Japonsko - Den 19.: Ohňové loučení s Fudžisan

Poslední den mého pobytu v oblasti Fudži se začalo všude kolem něco dít: Všichni pobíhali o něco rychleji, ve městě kolem jezera byl ještě větší šrumec než jindy, začaly se objevovat nové přenosné i čerstvě stlučené stánky. Ptal jsem se, co se děje, a bylo mi vysvětleno, že večer bude nad jezerem velký ohňostroj, což je jedna z největších akcí v roce a všichni si mysleli, že jsem si termín pobytu vybral právě tak, abych tu na ohňostroj byl přítomen.

Ono je to těžké - ohňostroje nemám rád už od mala, nikdy mě rachotem doprovázená a po pekle trochu čpící barevná podívaná moc nezajímala. Vzpomněl jsem si na svou dávnou dovolenou v Roháčích, kde jsem si chtěl v úplném klidu odpočinout a dorazil jsem omylem přesně na tradiční a světově vyhlášený folklórní festival (což všichni místní brali z mé strany jako záměr, protože zájemců o folklór bylo tolik, že se do malého podroháčského městečka zdaleka všichni nevešli. Tehdy jsem každé ráno ještě před šestou (kdy spustil první folklór z obecního rozhlasu) utíkal za tichem vysoko do hor.

Tady to ale nemělo být tak strašné: Akce trvá jen jeden večer, kvůli návalu diváků kolem celého jezera se úplně zastavila doprava, o dobrá fotografická místa z Fudži na pozadí byla docela šavlovačka, ale se svým stativem jsem se nakonec taky uplatnil a pár kousků jsem vyfotil. Beru to hlavně jako ukázku, jak by taky pobyt pod Fudžisan mohl vypadat, kdyby se sopka rozhodla oheň nemarkírovat, ale skutečně ho spustit, jako s úctou vyřčené poděkování, že ohňové představení bylo jen "jako" a hora přijala další rok v klidu a ve vzájemné úctě. Nechť jí to ještě dlouho vydrží.

V minulém článku jsem mluvil o slušivých ranních čepičkách: Tak tady jedna je. To je přesně situace, kdy z vrcholu po ránu není vidět zhola nic, ale z míst pod vrcholem je krásný rozhled.

Večer začíná, Fudžisan je připravena shlédnout (s trochou despektu, protože ona by si s takovým úkolem poradila jistě lépe, ale co - když je to jen jednou ročně, dá se to vydržet a nepuknout smíchy) ohňové představení v údolí.

Ohňová květina jako dárek a malá obětina.

Fujtajbl, takhle by to mohlo vypadat, kdyby sopka začala vypouštět ze svých kaťuší hořící kameny. Tzv. kamenné "bomby" se nacházejí v širokém okolí hory.

Něco méně temného pro rozjasnění oblohy...

...a pěkně zesouladit úhel pozorování, aby ohnivý květ rašil přímo z kráteru...

...malinko červené pro větší dramatičnost...

...dnes se naštěstí všude dští jen falešný oheň...

...a rozjásaný květ, kterému světelností konkuruje výkonný měsíc.

Po celém tom představení zůstal jen dým, do kterého se hora na chvíli cudně schovala.

Já se každopádně s jezerem Kawagučiko i s nádhernou Fudžisan loučím a přesouvám se na pár dní do Matsumota. Ostatně, na vrchol Fudži má přijít vichřice o rychlosti až 120 km/h, takže hora se stejně uzavře za oponu z mraků. Já jí každopádně děkuji, že mě přijala vlídně, a držím jí palce, aby tisíce dalších poutníků okouzlila tolik, jako mne.

Znamení ohně

na nebi vypálené

srdcem v plameni.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.