S yakushimskými domácími jsme k sobě nakonec našli poměrně rychle cestu: Já obdivoval a ochotně jedl snídaně, které připravovala paní domácí a oni měli radost, jak mi chutná, a taky že jsem odmítl lákavou nabídku (vůbec první během pobytu), abych vyzbrojil svou ruku vidličkou. Rezolutně jsem nabízený trojzubec odmítl a dal přednost hůlkám, načež si celé publikum - ostatní japonští hosté i všechen personál - sedli a stoupli tak, aby dobře viděli, co budu dělat. Některé mé originální postupy u nich budily veselí, ale nakonec kvitovali, že jsem se najedl, a to dokonce rychle. Hlad není jen nejlepší kuchař, ale má zjevně pozitivní vliv i na jemnou motoriku.
Ještě před odjezdem jsem zašel dolů k moři, jestli by se náhodou v bezprostředním okolí nenašla malá romantická plážička, kde bych mohl smočit své neplavecké tělo ve směsi vod Pacifiku a Východočínského moře. V místech, která jsem našel, byla postavená betonová ochranná zeď a za ní mělo moře nepříliš vábnou barvu od černého sopečného písku. Už jsem chtěl od moře odejít s nepořízenou, když se mi doslova vnutila malá odbočka, po které jsem asi po deseti minutách došel přesně na místo, které jsem si představoval: Po břehu běhali krabi jak o závod (jestlipak jsou na mně ti dva krabíci spořádaní při večeřích pod Fudži nějak poznat?), břeh byl skalnatý sice, ale povlovný a voda čistá a osvěžující. Další bod z drobných a nepodstatných přání k odškrtnutí.
Kupodivu, kousek vedle "obrněné pláže" je i úplně normální skalnatá plážička, kde jsem ochutnal, jak nadnáší pro změnu Východočínské moře.
Pan domácí mi nabídl odvoz do přístavu, což jsem rád přijal, protože to bylo s nákladem pěšky dobrých 30-40 minut. Já zatím v místních obchůdcích obdivoval, co vše je možné vyrobit ze dřeva místních cedrů - od krásných jídelních hůlek a okouzlujících mističek, až po speciální psací stůl, odpovídající svými tvary cedrovým obřím samorostům, v ceně asi dvou miliónů jenů. S panem domácím jsem se v přístavu rozloučil, koupil si jízdenku (opět na "pomalý" trajekt, protože jiné jízdenky už nebyly) a dlouhou chvíli jsem si krátil povídáním se slečnami z informační kanceláře pro turisty, které taky neměly co dělat, protože čekaly další várku turistů z trajektu až za hodinu. Povídali jsme, povídali, načež sáhnu do kapsy pro mobil a co nahmatám? Klíč od pokoje v penziónu! Nějak jsem při check-outu opomněl klíč vyndat z kapsy a pan domácí (v rámci ustavených neformálních vztahů) ho opomněl požadovat. Představa, že bych se vydal půl hodiny zpátky do penziónu mě zrovna štěstím nenaplňovala. Naštěstí slečny z informační přepážky vše vyřídili, panu domácímu zavolali a ten souhlasil, že si u nich příležitostně klíč vyzvedne, protože má co chvíli do přístavu s někým nebo za někým cestu. Venkov, kde zná každý každého, má taky své výhody.
I yakushimská květena se docela činí. Tohle je třeba jeden barevně obzvlášť vyvedený kosatec. Není-li to ovšem vyvedený kosatec, rád budu jako květinopravy neznalý vyvedený já - vámi z omylu.
Uklidněn, že nikam nemusím, jsem se věnoval výběru potenciálních dárečků v místním přístavním šopíku. Když tu vidím pana domácího, jak jde ke mně. Co že přijel nakonec tak rychle? "Je tohle tvoje?" třímá v ruce malou krabičku. Ano, jedna z památečných drobností, kterou jsem pro změnu já nechal na pokoji, zřejmě jako malou podvědomou kompenzaci za omylem odvezený klíč od pokoje. Taky máte rádi film s Pierrem Richardem Roztržitý? To já taky, jen nerozumím tomu, proč se těm jeho úplně normálním příhodám lidé tolik smějí :-).
Tenhle člověk si - kdovíproč - dělal piknik na přístavní hrázi. Výhodou zřejmě je, že je tu sice rušno, ale můžete se v tom rušnu cítit být v rámci možností sami.
Cesta trajektem byla opět klidná a bezproblémová, jen trochu napnutější, pokud jde o čas, protože v Kagoshimě jsem musel stihnout poslední večerní šinkansen do Ósaky. Trajekt měl už na otočce trochu zpoždění a cestou ještě přišel větší vítr a vlny, takže jsme zpoždění nedohnali. K břehu jsme přirazili v 17:50, z lodi nás vypustili v 17:55, v 18:00 jsem už seděl v taxíku, který mě páteční dopravní zácpou dovezl na nádraží v 18:15. V 18:20 jsem si společně s paní pokladní zanotoval japonskou lidovou "Žádná volná místa nejsou!" a v 18:26 jsem doběhl na příslušné nástupiště do jednoho z nemístenkových vozů (kde je mimochodem ve stanicích úplně jiný cvrkot, než v prďáckých místenkových vozech), pohodlně se usadil a za dvě minuty to jelo. Po čtyřech hodinách svištivé jízdy jsem už vystupoval v posledním pobytovém místě svého japonského výletu - v Ósace.
Ještě poslední zamávání krásnému ostrovu v okamžiku, kdy jsme odrazili od jeho břehu.
Cesta zpět neoplývala nadměrnou viditelností. Břehy kagoshimského zálivu však ukazovaly, kolik odstínů šedé může existovat.
Při svém minulém pobytu jsem také dojel z Kyushu do Ósaky v noci, tehdy jsem ovšem hned druhý den ráno pokračoval na letiště a z Ósaky jsem poznal jen bezprostřední okolí hotelu. Takovou chybu už tentokrát neudělám a mám na pobyt v Ósace celé tři dny a tři noci. Jsem zvědav, jestli všem těm úžasnostem, které jsem už viděl a zažil, ještě dokáže druhé největší japonské město něčím konkurovat.
Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.