sobota 3. dubna 2021

Dead Can Dance - výběr do hudební abecedy

Do projektu Hudební abeceda se zapojuji jen minimálně - to platilo kdysi, když běžel v původní podobě na blogu u Robky, dámy s velmi širokým hudebním rozhledem, i nyní, když Chudobka vytvořila jeho "remake". Ale už když nedávno odstartovalo druhé kolo opět od písmena A, řekl jsem si, že pokud vůbec, stálo by za to přiložit vlastní hudební polínko přinejmenším u písmene D, protože tam bych rád podsunul něco od svého oblíbeného australského dua Dead Can Dance. Něco zajímavého vybrat z tolika různorodných možností přece nebude nic těžkého, domníval jsem se naivně a pro výběr zvolil Bílou sobotu, protože Velikonoce trávím o samotě v Dobřichovicích, a je tedy čas na spoustu věcí, ke kterým se jinak nedostanu nebo jsem na ně za běžného provozu prostě líný. A tak jsem začal přemýšlet, jakou skladbu do hudebního blogového projektu zaslat, začal jsem procházet svoje cédéčka i nahrávky na youtube a zjistil jsem to, s čím jsem měl právě v případě Dead Can Dance počítat: Nebude to zdaleka tak jednoduché. 

Je vůbec možné vybrat jenom jednu skladbu z nabídky tak rozmanité, jakou poskytuje duo tvořené Lisou Gerrardovou a Brendanem Perrym? Dám přednost spíš hudbě středověkého střihu, něčemu s výraznější rockovou linkou, oddriftuji daleko na východ a vyberu si něco z četných arabsky znějících melodií, zůstanu v kdysi keltské části Evropy? Vyberu si spíš prostý nápěv nebo naopak opulentní orchestraci? Něco známějšího nebo naopak to, o čem kromě zarytých "fans" nemá nikdo potuchy? A měl bych vzít v potaz obecnou "poslouchatelnost", aby blogeři s úplně jiným vkusem neutnuli nahrávku po prvních dvou taktech? Prošel jsem si poctivě víc než třicítku nahrávek a bylo mi stále jasnější, že nashromážděný materiál je příliš obsáhlý na to, aby z něho vzešel jen jeden vstup do Hudební abecedy. Nu což, zítra stejně nevycházejí Nedělní miniglosy, můžu si tedy dovolit ten luxus a publikovat blogový článek v sobotu, což se tu jinak děje jen zcela výjimečně. Snad mi, moji milí čtenáři, odpustíte, že součástí příspěvku nebude exkurs do biblické dějepravy, recept na velikonoční nádivku ani břitké zamyšlení nad tím, jak se může projevit dotyk nedezinfikovnaou pomlázkou kratší než dva metry na budoucím vytížení českých nemocnic.

Moje osobní cesta k Dead Can Dance začala asi před 25 lety velmi jednoduše: Dostal jsem totiž cédéčko Aion (vyšlo v roce 1990) s krásným obrazem od Hieronyma Bosche jako dárek od přátel. Vlastně tehdy skoro neznali můj hudební vkus, ale trochu znali mě, tak si řekli, že by se to dohromady mohlo snášet (a snášelo se to od prvního okamžiku velmi dobře). Takže to první, co jsem kdy od Dead Can Dance slyšel (hned po návratu z návštěvy, když jsem dárek vložil do přehrávače) byla následující skladba The Arrival And The Reunion. Kdo nemá rád středověce znějící mnohohlasy, nemusí předčasně věšet hlavu; jednak to bude krátké a dnes to bude doslova módní přehlídka nejrůznějších žánrů.

Na desce Aion je i novodobější a mnohem moderněji znějící píseň Black Sun v podání "mužského prvku" Dead Can Dance Brendena Perryho, jehož snaha o dokonalou instrumentaci nahrávek je pověstná a na této skladbě je to znát. Hodně lidí má Dead Can Dance zaškatulkované jako něco hodně temného - v hudbě i textech, a píseň Black Sun se to, jak se zdá, potvrzuje. Ale proto je tento dnešní výběr obsáhlý a pestrý, abychom podobné předpoklady stihli zároveň potvrdit i vyvrátit :-).

Hned další skladba s názvem Emmeleia (z alba Into the Labyrinth původně vydaného v roce 1993) je ukázkou, že si občas doprovodní hudebníci naopak mohou dát oraz, protože tahle krásná píseň se obejde zcela bez nástrojů, jsou tu jen hlasy obou zpěváků a dokonalé sladění mezi nimi. A tady zrovna žádnou temnotu necítím, jen naléhavost, snad smutek, ale taky nádhernou exotickou melodiku.

