František Langer: Filatelistické povídky

Už jsem tu kdysi psal, že si nemohu vynachválit častá zpoždění vlaků Českých drah na trati z Berouna do Prahy v kombinaci s nádražní knihobudkou. Ano, pořád platí, že obsah většinou tvoří nepříliš zajímavá díla socialistické literatury, která jsou pochybnou ozdobou spousty domácích knihoven a ani zde na nádraží nejdou zrovna na odbyt, ale občas se zde urodí sympatická drobnůstka, která pohladí duši a přiměje vás zapomenout na to, kde jste touto dobou už chtěli být, a dopuštěním váhavé železnice ještě nějakou dobou nebudete. A to byl nedávno přesně případ malé, skoro "kapesní" knížečky Františka Langera Filatelistické povídky, která vyšla v roce 1975 v nakladatelství Československý spisovatel jako bezplatná knižní prémie edice Klíč v tehdy nijak zvláštním, ale z dnešního pohledu závratném nákladu 30 000 výtisků.

Jde o druhé vydání knížky, která poprvé vyšla s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera v roce 1964, tedy ještě za života autora - spisovatele, dramatika, dramaturga, ale také lékaře, legionáře z 1. světové války, který se ve Francii a Anglii zapojil i do bojů 2. světové války, nositele významných válečných vyznamenání a také brigádního generála. A je, myslím, příznačné, že druhé vydání ilustroval Jiří Švengsbír, český rytec, grafik a tvůrce mnoha poštovních známek. O poštovních známkách, o vášni spojující ty, kteří známky sbírají, a hlavně o neobyčejných příbězích se známkami spojených totiž tato knížka je, jak už ostatně plyne z jejího názvu.

Nevím, jak je tomu teď, ale kdysi sbírával aspoň nějakou dobu známky skoro každý kluk a vyměňování známek a mudrování nad nimi patřilo k běžným dětským radovánkám, kterými jsem samozřejmě prošel i já, stejně jako - několik generací přede mnou - František Langer. Však o tom v předmluvě k 1. vydání Filatelistických povídek, kterou jsem při rešerši pro tento článek našel na webu www.filatelie.cz a dovolil jsem si ji využít jako jeden z podkladů, sám autor píše:

"Známky jsem začal sbírat jako všichni moji kamarádi, jakmile jsem se naučil rozpoznávat písmena a číslice. Sbírat znamenalo prohrabávat tatínkův koš na papír, poprosit strýce v Drážďanech, aby mi posílal známky z Německa, a vydat každý svůj krejcar za cizozemské známky u papírníků. Ale sbírat zároveň znamenalo handlovat s hochy své stejné za jejich stejné, vychvalovat svoje a hanět jejich. Tehdy v Praze studovali moji dva bratranci medicínu a našli v nějakém časopise adresy sběratelů ve všemožných cizinách, kteří by si rádi vyměňovali známky. Bratranci mi pomohli složit dopis a poslat v něm přebytečné rakouské a uherské známky, a kupodivu, dostal jsem za ně dost a všelijakých z různých konců světa i z Indie. Ty byly stejně zašmudlané jako moje, asi je posílal chlapec stejný jako já - však jsem po letech napsal o něm svou první filatelistickou povídku. Tato chlapecká etapa se skončila, když mi bylo čtrnáct let, když jsem se poprvé zamiloval, platonicky a na dálku, ale zamiloval.

Podruhé jsem začal sbírat, když jsem se v roce 1920 vrátil domů. Mé srdce chytly naše známky, kde na prvých za Hradčany vycházelo nebo zapadalo slunce, a začal jsem je tedy sbírat z vlastenectví. Jednou při nouzi o téma mi napadlo, že by se o známkách také mohlo psát, dokonce povídky. Musil jsem nejdřív shánět nějaké vědomosti o nich a učinil jsem při tom svůj největší filatelistický objev. Našel jsem pana Ervína Hirsche, který řídil Tribunu filatelistů vycházející u Borového. Měl o známkách bohatou knihovnu, promítací aparát a mikroskop k jejich prohlížení, celou chemickou laboratoř, a co nevěděl o známkách on, jistě nestálo za vědění. Byl sdílný, veselý, laskavý a já u něho poznal o známkách všecko, co jsem potřeboval."

A tak vzniká trochu tajemná literární postava nenápadného bankovního úředníčka pana Krále, který je v soukromí nefalšovaným a téměř všeznalým králem české i evropské filatelie, prakticky středobodem filatelistického světa, v němž se potkávají a protínají skoro fantastické ale přitom stále ještě uvěřitelné příběhy, příběhy, které se sice točí kolem filatelie, ale vlastně odrážejí mnohé důležité historické události tehdejšího světa, za jehož nitky ze své filatelistické pracovny pan Král tahá.

