Takhle vypadala hora dnes po probuzení. Tedy - po mém probuzení, ona se probudila o něco dříve.
Věděl jsem, že určitě dnes nevyrazím na vrchol. Chci nějakou dobu horu sledovat, jak se v různých fázích dne chová a promítnout to pak do časového plánu cesty nahoru. Zatím mi nehoří žádné termíny, tak budu zjišťovat, co je zajímavého dole. Dnes to bylo jezero Kawagučiko, na jehož břehu bydlím. Uvažoval jsem, že si ho celé obejdu a najdu zajímavá místa, což mě přešlo v okamžiku, kdy jsem si přečetl, že obvod jezera je asi 20 km. Trochu klame tělem, voda jedna, vždy vypadá, že už chybí jen kousíček ke konci a zase se objeví další zátoka. Těch dvacet kilometrů jsem sice pak stejně nachodil, ale neomezoval jsem se jen na jezero Kawagučiko, ale prolezl jsem i další přilehlé oblasti.
Hora Fudži je báječnou a neodolatelnou inspirací pro básníky, hudebníky i malíře. Tyhle malířky si vyšly ráno na břeh jezera Kawagučiko, aby zachytily horu v ranních paprscích slunce.
Abych se mohl lépe přemisťovat z místa na místo, koupil jsem si dvoudenní volnou jízdenku na zdejší vyhlídkový autobusík (ta zdrobnělina tentokrát není výsledkem nějakého mého pozitivního citového vztahu k tomu dopravnímu prostředku, ale odpovídá velikosti titěrného retrostroje. Je to dobré vozítko tak pro výlet pěti šesti kamarádů, kteří mohou cestou přibrat nějaké slečny (ale maximálně dvě, tři, pánové, ne, že jich bude deset a s báglama!), ale ne už tolik do ostrého provozu v sezóně Fudži.
Okolní hory mi při mé dnešní lenosti připadaly na výšlap příliš vysoké. Docela paradox, když jsou cca o 2 km nižší než Fudži, kam se chystám!
Právě v tomto autobusu se mě jedna Japonka, co tam byla s jakousi mezinárodní partou, zeptala, odkud jsem. Když jsem odpověděl klasické "čeko", šťouchla do jednoho ze skupiny mladíků a ukázalo se, že on je taky čeko. Tak jsme si vyměnili v chodbičce autobusíku několik českých vět, aby Japonci mohli ocenit její zvukomalebnost. Ale vůbec je v této oblasti docela dost "nejaponců", je vidět, že Fudži láká i cizince.
Malým autobusíkem jsem se dostal až do oblasti tzv. Moře stromů. Je to místo, kde les roste na lávovém podkladě, který postupně praská, vytváří výdutě, les roste jakoby v různých úrovních a patrech. Ale na okraji toho divokého lesa je i několik chaloupek jako vystřižených ze starých japonských pohádek. Nežila tady nějaká japonská Babička?
A tady už je Moře stromů. Lesní povrch je rozvrásněný, vytváří propady, boule, vůbec se po něm nedá chodit jako po klasickém "rovném" lese. A stromy toho využívají, jak mohou, rostou přes sebe a kořeny se zachytávají všeho, co jen trochu připomíná pevnou půdu. Tohle vše má na svědomí Fudži a její starší erupce. I když to nejsou v pravém smyslu slova geologické zlomy, o které měla zájem, třeba by to Kitty mohlo potěšit :-)
Stromy se někdy mezi sebou dokonce škrtí. Tohle je ukázka, kde škrcení postupně přešlo ve zlomení vazu. Inu, ponechte přírodu samu sobě a takhle to dopadá. A pak že prý je to jen u lidí.
V prostoru Moře stromů se nachází i několik lávových jeskyní. Jde se hodně dolů pod povrch; říkal jsem si, že teď by bylo třeba aspoň deset minut, prosím, bez zemětřesení. Nejsou tu žádní průvodci, takže není koho se zeptat, jak se tak přihází, že se odlomí takový šutřík, jaký je vidět vpravo dole. No jo, asi tuším...
Venku na sluníčku je přes čtyřicet, ale tady dole překročíte nějaký bludný kořen a rázem vstoupíte do prostoru, kde funguje mimořádně výkonná klimatizace. V podzemních prostorách je pořád ještě led. Dobré pro propocené tričko s krátkým rukávem.
Při návratu do města mi nedalo, abych si nevyfotil tyhle krásné rozvody čehosi na jednom z domů. Je to tak, jsou to tady oficiálně lázně, tak se tady asi rozvádí především voda. Zdá se, že to není nic jednoduchého; opravovat bych každopádně nechtěl.
