Haiku ranní jinovatky

Nad korytem Berounky v místech dobřichovické lávky, kde místní pavouci každý rok až do pozdního podzimu spřádají své sítě, prakticky bez ustání vane vítr. Nemohu si tedy vzít k srdci jedno z ponaučení z nedávného FotoŠkodafestu, které jsem si odpovědně zapsal, že totiž fouká-li vítr, makrofotograf balí fidlátka a jde domů. No ale řekněte - copak já jsem se svými 178 centimetry nějaký makrofotograf?

Podzimní mlha vykouzlí často na posledních pavučinách sezóny pěkně uspořádaný šperk z krůpějí rosy. Ten následující, který bych snad - inspirován tvarem výsledného artefaktu - nazval Dvouocasá kometa, jsem vyfotil na dobřichovické lávce koncem října. I voda, ač to - tím, že se po vzoru Marxových proletářů většinou drsňácky spojuje ve větší celky - dokáže dovedně skrývat, umí být ve slabších chvilkách velice křehká a zranitelná. Zkuste se jí v tom intimním okamžiku dotknout a zbavíte svět jedinečného originálu o pár chvil dřív než to udělá z mlhy pomalu prosvítající slunce.

 

A stačí přijít na stejné místo druhý den a sitace se zcela promění, z krůpějí je rázem půvabné rytířské brnění, které ale od svého předchůdce část jeho křehkosti zdědilo, a já jen doufám, že mi tváří v tvář takovému výjevu odpustíte jednu nadbytečnou slabiku oproti klasické formě v následujícím haiku :-).

Haiku ranní jinovatky

Znavená mrazem

do čar života i smrti

krása usedá.