třeba opět řešit, takže budeme mít stále co na práci. Nedivil bych se, kdyby zdejší kalousové ušatí už byli dávno za horama, i když by jistě povinností stavebníků bylo protihlukové stěny opatřit i dostatečným množstvím betonových úkrytů (s přesně definovanými parametry) pro sovy.

Jsou okamžiky, kdy se ani nedivím sýčkům z řad sov i z řad lidí, že nostalgicky vzhlížejí k minulým časům, i když často účelově zapomínají, že se - ve zdejším lomu i v celé společnosti - dřív děsivě rachotilo, prášilo a ano, občas i střílelo, protože když jste se všemi rachotiči, prášiči i se střelmistrem byli zadobře, dalo se to přece všechno nějak vydržet. Nesouhlasím s nimi, apeluji na jejich nostalgií omámenou paměť, ale i mně často připadá, že bereme věci - mnohem častěji, než by odpovídalo statistickým zákonitostem - za špatné konce a nedokážeme mnohé pěkné ideály převtělit do jiné než prakticky orientované "tržně ducducové" reality.

Na druhou stranu nemůžu pominout, že mnozí návštěvníci jsou z přírodního koupaliště ve starém čedičovém lomu nadšení, takže koupališti dávají nejspíš na sociálních sítích slušný počet hvězdiček a dobrá pověst jezera v lomu se šíří, dorazí tedy víc turistů, což ještě lépe přispěje k tomu, aby romantiky postupně ubývalo, až konečně zbyde jen to, co je k mání i skoro všude jinde. A tím se vlastně přistihuji při tom, že se nejspíš poznenáhlu proměňuji v morouse, který i veskrze báječné věci považuje v porovnání s vlastními představami za - no, abych nepoužíval příliš silná slova - řekněme minimálně za prošvihnutou příležitost přijít s něčím, co bude dobré pro majitele, romantiky, plavce i pro zdejší výry a ještě mne to navrch nepřiměje příště jít na Hradišťský vrch velkou oklikou.

Mimochodem, při svém pobytu v Konstantinkách jsem v jedné z okolních vesnic našel velmi slušnou vesnickou restauraci, kde si na nic nehrají; nenabídnou vám ústřice ani lahodné humry (protože co by to bylo za restauraci, kdyby se neucházela o michelinovské hvězdy, že?), ale zato dostanete polévku, která mi po 35 letech připomněla chuť jedné z polévek mé babičky, usmaží vám na pravém sádle normální český vepřový řízek (sice chápu, že se možná při té představě ortodoxní vegani křižují, ale co s tím nadělám?) a ještě můžete zakousnout výborný štrůdl, to vše za dvě stovky i s královským (myslím tím samozřejmě jen nějakého českého vesnického krále :-)) dýškem. Pravda, není tu všechno jako v Hiltonu, na záchodě se tam třeba vyskytují, považte, obyčejné hospodské mouchy a jídlo vám přinesou, i když ještě hltáte výbornou polévku. Nějakou dobu jsem si říkal, že tu na blogu napíšu, kde ta restaurace je, ale ono by se to pak mohlo rozkřiknout, dostat hvězdičky a až přijedu příště, bude pro novou moderní klientelu fungovat nové menu, kde bude místo normálního řízku řízek sojový, a na novém aseptickém a plně automatizovaném záchodě zcela bez much bude hrát hlasitá povzbuzující hudba, do které bude sjetý moderátor nadšeně deklamovat reklamní sdělení.

Mrknul jsem na výra velkého na vedlejší židli, který právě dopíjel brčkem dobře vychazenou kofolu, a on mi dal jasně najevo, že mám být zticha. Dost na tom, že se musel odstěhovat z lomu, protože v ušní špuntárně neměli jeho velikost :-).