Japonsko - Den 21.: Matsumoto jako křen (samozřejmě wasabi)

Jsem se zápisky jeden den pozadu, ale vypadá to, že se mi podaří ztrátu dohnat zásluhou počasí. Na Japonsko si totiž dělá zuby tropická bouře, která koketuje s mohutností tajfunu, takže ti, kteří mají rádi katastrofy, už hovoří o silném tajfunu, který smete v celém Japonsku, na co přijde, zatímco realisté vyhodnotili, že bude prostě nějakou dobu hodně foukat a hustě pršet. Mne to ale nezaskočí, protože na něco takového jsem zvyklý: Kdykoli jsem v Japonsku a jedu do Kjóta, je právě tajfun! Zatímco zatím lze podle ohlasů soudit, že mě tu většinou Japonci rádi vidí, nebo jim aspoň jsem tiše lhostejný, jsou jistě především z makroekonomických důvodů - rádi, že do Kjóta nejezdím častěji.

Protože se na ulici střídavě dá chodit a žení se čerti ze všech japonských pekelných údolí, je čas na dopsání včerejší reportáže, dokonce i s několik fotkami starými tři dny (fotil jsem je odpoledne, když jsem do Matsumota přijel od hory Fudži, ale nestálo za to dělat z těch pár fotek samostatnou reportáž.

Matsumoto pro mne bylo především centrem pro výjezdy do okolí a bránou do horských údolí. Ale je mu třeba uznat, že mě mile překvapilo svou otevřeností; tolik cizinců jsem neviděl ani pod Fudži nebo v Hirošimě. Mají tu nádherný starý hrad, který sice hodnostáři města chtěli v 19. století jako "starou strukturu" zlikvidovat, ale teď jsou všichni rádi, že se hrad podařilo zachránit, protože je dnes už nejstarším dochovaným v Japonsku (je z konce 16. století). Jsou totiž v historii období (a i my něco takového dobře známe), kdy by se vše jen přestavovalo a kdy jako by byla hanba být starý a mít nepominutelnou historii, a pak zase období, kdy se všechno staré staví na piedestal. Chce to prostě trochu vybalancovat.

Napoprvé jsem se do hradu už nedostal, protože bylo pozdě odpoledne, za dva dny jsem si všechno vynahradil.

Pro druhý výlet po údolí Kamikochi jsem zvažoval několik různých variant s poznáváním okolních hor. Ty však padly kvůli počasí, které se ukázalo jako pro horské akce nevyhovující. Celý den bylo zataženo, pršelo i v údolí (podle vlastní zkušenosti) a na horách to padalo ve velkém (podle internetových informací). Proto jsem zvolil záložní plán, který byl původně vytvořen jen pro případ, že něco selže: Vyrazil jsem se podíval vlakem kousek za město do jedné farmy, kde se pěstuje známý japonský křen wasabi.

Vždycky jsem četl v různých průvodcích, jak políčka s křenem wasabi doslova září šťavnatou zelenou barvou do okolního světa. Přijížděl jsem k místu, kde se křen wasabi pěstuje ve velkém a pořád jsem hledal tu správnou šťavnatou zelenou barvu. Něco byla rýže, něco standardní zelenina, ale wasabi pořád nikde. Až když jsem došel na farmu Daio, ukázal se pravý důvod: Křeník je v současné době zastíněný tmavými stínítky, takže jeho zelená barva vůbec není vidět.

Lány s křenem wasabi tak tvoří zvláštní řeku, přes kterou se dokonce semtam najde postavený most, aby bylo možné přejít suchou a nepálivou nohou na druhý břeh.

Na farmě Daio je - analogicky tomu, jak to bylo na farmě levandulové na Hokkaidó - pro změnu zase všechno přizpůsobeno křenu wasabi. Koupit si ho bylo možné snad úplně ve všech podobách a skupenstvích a u vchodu do farmy stojí dokonce jeho socha. Co říkáte: Pěkně zakroucený červík, že?

Já jsem jako obyčejně vyzkoušel zmrzlinu s wasabi příchutí (byla mnohem lepší než levandulová), ke koupi byli i plyšoví medvídci Wasabi v zářivě zelené barvě (být černým asijským medvědem a viděl tuhle pouťovou verzi, urazil bych se) a pro děti hojně nakupovaná byla lehce falická zelená lízátka ve tvaru křenu, u kterého jen přidělaná a nepříliš organicky začleněná veselá ouška byla odpustkem za to, že se něco takového může prodávat i mladším než 18 let.

V přilehlém Muzeu wasabi byli vidět i obzvlášť dobře naložení křeni.

