Na Ósaku a Ósačany jsem zatím slyšel spíš chválu a i proto jsem se rozhodl nebrat toto město opět jen za vhodný odletový bod, ale taky za místo, které zaslouží pozorněji prozkoumat. Pravda, hned po příjezdu jsem zachytil jednu skutečnou kulturní změnu, kterou jsem ocenil: V Ósace se totiž na eskalátorech stojí vpravo a předchází vlevo, stejně jako je tomu například v Praze. Budete se mi možná smát, ale když do vás všude opakovaně od malička vtloukají, že na pohyblivých schodech se má stát vpravo, je pro vás veskrze nepřirozené dělat pravý opak. Tokyo, Sendai, Sapporo a řada dalších míst to po mně chtěla - tam se prostě stálo vlevo a o nějakých jiných než zvykových pravidlech se u toho nemluvilo.
Jinak ale naše krůčky (tedy Ósaky a moje) vstříc jeden k druhému nebyly zrovna nejpřesvědčivější. Ósaka na mne vyrukovala s deštěm, davy lidí na ulicích, značnou nepřehledností a hlavně úplně nejmenším hotelovým pokojem ze všech, které jsem při své cestě využil. Doufal jsem, že pokoj v Ósace mi poskytne dobré a aspoň v mezích možností i prostorné zázemí pro závěrečné zabalení všech věcí. Věřil jsem, že se nebude opakovat situace, kdy místo skříně jsou na pokoji jen tři ramínka. To se - pravda - opravdu neopakovalo, ale jen proto, že ramínka na pokoji hotelu v Ósace byla jen dvě.
No a úplně největší negativní překvapení pro mne znamenal fakt, že na mém pokoji nebylo žádné okno, jen šerý světlík (tedy spíš tmavík), který byl zadeklován speciální dřevěnou zátarasou, takže pokoj nerozeznával jemné rozdíly mezi dnem a nocí. To samozřejmě člověka, který měl jinde po celý den výhled z okna na horu Fudji, nemohlo uspokojit. Nemluvě o tom, že psát blogové reportáže jsem mohl zase jen "do šumu" k recepci, protože na pokoji přístup k internetu nebyl. Není ostatně divu, však by se tam prostě nevešel!
Měl jsem i nejasnou představu, co bych chtěl v Ósace vidět. Prý hrad, dobře, ale stejně jde jen - sice o nazdobenou - ale přece jen už několikátou repliku, což se třeba s dochovanou stavbou v Matsumotu vůbec nedá srovnat. Dobře, zbyde-li čas. Nějaké toulky pověstnými nákupními třídami pro mne moc nejsou, takže mi zbyla moderní věž zvaná Sky Building Floating Garden, z jejího vrcholku je prý krásný rozhled. Znáte mne, moderní odvážné a elegantní stavby mám rád.
Výtah do 39. patra moderní věže zajišťují výtahy s otevřeným výhledem do okolního města. Vyjít se dá až na úplně nejvyšší terasu, kam je vůli větru dokonce zakázáno vstupovat s deštníky a klobouky. Co však dělat na pověstné vyhlídce bez deštníku, když lije jako z konve, o tom už pravidla nemluví. Že by moknout?
Panoráma moderní mrakodrapovité Ósaky v hustém dešti přes mokré sklo.
Tady je "průhled" na horní ochoz, kde je možné volně se procházet. Poprvé jsem procházku kvůli přívalům deště odmítl i já a to nejsem nikdo, kdo by se bál, že se v dešti rozmočí.
Volnou chvíli jsem si vyplnil návštěvou vyhlídkového Café. Možná by bylo správnější slovo "Bíré", protože hlavním sortimentem kavárny je lahvové pivo. Napočítal jsem 52 druhů piva, každé nediskriminačně za jednotnou cenu 500 jenů. 140 metrů nad Ósakou popíjím tedy plzeňský Prazdroj a posléze i jeden světlý nefiltrovaný Hoegaarden, protože déšť stále ne a nechce ustat. Český a belgický mok dostal přednost před bohatou konkurencí, dokonce i před thajskými, indickými, nepálskými a šrí lanckými pivy (byť třeba názvy Bia Saigon nebo Nepal Ice zněly moc lákavě).
Nakonec jsem kolečko v dešti na horní terase udělal. Jakmile mě viděli z "kavárny" další hosté, domnívali se, že tedy už zřejmě tolik neprší, vyrazili od svých piv za mnou a pak rozpačitě stáli pod střechou u vchodu na terasu. Prší, prší, je pro dnešek příhodný nápěv.
Když jsme sjížděli s dalšími zklamanými hosty "vyhlídky" dolů, občas byl vidět záblesk toho, co asi věž za dobrého počasí nabízí - třeba tyto odrazy života dole přímo v plášti budovy.
Pršet nepřestávalo, do muzea ani na nákupy se mi nechtělo, tak jsem vyrazil do čtvrti Tennoji - do ósacké zoologické zahrady podívat se, jak vypadají živé koaly, které jsem nikdy na vlastní oči neviděl. Nejenže se mi nepovedlo schovat před deštěm do vnitřních pavilónů, protože těch je ve sto let staré a místem limitované zahradě jen minimum. Koaly, ty krásné chlupaté kuličky, spinkaly po celou dobu mého pobytu v zahradě, vyspávaly svého koalího šlofíčka po dobrém obědě a navíc se jako jediná zvířata dokonce ani nesměly fotit.
Co se ale fotit smělo, byl "výběh" Sněhurky a sedmi trpaslíků. Z tohohle domečku vyšla každou čtvrthodinu Sněhurka s lehce japonskými rysy a zazpívala z playbacku svou slavnou písničku. Vypadalo to ukrutně, ale děti z toho byly nadšené a s "vycházející" Sněhurkou se o překot fotily.
Ze zoologické zahrady je vidět i ósacká stará věž.
Nakonec se v pozdním odpoledni obloha přece jen roztáhla, a tak jsem aspoň viděl debužírujícího nosorožce...
... nesmělého žirafího donchuana...
...profesionálně pózujícího lva...
...a po dešti se sušícího marabu.
Když jsem se vpodvečer vrátil do spleti uliček čtvrti Umeda, žádnou o moc lepší orientaci jsem nezaznamenal a měl jsem trochu problémů najít i svůj hotel, který stojí v rušných bočních uličkách města. Kdyby mi někdo řekl, že Ósaka se pro mne během zbývajících dvou dnů stane nadmíru zajímavým a zcela přehledným místem, kterému přijdu na chuť, jistě bych mu právě teď ani trochu nevěřil. A přesto se to podařilo.
Haiku beze spánku
Spánek se vznáší
nad kůží ze sametu
v sladké vzpomínce.
Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.