středa 3. března 2021

Malý rozhovor o fotkách

Běží třetí den režimu omezeného pohybu kvůli rozlézající se epidemii a já se aspoň trochu snažím rozdýchávat ne zrovna optimistické odevšad dotírající zprávy: Policejní kontroly na každém rohu, narvané nemocnice, první vyhlášený stav hromadného postižení osob (kruci, zrovna v oblasti, o kterou se čistě soukromě tak třesu!) Ne, nebojte, nepřidám dnes další z tisíců článků na (bohužel, už dlouho) aktuální covidové téma, nebudu se snažit nikoho přesvědčovat o tom, že právě můj přístup je ten jediný správný a ostatní jsou hlupáci, ovce nebo ještě horší zvěř, ani nebudu nikoho konejšit či naopak strašit věštbami dalšího vývoje postavenými na obsáhlých znalostech z VÚEPUT, tedy z "Večerního ústavu epidemiologie u telky". Nic takového. 

Kdo už sem chodí nějakou dobu, dobře ví, že je-li někdo ochoten se mě ptát, docela mě těší snažit se mu na jeho otázky odpovídat, pročež tady dokonce kdysi vznikla samostatná rubrika Hovory. No a tentokrát mi položila několik otázek k příležitosti mé aktuální malé fotografické výstavy Začátek velké cesty, která je od konce ledna instalovaná v Divadle Kámen na Invalidovně, přímo kurátorka tamních výstav, kunsthistorička Lucie Váchová. Včera byl tento rozhovor spolu s anotací k výstavě od stejné autorky (mimochodem, je moc pěkné, když o vás tyhle věci píše někdo jiný než vy sami, a nemůžu rozhodně říct, že by se mi to dělo často :-)) zveřejněn na "výstavních" stránkách divadla.
 
------------------------
Petře, kdy začala tvoje cesta vedoucí k aktivnímu fotografování?
Nejspíš to začalo, když jsem se jako malý kluk poprvé podíval shora do tatínkovy staré Flexarety a spatřil v ní tajemný nejasný obraz kousku světa před objektivem. Když jsem pak po létech dostal svůj první vlastní bakelitový foťáček na svitkový film a mohl jsem se začít učit nejen cvakat spouští, ale fotky si doma i sám vyvolávat a zvětšovat, bral jsem to vždycky jako úžasnou a dobrodružnou výpravu do světa magických obřadů, vonících po vývojce. I když se cesty i dopravní prostředky používané na takových výpravách od té doby přece jen dost proměnily a vůně vývojky se rozplynula v turbulencích moderního digitálního světa, ten pocit úžasného dobrodružství mi naštěstí zůstal dodneška.
 
Často se zaměřuješ na detaily, základní tvary a strukturu povrchu předmětů nebo architektury. Inspirovaly tě někdy práce nebo teoretické úvahy jiných fotografů, například Eugena Wiškovského, který také experimentoval s elementárními liniemi i s rytmickým opakováním prvků a estetika snímaných věcí pro něj byla zásadní?  Nebo máš nějakého oblíbeného současníka, jehož přístup k focení je ti sympatický?
Teoretické úvahy o fotografii mě zajímají, tím spíš, když jsem zjistil, že se jimi v mládí vážně zabýval i můj oblíbený a v tomto oboru možná zatím ne úplně doceněný Jiří Voskovec. Fotím spíš intuitivně, „bergerovsky“ se snažím vybírat si to, co „stojí za zaznamenání“, protože to sám považuji za zajímavé a krásné. I když se nijak zvlášť nesnažím řídit se podle cizího příkladu, musím připustit, že na svých cestách třeba právě na stopy Eugena Wiškovského narážím docela často, až to vypadá, že všechna ta moje „tajná místečka“ on, zpropadeně, prochodil už dávno :-). Pochopitelně mám své oblíbence i mezi současnými fotografy, paradoxně spíš v oblastech, kterým se sám věnuji jen okrajově nebo vůbec ne. Martin Stranka mě třeba dokázal svými obrazovými fantaziemi do určité míry smířit s žánrem inscenované a počítačově dotvářené fotografie, se kterým jsme vždy byli „na kordy“, a pokorně tvořivý příklad Zdeňka Bíny mě zase vždy spolehlivě vytáhne do pražských ulic, i když předem vím, že takový „street“ jako on prostě vyfotit neumím.      
 
Některé tvoje fotky jsou plné vizuálních metafor, zejména ty infračervené působí až snovým dojmem. Proč jsi začal využívat právě infračervený snímek, který je do určité míry zrakovým dobrodružstvím, ale někdy působí z pochopitelných důvodů až nepřirozeně.
Vždycky mě zajímalo to, co sice reálně existuje, ale skrývá se to před námi za zrcadlem běžně viditelné skutečnosti. Infračervená fotografie mě lákala už v analogové éře, ale tehdy se jednalo o poměrně složitý proces, navíc většinou s velmi nejistým výsledkem. Digitální doba sice přinesla v tomto směru zjednodušení, ale dodnes je obtížné z čerstvě pořízené fotky odhadnout, jaký bude výsledný obraz, dokud nedojde k „vyvolání“ v počítači. Možná i tím, že tajemství takového snímku se musí postupně odkrývat, což připomíná dávné doby práce s latentními obrazy ve fotokomoře, mě tahle technika láká i dnes.  
 
