O pindruších a tvrdohlavosti

Není to tak dávno, co jsem v Plzni přecházel starodávný Saský most (on se teď tedy oficiálně jmenuje Rooseweltův, ale já mu pořád říkám jeho původním jménem a zdá se mi, že na ně na oplátku pořád slyší). Bylo květnové ráno, slunce svítilo ostošest a bylo zaděláno na krásný den. Protože jsem měl s sebou foťák a při procházce s foťákem jsem zvyklý se pozorně dívat kolem sebe, nemohl jsem si nevšimnout docela zajímavého stínu, který starý kamenný most vrhal na hladinu řeky Mže. Na výsledném obrázku jsem udělal stín šikmo a jeho součástí je zábradlí, dvě lampy, kamenné sousoší s křížem a taky (pěkně vlevo dole) moje  maličkost. Do toho odraz stožáru a příbřežních stromů, osvětlená cesta... Dohromady docela obstojný záběr, který jsem se rozhodl udělat v černobílém ladění. Jen ty... pindruše!

Slovo "pindruše" jsem poprvé objevil v jednom starém Čtyřlístku, který vyšel v době, kdy mi byly čtyři roky. Netuším už dávno, o čem ten pohádkový příběh byl, ale "pindruše" mi z něj jaksi zůstaly ve slovníku. A když jsem začal fotit, dostalo u mě tohle sympatické slovíčko nový obsah: Začal jsem si jím totiž pro sebe označovat nejrůznější nečistoty v obrazu - flíčky, prach nebo chloupky na negativu (nebylo vůbec snadné očistit nabitý plastový svitek filmu tak, aby se na něj pindruše nelepily jako zlatokopky na miliardáře), vypadlé pixely v digitálním obrazu anebo někdy dokonce skutečný čurbes v záběru. A přesně ten poslední druh pindruší přinášela o překot tekoucí řeka Mže v Plzni u Saského mostu. Nečistoty na hladině řeky byly už při snímání jasně viditelné. Nebylo třeba čekat na to, až odplavou, řeka je jimi "vyzdobená" kontinuálně. Bílé fleky, co nikdy nekončí. 

 

Co ale teď udělat jako fotograf? Mám povýšit na hlavní hodnotu autenticitu a nepořádek na hladině řeky ponechat? Kdybych fotil dokument, natožpak třeba dokument ekologický, nerozpakoval bych se to udělat právě tak. Ale mě přece primárně zaujal estetický účinek zajímavého stínu na řece, zamýšleným výsledkem má být fotka výtvarně zajímavá a k té pindruše podle mě nepatří. Ano, je třeba vždy rovněž zvážit, jak náročná úprava mě při likvidaci pindruší čeká. Ono se to nezdálo, ale nečistot na hladině řeky bylo (při náležitém zvětšení) několik stovek. Každou z nich jsem musel opravit individuálně, nemám na to žádný speciální software, který by to vše udělal naráz; takže to vše vydalo cca na dvě hodiny práce. Jasná otázka: Stojí mi tato jediná fotka (tak povedená přece zase není) za dvě hodiny času k "vyzobávání pindruší"? Při práci sice trochu láteřím a někdy sám nad sebou kroutím hlavou, ale nedá mi to a fotku skutečně vyzobu, byť výsledek práce - Stínový pozdrav ze Saského mostu - nejspíš k ničemu jinému než k tomuhle blogovému zamyšlení nepoužiju.

 

 

Někdy by nezaujatý pozorovatel mou občasnou tvrdošíjnost, s níž dělám věci, které nemají bezprostřední efekt, nepřinášejí mi žádné okamžité ani budoucí zisky, na první pohled mě jen stojí čas a energii, kterou bych mohl využít na něco s lepšími "výnosy", snad mohl označit spíš za hloupost nebo ještě něco horšího. Ale není snad určitou hodnotou "o sobě" skutečnost, že člověk jedná v souladu s vlastním srdcem nebo s nějakým těžko definovatelným kompasem, který vždy ukáže směr další cesty, byť jsou všichni kolem přesvědčeni, že nemůže vést jinam než do pekel, tedy v tom lepším případě?

Pindruše jsem tedy z řeky odstranil a fotku odsunul do archivu mezi mnoho jí podobných. Neplzeňáci si na jejím základě mohou naivně myslet, že Mže pod plzeňským Saským mostem je na naše české poměry neobyčejně čistou řekou, na které si můžete udělat nerušenou "stínovou fotečku" jako já. Má tvrdohlavost, která snad může v některých specifických souvislostech působit pozitivně, ale u mnoha jiných rozumných lidí nejspíš vyvolá jen plácnutí do nechápavého čela, už mi asi zůstane a jsem připravený se s tím vyrovnat.

Ať už mě stojí - v různých svých rozdílně závažných personifikacích - dvě hodiny nebo dvacet let ;-).