Na wasabi farmě jsem udělal i zajímavou gastronomicko-kulturní zkušenost. Grilovali tam totiž takové malé rybky a dávali je bez dalších příloh, jen se zelenou pastou wasabi. Výborně, ochutnám jak se liší zdejší křen od toho, co znám z Čech, řekl jsem si a jednu rybu se pokusil objednat. A kterou? zeptal se stánkař japonsky a ukázal na dva obrázky, které vypadaly jako ty úkoly "najděte 10 rozdílů": Byla na nich dost podobná ryba, na dost podobném zeleném listu, jeden obrázek byl víc do hněda, druhý víc do šeda, jak holt to fotografovi vyšlo. A obě varianty byly za 720 jenů. A teď babo raď: Kterou variantu si mám vybrat? Celkově sympatičtěji na mne působil obrázek vlevo, ale neuměl jsem vysvětlit, proč. Řekl jsem si o ten levý a stánkař objednávku převzal. V tu chvíli ke mně přistoupil jeden Japonec, který celý ten výstup pozoroval a zeptal se mne anglicky: "Dáváte přednost variantě s wasabi a nebo bez wasabi?" "Samozřejmě s wasabi, to je jasné!" odpověděl jsem. Japonec něco křikl na kuchaře a usmál se na mne: "Já jsem si říkal, že když jedete takovou dálku do wasabi farmy, tak si asi nebudete chtít dát rybu bez wasabi. To je totiž to jediné, v čem se obě varianty liší." A já si teprve v tu chvíli uvědomil, že na pravém obrázku je kydnutá zelená a absolutně nepřehlédnutelná hrudka wasabi, zatímco na levém obrázku není nic.

Zvláštní, jak někdy vlastní oči nevidí úplně jasnou věc, které si všimne úplně každý ostatní. A to se mi děje s rybami i mimo ně. A mimochodem, byla to pro mne i první příležitost vyzkoušet si, jak se obírá ryba s kostřičkou podobnou pstruhovi jídelními hůlkami. Kupodivu to jde; čím větší je hlad, tím lépe.

Protože návštěva wasabi farmy při nejlepší vůli a lásce ke křenu nezabere celý den, měl jsem po návratu čas se podívat i tam, kam mne to lákalo už před dvěma dny - dovnitř starodávného matsumotského hradu.

Po zaplacení vstupného jsem mohl vejít Černou branou (Kuramon) a spatřil jsem tak hrad z dosud neviděného úhlu.

Čekací doba byla asi 30 minut, ale protože jsou Japonci spořádaní a nepředbíhají, je možné ve frontě nikoli stát, ale sedět. Vždycky přišla paní, odvedla si tři, čtyři řady jako další skupinu do věže a ostatní si prostě poposedli.

Vnitřní věž má šest pater, která mezi sebou oddělují různě vysoká a různě strmá schodiště. Hned v prvním patře věže zaujala většinu návštěvníků vystavená dobová zbroj samuraje, a s jedním chlapíkem, který samuraje docela věrně hrál, bylo možné se dokonce vyfotit. Mne na té "velké samurajské polní" nejvíc zaujala polní lahev :-).

Čím jsme byli výš, tím hůř bylo možné se pohybovat. Původně oddělené proudy vystupujících a sestupujících se stále sbližovaly, až se konečně - mezi 4. a 5. patrem věže - sešly na jediném schodišti. Protože to bylo schodiště, které mělo výšku schodu kolem 40 cm a ještě bylo nutné hlídat si hlavu kvůli nízkým trámům a kluzké schodiště kvůli tomu, že vstup byl možný jen bez bot, bylo na schodišti docela husto, dva lidé mého somatotypu se míjeli jen s vypětím všech sil a vtažením obou břich, a většinou byli lidé rádi, že toto úzké místo překonali. Samozřejmě to byl jeden z obranných prvků zvýhodňující obránce věže, ale říkali jsme si, že taky mohli staří vládcové osvědčit větší míru vizionářství a při stavbě víc myslet na návštěvníky z 21. století.

Tenhle výhled z hradní věže do zahrady i za její hranice použiju jen jako ukázku, že výlet do hor by asi nebýval to pravé.

Závěrečná fotografie by měla být z nejvyššího dostupného místa hradní věže ale není tomu tak. Z nějakého důvodu byly právě jen v nejvyšším patře ve všech oknech moderní mříže nebo pletivo, takže byl výhled pro fotografy mizerný. Proto se většina fotografů pokorně vrátila o patro níž, kde byl výhled do okolí hradu zcela bez překážek.

Haiku tentokrát nepřidám, protože je pravděpodobné, že se ještě večer vrátím k dnešnímu lijákovitému přesunu z Matsumota do Kjóta. No a k tajfunu a velkému lijáku - to se nějaké haiku určitě najde :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.