 

A teď už nasedneme na nastartovaný létající koberec, který nás zanese nad arabskou písečnou poušť, takže se můžeme zaposlouchat do orientálních rytmů skladby s názvem Rakim. Východní vlivy se v hudbě Dead Can Dance objevují velmi často a nemít tady jejich typického zástupce by bylo podivné. Ve svých písních často pracují s poměrně dlouhými "předehrami", kterými ale není radno se nechat zmást, protože posléze často přijdou úplně jiné hudební motivy. Někdy, pravda, nepřijde nic nového a pouze se opakuje do úmoru základní motiv, což oponenti hodnotí jako zoufalou snobskou etnonudu a fanoušci naopak jako úžasnou ukázku hudebního minimalismu :-). Ale určitě nečekáte, že do tohoto výběru dám něco, co se mně samotnému nelíbí.


Jak říkají Monty Pythoni: A teď něco úplně jiného! Průzračně perlivá balada, kterou je možné taky považovat za "intelektuální ploužák" s názvem I Can See Now z alba Toward The Within (1994). Poslouchám a i když se jinak aktivnímu tanci vyhýbám jako čert kříži, tohle bych snad ještě zvládnul, a kdyby to bylo s odpovídajícím protějškem, pak i moc rád :-).

 

Hlas Lisy Gerrardové (to přechylování mi v tomto případě vůbec nejde pod vousy, ale co bych neudělal pro zachování pravidel českého jazyka) začíná v altových hlubinách, ale když si chvilku počkáte, uslyšíte, kam se dostane. Velmi netriviální skladba Persephone (The Gathering of Flowers) z alba Within the Realm of a Dying Sun z roku 1987 je vystavěná do podoby obsáhlého příběhu, odpovídajícímu spletitosti tradičních řeckých bájí. Existuje i natočený videoklip, který se ale - i když filmařsky je moc zajímavý - úplně minul s mou vlastní představou, kterou jsem si vytvořil na základě komplikovaného příběhu "skutečné" Persefony z řeckých bájí (už se těším, že je právě na cestě z podsvětí zpět ke své matce, takže jako každý rok konečně mohou vykvést rostliny a stromy, a založit tak na novou bohatou úrodu), a proto sem nedávám proklik na video.  

Když už jsme zabloudili do řeckých bájí, ještě v Řecku chvíli pobudeme a pustíme si píseň Ullyses (což je římské jméno pro řeckého reka Oddyssea) z alba The Serpent´s Egg (1988). Tahle píseň mi připadne opět v lecčem zajímavá; nejsem žádný hudební odborník či znalec, ale líbí se mi tam napětí mezi minimalistickým a do omrzení opakovaným základním melodickým a rytmickým motivem a tím, jak z té kostry raší (a pak se zase postupně olámou :-)) boční melodické větve.


Opustíme Řecko a vydáme se severním směrem. Abychom se cestou zbytečně nezdržovali, nebudeme si sebou brát žádné hudební nástroje, protože pro starou irskou baladu The Wind That Shakes The Barley jich nebude zapotřebí. Stačí jediná prostá linka lidského hlasu, ve které je obsaženo vše podstatné.


Tak co, přišel zase čas na nějakou tu o něco temnější melodii? Co byste řekli třeba písni Anywhere Out of the World (opět v odkazu na album Within the Realm of a Dying Sun z roku 1987). I na tomto výběru je vidět, že písní, kde zpívají oba interpreti, zase není tolik. Když se úspěšná australská dvojice v roce 1998 po 17 letech společné práce rozešla, mohli oba interpreti pokračovat odděleně na svých sólových drahách. Pokud vím, nikdy to ale nefungovalo tak dobře a úspěšně, jako když hráli spolu. Není tedy divu, že se čas od času spojí kvůli společnému turné nebo kvůli vydání koncertního alba a shodou okolností zrovna minulý víkend měli mít koncert v pražském Kongresovém centru. Ach jo...