V mém hotelu jsou normálně večeře bufetového typu, takže si prostě naberete z různých chutí a záleží jen na vás, čemu dáte přednost. Poté, co jsem byl obřadně uveden ke stolu, jsem si tedy šel prohlédnout, co je v nabídce a něco si zobnout. Číšník mě ale odchytil, že tohle ne, protože pro mne mají specialitu. Znovu mě posadil ke stolu, slavnostně pokynul a … přinesli mi mísu s krabem a k tomu různé druhy nářadí. Nikdy jsem kraba - tedy skutečného, ještě v krunýři - nejedl, mimo jiné i protože jsem netušil, jak se to správně dělá. Krevety ještě zvládnu, ale různí krabíci nebo dokonce langusty, to byl pro mne vždycky špatný sen. A už vůbec bych si pro svou premiéru nevybral restauraci plnou lidí, kteří mou specialitou poctěni nebyli, takže oni mi záviděli mého kraba a já jim záviděl jejich "obyčejná" jídla. Nu, ale když už jsem se nějakou shodou náhod ocitl v zákopu uprostřed palby, nezbývá mi nic jiného, než bojovat, že? Nakonec jsem pochopil i to, že různé podivné kleště a vypihňávátka nejsou mučicí nástroje, ale že se jimi v principu ne tak obtížně dá dostat k masu uvnitř. Jestli jsem to dělal správně podle etikety, to bych se opravdu moc divil, ale najedl jsem se a jsem zase o jednu nezamýšlenou zkušenost bohatší.
Na sklonku dne jsem si ještě vyjel místní lanovkou na jednu vyhlídku. Je to samozřejmě hlavně vyhlídka na Fudži, kolem které se tu všechno točí, dokonce se tu dělají i speciální dortíky ve tvaru Fudži. Mne ale tentokrát víc zaujala druhá strana, hory nad jezerem Kawagučiko. Tam se začalo rýsovat, že by se mohlo zhoršit počasí. A taky že jo!
Během večera se obloha zatáhla a objevily se první blesky. Teď právě vůbec nezávidím dnešním poutníkům, protože to mají i s vodou a zvukovými i světelnými efekty. Zase nemusím mít všechno. Stačilo strašně málo a počasí kolem Fudži se otočilo z klidného příjemného stmívání na velmi nepříjemnou rozbouřenou a mokrou noc. A že i dnes jsou na hoře tisíce lidí, to je zřejmé, tak jim moc držím palce.
Tady je průhled kabinou lanovky na jezero Kawagučiko. Slunce už pomalu předává službu, ale hladina se ještě leskne z plných sil.
Znovu jako včera píšu dnešní článek do hotelové lobby. Není to moc šikovné, potkávám cestou na chodbách, ve výtazích, přímo u recepce desítky lidí, kteří se po hotelu pohybují v jednotných apartních modrobílých jukatách přepásaných páskem obi a pantoflíčkách krémové barvy. Vždy, když kolem nich procházím, koukají na mne trochu vyděšeně, protože nepatřím zjevně do "jejich týmu". Nevím, všichni to tu berou jako vrchol pohodlí, chodí tak nejen do lázně, ale i na jídlo a po ulicích, ale mně to prostě nevyhovuje, aspoň ne v prostoru, který je veřejný. Nevidím nic zajímavého na tom přizpůsobit se všem okolo, dělat to, co oni, mít na sobě to, co oni, vypadat jako oni, i kdyby to byla nejpohodlnější věc na světě. Takže jsem logicky nakonec já tím, který se vymyká, protože vlastně jediný chodím výhradně v nelázeňském oblečení. A už jsem samozřejmě také dostal několikrát decentní informaci, že i já si můžu udělat pohodlí, protože tady jsou lázně, tady to nevadí. Lázně jsou jistě krásné, ale já nepřijel kvůli nim, ale kvůli Fudži. A hlavně jsem tu kvůli sobě, tak se prostě zařídím podle toho, z čeho mám dobrý pocit já a co mně připadne pohodlné a z čeho mám radost.
Kdoví, možná toho dnešního speciálního individuálního kraba mám tak trochu za to :-)
Tyhle schůdky vedou k malému památníku na Mistra Bašó, z téhle vyhlídky kousek nad mořem je dobře pozorovatelná hora Fudži, ale jestli ji odtud sledovával i Mistr sám a byla mu inspirací v jeho slavných haiku, to se mi nepodařilo zjistit.
Poslední obrázek nás navnadil na to, čím bychom dnes zase mohli skončit, co říkáte: Haiku, které jsem vám odepřel u reportáže o Pekelném údolí. Pěkně dnes zaklaplo to, co zatím nedoklapávalo, je vidět, že všechno chce svůj čas. Prostě ty dnešní blesky nad horou Fudži a rozbouřené nebe způsobily, že haiku je kompletní až dnes. Vlastně dostalo taky takovou druhou šanci.
Haiku druhé šance
Blesky nad horou
otevírají nebe
pro hříšné duše.
Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.