"Před jeho domem se kolikrát zastavilo zaprášené auto, které za ním přijelo na čtvrthodinovou rozmluvu třebas až z Berlína nebo z Bruselu. Na rozviklané židli vedle jeho stolu jsem vídával návštěvníky, kteří si dávali ověřovat pravost své známky a čekali na Královo rozhodnutí napjatě, skromně, s kloboukem na kolenou, jako by čekali na rozsudek o svém celém jmění. V soukromém životě to byli všelijací velcí páni, průmyslníci, bankéři, uzenáři, velkostatkáři, a podle toho vypadaly jeho znalecké honoráře. Jiní velcí tohoto světa posílali k němu své tajemníky, aby se podíval na jejich nákupy svou zkušeností a lupou. Tajemník vážně přihlížel Králově práci, jako by jeho zaměstnavatelům vybíral a třídil perly nebo brilianty. A těch dopisů od všech světových firem, spolků a časopisů! A ty peněžní poukázky a šeky na ctihodné sumy, které Král vždycky někam nedbale zakládal, ačkoli, když je dostal, přijímal je s potěšením: "Budu mít zase něco na známčičky!" Zkrátka byl to jakýsi dalajláma, jehož "ano" či "ne" řečené v druhém patře starého domu na Uhelném trhu, znělo pro všecky známkařské věřící jako výrok Písma svatého."

Knížka obsahuje sedm povídek. Např. v povídce Čtyřblok růžových Merkurů se dozvídáme, jak známky zásadním způsobem zasáhly do Králova života a způsobily, že se nikdy neoženil. O tom, jak pan Král díky své filatelistické známosti s indickým maharádžou zabránil vypuknutí války mezi Indií a Británií, pojednává povídka Hajdarabád - letecká pošta. V povídce Kufr ze zámoří se pan Král neochotně přiznává, že kvůli němu přišla Jugoslávie o přístav Rijeku (italsky Fiume, což je termín, který dobře znají jak filatelisté, tak i numismatici). A v povídce Vzácný přetisk 2 F. 50 cent. Belgien zase obyčejná známka na dopis rozhodne o životě a smrti vojáka, který je možná hrdinným bojovníkem z krvavé fronty Velké války ale možná taky vychytralým vyzvědačem nepřítele.

Každopádně každá z povídek je neobyčejně nápaditá a vystavěná na bohaté faktografii, ostatně sám autor připouští, že povídky mu daly značnou práci a bylo možné se k nim vracet jen občas:

"Tak jsem sbíral jen naše známky, ale přitom jsem se zajímal o svět známek vůbec, o jeho zákony, etiku, estetiku a techniku, o sběratelský kodex, o jejich hospodářský význam. Mým opravdovým filatelistickým požitkem však bylo psát o nich povídky. Jejich vymyšlení a sestavování nebylo lehké, proto jsem jich nenapsal mnoho, vždy jednu tak k vánocům a jednu k velikonocům. Až potom nastala léta třicátá, kdy v člověku zmrzaly úsměvy. A kdy mne jednoho dne pojala ze známek hrůza. To tehdy, kdy se na našich objevilo "Protektorat von Böhmen und Mähren". Nad nimi jsem si přestal přát, abych měl úplnou sbírku známek naší republiky. A po tomto šoku jsem se už nikdy k nim nevrátil. Ani k povídkám o nich."

Stačilo několik dalších cest vlakem z Dobřichovic do Prahy a zpět a půvabná knížečka, která mi udělala radost i jako nefilatelistovi, mohla dostat speciální razítko "PŘEČTENO", ze kterého by snad i pan Král měl radost.

P.S.: Na jedné záložce obalu knížky jsem našel narychlo rukou psanou poznámku "Tru love Elisabet Arden" (píšu, jak vidím). Kdopak si asi poznamenal tuhle značku parfému a k jakému účelu? Chtěl tím někomu splnit přání nebo si jen z nedostatku jiného místa na poznámky zapsat něco, na co už z nějakého důvodu nikdy nechtěl zapomenout? A kdy? Už dříve, když knížku právě četl a nosil si ji proto s sebou, nebo až při "poslední cestě" do knihobudky? Příběhy jsou všude kolem nás a jen na nás je, jestli jim dáme příležitost se rozvinout. Třeba tak, jak to učinil František Langer ve Filatelistických povídkách, jejichž obálka možná školenému nosu voní po "Tru love" :-).