No vida, to se nám dnešní "stručné představení" maličko rozrostlo, že? A co že jsem tedy vlastně po té velké inventuře vybral jako reprezentanta pro zmíněnou Hudební abecedu pod písmenem D? Nakonec jsem si zvolil opět celkem nekomplikovanou ale domnívám se, že opravdu překrásnou píseň Sanvean, která byla poprvé nahrána na živém albu Toward The Within v roce 1994. Vždycky, když tuhle píseň poslouchám, mám pocit, že opisuje v pouhých pár minutách celý oblouk lidského života od jeho startu a prvních představ, kudy se bude ubírat, přes všechny jeho originální peripetie, průběžné radosti i trápení, úspěchy i nezdary, až po závěrečné smíření. No a ten hlas Lisy Gerrardové... Umí pálit jako do ruda rozžhavené uhlíky, ale i rázem neuvěřitelně zněžnět, až to vhání slzy do očí nad tím, jaká pozoruhodná emocionální směs ho asi inspiruje a pohání.

Nakonec máme z toho všeho vybírání nejen písničku do Hudební abecedy, ale i původně naprosto neplánovaný blogový článek. Není to sice možná ideální téma pro Bílou sobotu, ale snad si z docela široké nabídky žánrů a emocí vyberete něco, co vás potěší. A kdyby se náhodou stalo, že po svátcích opět upadnu do běžného pracovního stereotypu a zapomenu do té hudební přehlídky poslat svého koně včas, aspoň něco z té mé dnešní podrobné hudební inventury zůstane zachováno zde.

Přeji vám, ať vaše Velikonoce pokračují tak, jak si vy sami přejete, a ať je taky doprovází hudba, kterou máte rádi.

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

30 komentářů:

  1. Teda Petře,
    nádhera! Já sice Dead Can Dance znám, ale tuhle hudbu jsem (i s celou ezoterikou) před lety opustila - a teď poslouchám Oddyssea... A mám to tu na plný koule... :-) Musím na kopřivy, než se setmí, ale já se vrátím! :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Docela chápu, že esoterici celého světa jsou z téhle hudby hotoví, když to funguje i na mě :-).

      Smazat
  2. No, Persephone, ca. 5. minuta, to je (srdce rvoucí) extáze... Tak u téhle skladby moje oko nezůstalo suché...

    Tu poslední a ještě 2 další skladby jsem znala, jinak to byla pro mě premiéra.

    K té poslední skladbě: schválně jsem hledala, jestli existují jiné nahrávky - a existují... Ale děs a hrůza (jak interpretačně, tak dokonce místy i intonačně), viz tento odkaz.
    A přitom ta nejznámější (zde uvedená) nahrávka je tak krásná!

    Takže celkově skvělé. Moc děkuji. :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Během rešerše jsem našel spoustu různých nahrávek a některé byly opravdu nepoužitelné. Zjevně to vyžaduje být v optimální fyzické, psychické i hlasové kondici.

      Smazat
  3. Umělce vůbec neznám, hudba je mně dost vzdálená, na skladbách se mně líbí, když mají podle tvého označená "předehru", např. velmi pěkná je Rakim z písečné pouště.
    A celá skladba (a už jen kvůli ní si Dead Can Dance zařadím do souboru s oblíbenými zahraničními hudebními odkazy), která mě nejvíc zaujala, je temná předposlední Anywhere out of the World. Má téměř symfonický zvuk a ani se nechce věřit, že by mohla být dílem pouhých dvou hudebníků, asi tam budou i doprovodní hráči, ne?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ač jsou oba umělci velmi výkonní, samozřejmě s nimi hraje řada dalších doprovodných muzikantů. Pokud vím, když byli v Praze před dvěma lety, střídalo se jich nejmíň šest podle toho, o jakou šlo skladbu.

      Smazat
  4. Chudobce jsem v komentáři napsal, že k D bych také něčím přispěl, a z tvého textu jsem se v první chvíli lekl, že bude třeba napsat celý článek, protože i VendyW napsala obsažný text o Deep Purple. Naštěstí ne, tradiční odstavec jako u Robky by se dal zvládnout.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Neboj, článek z toho vyšel tak nějak bokem, původně jsem to nezamýšlel, ale příprava byla příliš poctivá :-).

      Smazat
  5. Tak tyhle hudebníky neznám, asi proto, že tenhle styl ne že bych přímo nemusela, ale cíleně ho nevyhledávám. Ovšem musím říct, že když slyším ten úžasný hlas zpěvačky a co s ním dokáže, tak to hluboce smekám. A i její pěvecký partner s ním umí krásně hladit. Jejich skladby si dokážu představit jako skvělé podkresy k přírodopisným dokumentům (třeba Rakim je jak dělaný k dokumentu o pouštích) nebo historickým filmům (teď sleduji britský seriál z doby Války růží a nástupu Tudorovců na anglický trůn) a k tomu by pasoval zpěv Brendena Perryho skvěle. Je to stejně temná hudba jak byla ona doba. Díky za výběr, i když na druhou stranu nevím jestli bych byla schopná dát celé CD.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Skladba The Host of Seraphim byla součástí poměrně slavného dokumentu Baraka - Odysea země z roku 1992: https://www.youtube.com/watch?v=6larpMICVdQ