Fotíš rád v urbánním prostoru i krajině.  Co tě nejvíc baví na focení ve městě, a naopak venku?
Do města vyrážím za lidmi a výsledky jejich činnosti, do přírody si naopak většinou chodím od lidí a výsledků jejich činnosti odpočinout. Obě prostředí mají svou vlastní specifickou proměnlivost a dynamiku a mě těší je střídat, protože si myslím, že je to dobré pro oko i pro duševní hygienu. Ve městě i v krajině fotím moc rád, ale – jak si pro sebe kdysi trefně zkondenzoval Jan Werich poselství celé kvantové teorie – „vocaď pocaď!“
 
Poslední dobou participuješ také na mezinárodních výstavách, dokonce jsi nedávno získal i dvě ocenění. Má pro tebe mezinárodní „konfrontace“ nějaký význam, je výzvou k dalšímu posunu?
Vážně míněné poměřování a soutěžení v tvůrčích oborech jsem vždycky považoval za pošetilé. Zjistil jsem ale, že to může být i skvělá motivace, aby člověk připravil to nejlepší, co dokáže v dané situaci (místo, žánr, téma, čas) nabídnout, a veřejně se ke tomu svým podpisem a vlastní tváří přihlásil jako k něčemu, za čím si stojí. "Úspěch" v takové konfrontaci, často daný vlídnou a vzácnou souhrou mnoha okolností, je samozřejmě vždy příjemným polaskáním ega a dobrou položkou do životopisu, ale mnohem důležitější je podle mě proces přípravy fotokolekce, která má člověka v mezinárodní profesní komunitě a před přísnýma očima slovutných porotců reprezentovat, nejlépe samozřejmě tak, aby si tam neutrhl moc velkou ostudu. Díky takové mezinárodní konfrontaci jsem pro sebe navíc objevil spoustu nesmírně zajímavých fotografů z celého světa, které stojí za to dál sledovat, případně rovnou kontaktovat, protože jejich fantazie a um dokážou poodkrýt i dosud netušená zákoutí plná nové inspirace.
 
----------------
 
Tak to bylo pár otázek a odpovědí k výstavě, která představuje fotografie nějak související s dlouhodobým projektem Pražské domy (podrobněji jsem o tom psal v článku S Pražskými domy za zády). Aktuálně samozřejmě výstava příliš v provozu není, ale ani nejtvrdší lockdown zatím nenarušil rozšířenou on-line podobu výstavy na mém fotowebu. Kromě devíti vystavených fotek je tahle nepřetržitě otevřená verze výstavy obohacena o dalších šest snímků, které na výstavě - jakkoli třeba v budoucnu (snad) i otevřené - k vidění nejsou a nebudou.  

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

24 komentářů:

  1. Vůbec netuším, proč text dělá takové formátové vývrtky, v administraci je jedno písmenko jako druhé. Zkusím to večer opravit, ale první pokusy o nápravu v ranním vlaku selhaly a zatím nevím, kde je chyba

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Večer? Proč se tedy říká: Ráno moudřejší večera?

      Smazat
    2. Protože to úsloví vzniklo ještě před érou počítačů.

      Smazat
  2. Moc hezký rozhovor :-) A mám na to tak trochu školy, ale stejně mě vždycky lehce pobaví, když slyším, jak jsou ve fotografii metafory nebo rytmus. Ten, kdo s tím přišel poprvé, musel být nějaký básník! :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já to říkám pořád, že básníkům (a básnířkám) patří svět. Aspoň tedy přeneseně vzato :-).

      Smazat
  3. Říkám si, že infračervené záření, které se jinak láme, rozptyluje a odráží, nevidíme, a proto je pro nás těžko posoudit, zda je to na snímku "prirozene" nebo "reálné" nebo ne... V každém případě je to pokus zachytit věci jinak než je běžně vidíme, zviditelnit "jsouci ale neviditelné',,...Pohlédnout jinak a jakoby jinam, i když na stejnou věc.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Reálné to, myslím, je bez ohledu na to, jak obraz vnímáme. Navíc každá z mnoha možných interpretací je pak povolená, protože nikdo netuší, která je správnější :-).

      Smazat
  4. Pěkně formulované otázky a zajímavé odpovědi. Ráda jsem si tento malý rozhovor přečetla. :)

    OdpovědětSmazat
  5. Pojem urbánní prostor se mi moc líbí.
    Takže z "urbi et orbi" lze odvodit prostor orbánní?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Světoobčani používají takový prostor běžně a někteří si tak dokonce pojmenují svůj projekt.

      Smazat
    2. Urbánci versus Orbánci, to byl dobrý název utopického románu...

      Smazat
  6. Moc hezký rozhovor. 👍👍👍

    OdpovědětSmazat
  7. Milé fotopovídání a příjemné čtení :).

    OdpovědětSmazat
  8. Lucka pokládala nadmíru zajímavé dotazy!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ony vypadaly nenápadně, ale nakonec potřebovaly dobré rozmyšlení :-).

      Smazat
  9. Dík za připomenutí Zdeňka Bíny!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Znal jsem ho jen jako hudebníka a jeho fotografické aktivity mě překvapily a nadchly.

      Smazat
  10. Na mě je to moc odborné :). Fotografie vnímám spíš pocitově, naopak u obrazů se snažím vždy dozvědět něco víc o kontextu vzniku děl.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ty to všechno navíc už dávno znáš z mého blogu, takže tě jen tak nějaká ta vizuální metafora nemůže překvapit :-).

      Smazat
  11. Děkuji za příjemné pokoukání do světa jedné fotografické duše a připomenutí, jak krásný byl moment, když jsem rozbalila svůj první bakelitový foťáček.
    Jen jsme to každý dotáhli jinam, což je samozřejmě v pořádku :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo. Ten bakeliťáček i zmíněná rodinná Flexareta se nakonec staly speciálními exponáty na mé loňské výstavě v Horních Počernicích a dost návštěvníků u nich zavzpomínalo na své staré přístroje :-).

      Smazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.