Viděli jste někdy opravdovou gejšu?

Kdy se člověku poštěstí vidět opravdovou živou japonskou gejšu? V Japonsku se mi to během dvou měsíců toulání napříč celou zemí (podrobnosti a fotky najdete v mých více než 60 reportážích v rubrice Japonsko na vlastní oči) při dvou návštěvách nepovedlo ani jednou, i když speciálně v Kjótu jsem se v tradičních čtvrtích Pontocho a Gion, kde prý se to občas - má-li člověk kliku - povést může, opravdu snažil. Viděl jsem spoustu dívek, které se za gejši vydávaly, asi jako se v pražských ulicích občas lidé v dobových parukách vydávají za současníky Wolfganga Amadea Mozarta. Ale opravdovou gejšu - podobně jako opravdového Wolfganga Amadea - jsem doposud nespatřil.

Před pár dny jsem ale měl to potěšení vidět skutečnou a nefalšovanou gejšu na vlastní oči. Dokonce ne jednu, ale hned čtyři, a nejen, že jsem je viděl, ale mohl jsem si s nimi i docela normálně popovídat, takže když jsem je fotil, nemusel jsem si připadat jako zlovolný paparazzi, který jejich záběry sobecky krade spolu s jejich duší jen proto, aby měl na obrázku zachyceno něco neobyčejného. Jen se to celé neodehrálo v Japonsku, ale na pražském Novém Městě kousek od Karláku. Gejši sice nebyly právě "v gejšovské plné polní", protože v neděli měly ve svém nabitém pražském programu relativně volnější den (na sobotu a na pondělí měly naplánované speciální oficiální akce), ale i tak (naopak - pro mne o to víc, protože větší volnosti a přirozenosti dávám vždy přednost přes tím, co je svázané přísnými pravidly a normami) to pro mne bylo setkání moc příjemné, poučné a inspirativní.

 

Na tatami můžete vidět (a my mohli i slyšet) tři gejši: Tazusa hraje na šamisen, Asaka a Taematsu tleskají do rytmu...

 

... a teď uděláme malé kouzlo, lidi z tatami odstraníme a zbyde nám výstavka propriet, které k životu gejši patří.

I když bychom samozřejmě mohli zůstat jen u pár ilustračních záběrů, jaký zážitek už by měl být lepší inspirací pro napsání malého haiku? Tím spíš, že na mém blogu je těmto drobným dílkům tradiční formy také věnované celé specializované zákoutí: rubrika Haiku

Podvečerní haiku z uličky gejš

Gejšám v ústrety

na tónech šamisenu

večer přilétá.

Sayuki je původem Australanka a v roce 2007 se stala první gejšou - cizinkou. Jen pro zajímavost - vystudovala psychologii a má doktorský titul v oboru sociální antropologie z Oxfordu. Její prezentace o světě gejš byla opravdu velmi zajímavá a mimo jiné ukázala, že gejšám není - navzdory všem tradicím - cizí ani moderní technika :-).

Moje focení během neobyčejného odpoledne bylo opravdu jen "momentkové", i když milé gejši by si určitě zasloužily pořádné a plnohodnotné portréty. Ale jednak portréty běžně vůbec nefotím, takže je rád ponechám odborníkům, a taky jsme zpátky u té už zmiňované volnosti a přirozenosti.

Všechny dámy běžně žijí v hlavním městě Tokiu, ve čtvrti Fukagawa, jejíž jméno i používají, ale tradiční japonskou kulturu občas prezentují i v zahraničí - na webu jsem našel např. fotky a videa z jejich loňské podzimní návštěvy v Římě. Osobně jsem rád za to, když se někdo snaží nechat zájemce aspoň zpovzdálí nakouknout do jinak dost uzavřeného neobyčejného světa. Já jsem si alespoň to drobné nakouknutí užil a sluší se za ně pěkně a s typickou japonskou úklonou poděkovat :-).

P.S.: V článku jsem využil informace z materiálů japonské restaurace Miyabi, kde se setkání s gejšami v rámci pravidelných akcí pro příznivce japonské kultury uskutečnilo a odkud jsou i pořízené fotografie.