Japonsko - Den 27.: Za tisíciletými cedry (Yakushima)

Hned po snídani prvním autobusem jsem vyrazil do hor, konkrétně do oblasti Shiratani Unsuikyo, která se rozkládá na více než 400 ha ve výšce od 600 do 1200 m a je jedním z východišť tras do vnitrozemí ostrova, ale jsou tu kolem i tři naučné stezky, celkem asi na 7 hodin chůze v terénu. Rozhodl jsem se vystačit s nimi a seznámit se jen se starým cedrovým lesem v okolí. Můj vytoužený nejstarší cedr s názvem Jomonsugi, jehož věk se odhaduje na 7200 let, jsem tak samozřejmě na vlastní oči nespatřil, ten je schovaný v odlehlejší a méně přístupné části ostrova (a je to pro něj jen dobře). Až se na ostrov jednou - v tomhle životě nebo v těch následujících - vrátím, vyhradím si na jeho návštěvu dostatečný čas. Myslím, že nemusím spěchat; Jomonsugi už nějakou dobu roste a pár lidských životů snad bude ještě pokračovat. On i každý z těch nádherných starých cedrů na následujících obrázcích má své speciální jméno, které bych mu neměl upřít, ale až na výjimky se mi všechny ty názvy pletou, tak než abych nějakého cedříka omylem překřtil, radši se spokojím s tím, že jde prostě o nádherné tisícileté cedry.

 

 

Měl jsem s sebou samozřejmě i fotovýbavu včetně stativu, ale ono je to ošemetné: Podle mého názoru - když chce člověk nafotit něco opravdu dobrého, musí přijít jen kvůli tomu, nejde to udělat jen jakoby mimochodem. A já tu nebyl primárně kvůli focení, ale kvůli poznávání. No a fotit a poznávat, to jsou dvě činnosti, které mi moc nejdou dělat zároveň, buď šulím jedno, nebo druhé, anebo nejčastěji oboje. Kromě toho začátek cesty se nesl v tradičním duchu a během první hodiny asi šestkrát krátce a hustě zapršelo, což stačilo k tomu, aby byl terén rázem o stupeň obtížnější a taky aby zvlhlo všechno, co jen trochu mohlo - od oblečení až po fototechniku. No a kdybych měl fotit všechna zákoutí, která mě svou krásou uchvátila, byl bych na trase ještě teď, protože příroda Yakushimy je prostě unikátní.

No a teď už jen budu krátce komentovat jednotlivé obrázky, bude jich trochu víc, než je u mne zvykem, ale i tak je to jen maličký zlomek materiálu, který jsem nafotil a budu ho ještě muset pořádně zpracovat. A zároveň bych tenhle dnešní obrazový článek rád věnoval jako osobní dárek jednomu úžasnému člověku, který přírodu ostrova Yakushima obdivuje a bez jehož ponouknutí bych o tomhle úchvatném místě vůbec nevěděl, protože většina českých průvodců ho úplně pomíjí.

Začátek cesty je pro všechny tři trasy stejný a vede stylově po skále kolem vodopádu. Proud turistů se časem rozmělní do širšího prostoru a do tří tras, takže se nedá mluvit o žádném návalu.

Úžasná na Yakushimě je všudypřítomná voda, ať už zurčí v údolních bystřinách nebo padá prudce do údolí ve vodopádech anebo je v usedlejší podobě horských bažin. No a nebo vám právě čvachtá v botách :-).

První z opravdu majestátních cedrů se, myslím, jmenoval Nidaiohsugi a působil na mne v doposud celkem normálním "deštném" lese jako zjevení.

Visutý most Sasuki. Kdo po něm přejde na pravý břeh horské řeky tekoucí hluboko pod ním, opustil právě chodníky přizpůsobené speciálně pro rodinné výlety a vstoupil do skutečné horské přírody. I když jsou cesty celkem upravené, občas se musí říčka přeskákat po kamenech a kamenitá pěšina plná stojaté i tekoucí vody vede skoro pořád prudce vzhůru nebo prudce dolů z kopce. Je dobré dívat se velmi dobře, kam šlapete a jaká zvířata jsou právě kvůli vám právě ve střehu.

I když je to neuvěřitelné, protože jdete pořád nahoru a dolů, vlastně se stále pohybujete v nadmořské výšce mezi 800 a 900 metry a příroda kolem vás začíná postupně divočet a "džunglovatět".

Kůru jednoho z tisíciletých cedrů si určitě přidám do sbírky fotografií vizuálně zajímavých kůr krásných stromů.

Myslím, že tohle byl Sanbonashisugi, ale jistý si nejsem. Každopádně tvary kmenů v několika metrech nad zemí dokážou být strašidelné a ani nemusí být noc, stačí když vystupují z pološera lesa, případně navíc rozmlženého přecházejícím mrakem.