      Smazat
    2. No prosím, zas tak daleko jsem od pravdy nebyla! ;-)

      Smazat
  6. Hudební abeceda? To je skvělý nápad. Nevím, jestli správně chápu, o co se jedná, ale minimálně by to mohl být zajímavý námět na článek (a osobní playlist).
    Vlasta

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Sice se účastním s vlastním příspěvkem jednou za uherský rok, ale rád udělám reklamu: Podrobnosti jsou na http://chudobka.blogspot.com/. Čím více bude účastníků, tím pestřejší bude nabídka :-).

      Smazat
    2. Budu muset ku Chudobce zajít.
      Zrovinka včera jsem probíral svá cédéčka...

      Smazat
  7. Jedním z mých oblíbených dokumentárních filmů je Baraka, jejich píseň The Host Of Seraphim mě fascinovala tenkrát a nejinak tomu je i teď.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Sakra, koukám že mám mezery, tenhle dokument taky vůbec neznám.Asi budu muset juknout někde jestli není k vidění.

      Smazat
    2. Ono těch filmů na podobné téma bylo víc, ostatně režisér Baraky dělal o 10 let dřív kameru k dalšímu slavnému dokumentu Koyannisquatsi. Tento typ hudby se k Barace vysloveně hodil.

      Smazat
  8. Děkuji za velmi zajímavé rozšíření obzorů! Zpracovat takový repertoárový záběr musel být úkol vpravdě Héraklovský :-) A středověce znějící hudbu sice programově nevyhledávám, ale tady mi ze všech uvedených sedla suverénně nejvíc ze všech.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Založil jsem to poněkud šířeji, než odpovídalo původnímu záměru, tak jsem namamoněný materiál musel nějak využít :-). Ale moc se mi líbí, jak se různé zdroje snaží za každou cenu zaškatulkovat tuhle hudbu do nějaké konkrétní přihrádky, takže jsem viděl na různých místech termíny jako world music, pop music, moderní vážná hudba, etno a dokonce i punk rock (to asi dlouho nikdo neupdatoval, asi to tam zůstalo z dob úplných začátků skupiny v roce 1981). Je to legrační, když databáze vyžaduje vyplnit jeden konkrétní styl :-).

      Smazat
  9. Dead can dance jsou příjemná poslechová záležitost :-) Na výzvu u Chudobky jsem koukala zrovna včera... a nakonec jsem usoudila, že můj hudební výběr by byl asi dost mimo záběr zúčastněných. Kromě toho, je problém vybrat jen jednu věc.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Můj výběr bude taky mimo, ale co nadělám :-).

      Smazat
  10. To je od vás výborný napad, tahle muzika (i když já jsem spíš rockovej až heavymetalovej). Film Baraka si občas pouštím, když potřebuju uklidnit myšlenky, tam ta muzika s obrazem má smysl, nebo naopak obraz s muzikou, mám tam některá svá oblíbená místa. Ten film je celý na YouTube, jenže ne moc kvalitně, ve 4K jsou tam jen některé ukázky, chce to ale velkou obrazovku. Mám i originál DVD.
    P.S.: Přišel jsem k vám na miniglosy, neb jsem myslel, že je dnes neděle, ale tohle je taky dobré.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem víc rockovej, ale mám rád i spoustu jiných žánrů, když je to zajímavá muzika a umí způsobit, že mi z ní běhá příjemný mráz po zádech. Nedělní miniglosy budou po velikonoční přestávce zase až v neděli, ale vítán jste tu kdykoli :-).

      Smazat
  11. Hudební zážitek, stejně jako Vaše fotografie👍

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji vřele, jsem moc rád, že obojí ve vašich očích a uších boduje :-).

      Smazat
  12. Mám poněkud omezené hudební obzory a Dead Can Dance mě minuli. Příjemně se to poslouchá.
    Děkuji za rozšíření obzorů. 👍😃

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo, tomuhle rád dělám reklamu :-).

      Smazat
  13. Páni, tak to je něco. Objevil jsi mi nový hudební styl. Díky. A prosím, jednu skladbu pošli do Hudební abecedy. Jsou to zvlášní, ale krásné písně.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Už jsem vpodvečer jeden kousek poslal, snad došel v pořádku.

      Smazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.