Světlo podvečerních Vinohrad

O sérii přednášek kunsthistorika Jakuba Syneckého v pražském Divadle Kámen o historii Vinohrad a Žižkova jsem tady na blogu už jednou psal - bylo to v souvislosti s jednou "pražskou drobnůstkou", plastikou na vstupních dveřích bývalé budovy Tabákové režie. Tento týden jsme měli se skupinou "Pražské domy" na Vinohradech speciální procházku, během které jsme si mohli jednak připomenout mnohé informace z přednášek a zároveň si i prohlédnout zmiňované zajímavosti na vlastní oči. Během této vinohradské procházky vzniklo pár fotek, které postupně uveřejňuji na svém facebooku a které si, věřím, zaslouží se stručným komentářem ukázat i zde na blogu.

Když na Vinohrady dopadají paprsky měkkého podvečerního slunce, stojí za to procházet se ulicemi a "lovit" zajímavé odrazy na zdejších domech. Asi nejlepší "odrazovka" se mi nabídla v Anglické ulici, kde se různé vrstvy skutečnosti moc pěkně proplétají, takže kolemjdoucí může odhadovat, co z výsledného obrazu patří modernímu skleněnému domu, co naopak starším protějším domům, které se ve skleněné fasádě v zajímavě zdeformované podobě odrážejí. Samozřejmě, takových odrazů je kolem nás k vidění spousta. O tom, že mi ale zrovna tento výjev bude určitě stát za fotku, rozhodly dvě věci: Jednak pěkně sladěný "rytmus" oken na všech budovách, no a hlavně jedno otevřené velké okno vedoucí kamsi do nitra budovy, které strukturu obrazu moc pěkně narušuje, ale zároveň i dotváří. Kdyby to jedno okno otevřené nebylo, byl by obrázek moc jednotvárný, takže jsem byl moc rád, že právě když jsem šel kolem, vzniknul na šachovnici fasády tenhle tmavý "zub". Fotil jsem tedy rychle a doufal jsem, že neviditelná paní domácí okno do rušné ulice zase hned nezavře, tím spíš když kolem bloumá nějaký floutek s teleobjektivem :-).

Když naše skupina po páté hodině vešla do chrámu svaté Ludmily, hlavního vinohradského kostela, bylo na první pohled zřejmé, že fotografové mají kliku, protože sluneční paprsky zvenku přesně osvětlovaly bílý oltář. Takové podmínky většinou trvají jen chvíli a je třeba je okamžitě využít. Aby na fotce vyniklo dobrosrdečnou náhodou dobře nasměrované světlo, bylo třeba mít v obrazu vepředu i vzadu přítmí a hlavně povypínat všechny možné automatické a poloautomatické režimy, protože ty si s podobnou světelnou situací většinou neumějí dobře poradit, měření všelijak průměrují a výsledky pak za moc nestojí. Kdyby nikdy jindy, tak v podobných podmínkách má smysl, myslím, jen plně manuální režim - tentokrát s notnou podexpozicí (v případě této fotky -2EV).

V prostoru chrámu svaté Ludmily jsme strávili skoro hodinu, protože historie městského novogotického chrámu a jeho interiér byly zajímavé a Jakubův výklad velmi podrobný, což je doba, kterou většinou nevydržím jen poslouchat, ale chodím kolem a hledám obsahem nebo světlem zajímavé záběry. Na další fotce je jeden z bočních oltářů ve značně proměnlivém vnějším světle, které do chrámu vstupuje přes četná vitrážová okna. Nějakou dobu jsem čekal, jestli se světlo nezkoncentruje lépe na hlavní motiv oltáře, ale nestalo se tak. V těchto případech by asi bylo lepší aspoň lehce si vypomoci bleskem, ale jednak se to ve zdejším kostele nesmí, jednak vůbec žádný blesk nemám, takže mi nečiní potíže ten místní zákaz dodržet :-).

Tyhle svíčky jsou poblíž vstupu do chrámu ve velké skleněné vitríně, ve které se zajímavě odrážela okolní okna s barevnými vitrážemi. Nějakou dobu jsem kolem zvláštního "svíčkového boxu" chodil a hledal jsem vhodný úhel záběru, aby se nekonkrétní barevný odraz dostal do interakce se svíčkami. Ještě to není úplně přesně podle mých představ, nejspíš budu muset za podobných podmínek přijít do chrámu znovu, ale už to snad aspoň trošku odpovídá názvu, který jsem si pro tenhle záběr vymyslel (to je tak, když máte vymyšlený příběh fotky a její název, ale fotka samotná je zatím v nedohlednu :-)). Co říkáte? Aha, vás zajímá, jaký je ten název? No, když si to necháte pro sebe, tak vám ho tedy řeknu; je to Tichá modlitba za barevný svět. No řekněte sami, že k tak pěknému názvu už stojí za to nějakou fotku vytvořit. Ale pssssst, zatím je to tajem! :-)

Na Vinohradech jsme se ve studeném větru procházeli ještě skoro půldruhé hodiny a viděli jsme tu řadu zajímavých staveb, které vznikly ve 20. letech 20. století po rozparcelování posledních vinohradských polí a zahrad, např. Hasičský dům, Dům zemědělské osvěty, již zmíněnou budovu bývalé Tabákové režie, Radiopalác, budovu Orbisu, Obchodní akademii či palác velkouzenáře Macešky, procházku jsme pak zakončili v Riegerových sadech u funkcionalistické Vinohradské sokolovny a pozoruhodného Laichterova domu. I když jsem i v těchto místech občas fotil, záběry už by byly spíš jen ilustrativní, protože ubývající světlo pokračujícího večera na nich nijak zvlášť nečaruje, takže není moc důvodů publikovat je veřejně. Ale třeba se mi někdy v budoucnu při některé další vinohradské procházce tato místa povedou nafotit lépe a společně se do těch neobyčejných míst ještě vrátíme.