Tenhle strom vypadá, jako by se z posledních sil doplazil a rozhlíží se, kudy dál, nebo naopak odpočívá po těžkém boji s čerstvě "zakousnutým" cedrem.

Některé cedry doslova lákají kolemjdoucí: "Vstup do mně a pobuď ve mně. Skryju tě před deštěm i před útoky civilizovaného světa."

Staré cedry jsou často rozkročené nad pahýly již neexistujících předků. Pod tímhle stromem už teď protéká regulérní příležitostný potok i s balvany ve svém korytě.

Některé stromy tvoří doslova neuvěřitelné dřevěné živé skulptury. Co by za takovou představivost někteří moderní umělci dali!

Tady to skoro vypadá na nějako cedrovou rodinnou roztržku. Je v tom skrytá obrovská dynamika, jen jde o velmi velmi pomalý pohyb rozložený do staletí.

Voda, omšené kameny, staré stromy, zelené přítmí, nezničitelná síla lesa - to tvoří veškerou tu krásu hor Yakushimy.

Tady pod jedním takovým "trifidem" vede přímo můstek přes potok. Otvor je tak velký, že se ani není třeba shýbat.

Zničehonic šumění vody ohlašuje další bystřinu a horskou tůňku. Les se na okamžik rozestupuje, aby uvolnil cestu vodě do údolí. Kolikáté už jsou na posledních pěti stech metrech?

Tak tady je název jistý, protože jsem ho na fotce ponechal. Kugurisugim je možné projít nebo ho obejít. V jednom směru jsem ho s úctou obešel, ale při návratu jsem si řekl, že takový kouzelný strom je jistě schopen tomu, kdo jím projde, splnit jeho přání. A protože jedno velké přání právě mám, rozhodl jsem si příznivé zázračné oko z vrcholu hory Fudji pojistit i v cedrovém lese Yakushimy; dohromady to bude jistě fungovat lépe než slavné kouzelné sluchátko z Macha a Šebestové. Milý strome, přeju si, přeju, aby... Vždyť ty víš!

V některých místech je na dohled hned několik obrovitých cedrů. Takhle tu spolu tiše sousedí stovky a tisíce let.

Nejstarším cedrem, který jsem na vlastní oči viděl, byl tento se jménem Yayoisugi. Je nejlépe přístupný ze všech cedrů, které jste zatím viděli, protože je součástí té úplně nejjednodušší "červené" stezky a stojí kousek od vstupu do oblasti Shiratani. Co asi všechno za svůj třítisíciletý život musel všechno vidět a zažít. A o čem všem, co se právě dělo ve světě, se naštěstí nedozvěděl!

Prakticky celá cesta vedla hlubokým lesem, ale v jednom místě přece jen nabídla úžasnou vyhlídku na vnitrozemí ostrova. Skalnatý vrch Takoiwa vypadá jako hladká šedá čepice na stromy porostlém vrchu. Kdo se nebojí, že sklouzne (a že to není nic nemyslitelného), vidí daleko.

Snad jako jediný nedostatek jsem mohl brát, že jsem v lese neviděl žádné opice (na rozdíl od místních jelínků sika, kteří se volně procházeli kolem turistických cest - obezřetně ale bez většího strachu a vrcholem bylo, když si přišel jeden obzlášť velký samec pochutnat na doneseném pamlsku k turistické chatě, kde většina turistů vybalovala své svačiny). Což ovšem neznamená, že opice neviděly mne. Při pohledu do temně mlžné zeleně lesa se dá přehlédnout i něco mnohem výraznějšího než je opice, nehledě na to, že člověk se musí dobře soustředit i na to, na jaký kámen nebo bludný kořen právě šlape.

Když den končil, stihnul jsem ještě vyfotit pásmo hor zdola od moře v místě, kde se do něj vlévá - již krátkou přímořskou rovinou zklidněná - řeka odvádějící vodu z hor. Odpoledne bylo k turistům milostivé a téměř nepršelo. Zato se nastřádané mraky vypršely ve velkém lijáku přes noc. Ale je pravda, že po japonských zkušenostech nejspíš přehodnotím svá česká měřítka pro "velký liják".

Večer jsem se vrátil do penziónu fyzicky úplně vyřízený, ale zároveň naprosto unešený krásou ostrova. Yakushima je místo, kam mne to prostě ještě v budoucnu potáhne. Milí cedři a duchové lesa, myslím, že se ještě někdy potkáme. Za pět, za deset, za sto, za pět set let? Kdo ví?

V zeleném přítmí

přízraky skryté v mechu

vábí k návratu.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.