O korespondenční volbě

Kdybychom byli zvídavým ufonem, který spadl z intergalaktické dopravní trasy rovnýma nožkama do pozemské současnosti, shodou gravitačních okolností právě v oblasti české kotlinky, mohlo by nám připadat, že nejzásadnějším politickým problémem, který dnes hýbe českou společností, je to, zda je možné připustit pro Čechy žijící v zahraničí účast ve volbách na dálku nebo ne. Tedy, ne, že by nešlo o systémově důležitou skutečnost. Žijeme ve 21. století a na dálku je možné dělat a zařizovat kdeco: Můžete si koupit lístky na hokej, můžete podat daňové přiznání, můžete vydražit za desítky miliónů obraz od Toyen nebo můžete poslat peníze ze svého účtu na podporu výzbroje ukrajinské armády nebo na šití transparentů s mírovými hesly a holubicemi přesně podle toho, co vy sami pro Ukrajinu považujete za přínosnější. A někdy nejenže můžete, ale dokonce musíte, což vědí např. živnostníci, kterých se na jejich názor nikdo neptal a dostali digitální plnění většiny svých povinností befelem a bez pardonu. U korespondenční volby je ale situace dramaticky odlišná: Volit na dálku bez osobní přítomnosti ve volební místnosti prostě zatím nejde a jak už je to v kraji zvykem od lipanských dob, na bitevním poli se sešikovala dvě vojska, mluvící sice zdánlivě stejnou řečí ale ve skutečnosti si navzájem nerozumějící, která na sebe zpoza nedobytných vozových hradeb metají fekálie a mršiny, aby těm odnaproti co nejvíc zpříjemnila čerstvé jarní povětří.

Samozřejmě, obě strany sporu se zaštiťují těmi nejbohumilejšími možnými úmysly: Jedněm prý jde o co nejsnazší naplnění volebního práva (proč jezdit/létat/plovat často stovky kilometrů do sídla příslušného zastupitelského úřadu, když byste totéž mohli zařídit od stolu v obýváku?), druhým prý zase o to, aby vás při volbě někdo nemohl při naplňování vašeho nezpochybnitelného práva nekale (případně i kale, to je snad ještě horší) ovlivnit, třeba tím, že jeho odlišný pohled na věc podpoří (ano, právě ve vašem obýváku) pistole přiložená mimo záznam k vašemu spánku. Samozřejmě, ve skutečnosti to nemá se zmíněnými principy moc společného: Prostě se ukazuje (a je to v tomto případě snadno logicky vysvětlitelné), že lidé žijící v zahraničí ve volbách výrazně podporují jednu stranu sporu (a ta je s vidinou lepšího volebního výsledku chce dostat co nejsnáž do hry), zatímco podpora druhého tábora je mizivá (a ten je tedy za žádnou cenu dostat do hry nechce, přestože dobře ví, že by to bylo principiálně správné, a ví to tak dobře, že to dokonce dříve sám měl ve svém volebním programu). Jsem ale přesvědčen, že kdyby mezi zahraničními voliči byla podpora obou existujících táborů pěkně 50 na 50, politici z obou stran by se v rozhovorech vyjadřovali tak, že ano, jde vskutku o velmi důležité téma, ale chápejte prosím, věcí k řešení je nepočítaných a naše priority jsou prostě někde jinde.

Asi se dá předpokládat, že Češi, kteří byli schopni odejít do zahraničí a tam se úspěšně uchytit, budou v zásadě samostatnější ve svém uvažování, dají se hůř nalákat na politické vějičky, blafy a laciné sliby. Taky se od nich dají čekat menší obavy z každého jen trošku cizího elementu, když z jejich pohledu je cizí element všude kolem, je tedy obtížnější je jím postrašit, jak se to v české politice už odedávna standardně děje, posledních několik kol prezidentské volby nám budiž mementem. Naopak, ti, co chtějí korespondenční volbě za každou cenu zabránit, se musí mezi svými podporovateli snažit představit jako potenciálně nebezpečné cizáky (však jsou tím cizáctvím kolem sebe jistě dávno načichlí a prolezlí) samotné české občany žijící v zahraničí: Co vůbec se svými pochybnými názory mají strkat nos SEM k nám, do našich věcí, když přece žijí TAM! Ať si volí ve svých Tramtáriích a neruší naše malé české kruhy - možná maličko zasmrádlé, ale co na tom, když NAŠE. Nejenže by neměli mít možnost korespondenční volby, ale neměli by mít volební právo vůbec! navrhují mnohé hlasy (často se zjevným přídechem závisti), protože nikdy nemohou pochopit místní specifika, ta dokážeme svými úžasnými sexy mozky pochopit jen my místňáci a stejně tak jen my máme představu, jak to tu má vše správně fungovat. Dokonce jsem četl komentáře z tohoto tábora, které po podobné myšlenkové cestě dospěly až k celkem podnětné variantě, že volit by podle jejich názoru u nás měl smět jen ten, kdo v naší zemi platí daně, což je myšlenka sice odvážná, ale bude-li dotažena do logického konce - tedy že bude odňato volební právo také těm občanům, kteří tu sice žijí, ale žádné daně neplatí (nebojte, opravdu si nemyslím, že by to tak různí naši poťouchlí vlastenečkové mysleli, a dokonce si ani nemyslím, že by to bylo správně) - považoval bych to za zásadovou a zaznamenáníhodnou aktivitu.

A jaký je můj vlastní pohled na téma korespondenční volby? Ano, přiznávám, budu rád, když bude korespondenční volba zavedena, protože mi to připadne jako racionální krok správným směrem; soudím i z toho, koho tato představa na naší politické scéně vytáčí a popuzuje, což je pro mě vždycky velmi užitečný lakmusový papírek. Na druhou stranu se nezblázním z toho, když se korespondenční volba prozatím ještě nezavede, protože reálný dopad takové změny - navzdory očekávání alarmistů - bude minimální. Typický politický "komárovelbloud", který opět o něco rychleji roztáčí kola společenské polarizace, než že by ve skutečnosti něčemu zásadně napomáhal a něco podstatného řešil. Ale bavilo by mě, kdyby nějaký všemohoucí politický Bůh jen tak ze škodolibosti přes noc proměnil v přesný opak politické smýšlení zahraničních voličů, průzkumy by potvrdily, že je v zájmu obou aktuálně ustavených českých houfců co nejdříve naprosto převrátit dosavadní rétoriku, změnit zastávané principy a začít podporovat přesný opak toho, co jsme podporovali dodnes. Samozřejmě, se stejně vážnými tvářemi, se stejnou razancí a zásadovou nesmiřitelností, se stejně plamennou argumentací, se stejnou přezíravostí k názoru a motivům druhé strany.

 

Přemýšlím, jestli by podobný škodolibý pokus mohl nějak změnil poměry v obou zainteresovaných táborech, a skoro jisté se mi zdá, že nikoli. Protože my se přece sami ve všem důležitém dostatečně božsky vyznáme, tak co by nám měl co radit nějaký politický Bůh. I kdyby - jak snad připouštíme ve slabých chvilkách - to s námi možná myslel dobře :-).