Poslední den pobytu už je takový podivný. Říkáte si, že letadlo letí až pozdě v noci, takže je to vlastně úplně regulérní den, který vypadá, že se dá prožít jako všechny předchozí dny, zároveň už je ale něčím zvláštní. Konec velké cesty se vznáší nad posledním dnem jako barevný papírový drak, kterého není možné přehlédnout, pominout, v myšlenkách se mu vyhnout. Je prostě tam.
Po snídani jsem vyklidil pokoj a nechal si zavazadla u recepce, že se pro ně vpodvečer vrátím. Rozhodl jsem se už prožít poslední den v úplném poklidu, nehonit se v dalším tropickém dni (na poslední dva dny se opravdu hodně oteplilo, zatímco české předpovědi počasí se předháněly, která z nich si troufne zahlásit nižší číslo).
Odjel jsem nakonec vlakem do ósackého přístavu. Netušil jsem, jaký je to labyrint, v jehož průmyslovější části vede jen málo přímých cest pro normální chodce, jako jsem dnes já. Nad hlavou mi burácely náklaďáky jedoucí po velkém mostě, který překlenuje všechny části přístavu, v dálce se pomalounku točilo to nejobrovitější ruské kolo, které jsem kdy viděl, a do šedi přístavních uliček svítily jasné barvy budovy zdejšího Akvária.
Takhle od vody bylo při čekání na bezplatný přívoz dobře vidět, že přístavní most je docela vysoký. To jsem ještě netušil, že se na automobily na mostě podívám za chvíli z notného nadhledu.
Je to trochu jako mánie: V mnoha japonských městech jsou vidět velká "ruská" kola; i já jich mám pár vyfoceno - např. v Kóbe či v Kagoshimě. Je ale nutno říct, že takhle obrovské kolo jako v Ósace jsem nikdy předtím neviděl. Už při dřívějších příležitostech jsem přemýšlel, že bych se taky aspoň jdnou svezl, ale vždycky z toho kvůli nečemu sešlo. Teď, když přede mnou stálo kolo doslova obrovité, řekl jsem si, že si tentokrát výhled z velké výšky obří pouťové atrakce nenechám sebrat.
Zaplatil jsem 800 yenů a moje kabinka (podle pravidel k použití je prý každá ne pro jednoho Vápeníka, ale pro 8 Japonců) začala stoupat k přístavnímu nebi. Netrvalo dlouho a dostali jsme se na úroveň mostovky...
A takhle vypadá pohled z nejvyššího bodu obřího kola, který je prý ve výšce 112 metrů, což už je mi tedy docela slušný rozhled. Pozor, v ceně vstupenky je jen jedno otočení kola, které tomu šnekovi trvá víc než 10 minut. Je vidět, že jde hlavně o zážitek z dobrého rozhledu, než o nějakou pořádnou rychlost kabinky.
No a když už jsme tedy začali s odpočinkem a zábavou, pokračování mohlo ještě chvíli probíhat v místní obrovské budově Akvária. Pravda, lístky byly mnohem dražší než na akvárium v Tokyu, ale je nutné dodat, že kvalitou stojí Ósaka nesrovnatelně výš. Už vstupní brána je docela specifickým zážitkem. Procházíte skleněnou branou, napravo i nalevo od vás jsou akvária - která jsou spojena horní částí, takže ryby vám mohou plout nad hlavou.
Hlavním lákadlem jsou obrovská "několikapatrová" akvária, která se zaměřují na jednotlivé mořské oblasti. V jednom akváriu je vytvořený severozápadní Pacifik, v jiném jsou k vidění obyvatelé tropických rovníkovývh moří, v dalším zase arktická oblast, atd. A návštěvníci jdou podél střídajících se akvárií stále níž a níž, a proto se vám otevírají stále nové a nové pohledy na již viděné.
No a vy můžete sledovat otáčení rybího hejna, velké rejnoky, prohánějící se delfíny, tuleně, lachtany i tučňáky, jedna místnost je celá věnovaná medúzám. No a jako bonus se v jendom z akvárií můžete zdejších ryb i dotknout.
Po poměrně dlouhé, ale velmi zajímavé návštěvě Akvária jsem si ještě zajel na oběd do jedné z restaurací čtvrti Namba. No a pak už - chtě-nechtě jsem se musel pomalu vrátit pro bagáž a vypravit se na svou poslední podvečerní cestu japonským vlakem, na cestu na letiště Kansai, které je vystavěné na umělém ostrově notný kus od Ósaky. Ale čím víc jsme se přibližovali k letišti, tím méně se dalo mluvit o Japonsku. Nakonec ve vlaku zůstali už prakticky jen lidé, kteří někam cestovali, resp. se z Japonska vraceli, jako já.
No a já měl do odletu posledních pár hodin na malou osobní bilanci své druhé japonské cesty. Těsně před půlnocí velký Boeing 777 nabere na dráze rychlost a - nepochopitelně ke své velikosti - se hravě odlepí od japonské mimořádně zajímavé země. Já budu sedět uvnitř a budu mít smíšené pocity: Klidně bych ještě pár dní setrval, ale zároveň cítím, že správný čas se naplnil a je logické vrátit se domů - na místa, kde se mluví podivným českým jazykem, kde se používá latinské písmo a kde jsou lidé, po kterých se mi už stýská.
Ale ponechme si na závěrečných pár slov s malou bilancí, poděkováním a několika nestrukturovanými glosami speciální závěrečný článek. Teď už se mi klíží oči, to bude patrně vliv časového posunu. Anebo už se jen nemůžu dočkat, až se dostanu zase jednou pro změnu z japonského do krásného českého tradičního snu :-).
Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.