Fotoreportáž z demonstrace na Letné

Kdo mě zná jako fotografa, dobře ví, že mám rád fotky, pro které napřed dlouho hledám správné místo, které se nějakou dobu připravují a pak i dlouho snímají, a to ani nemluvím o tom, že se na stejná místa vracím znovu a znovu, abych našel ještě lepší světelné podmínky nebo o štipíček lepší úhel záběru. Nerad fotím rychle a stydím se fotit lidi, což jsou dvě docela zásadní překážky pro to, abych mohl dělat dynamické fotoreportáže případně street fotografii. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel - zejména v souvislosti s týdnem stráveným začátkem listopadu na fotografickém festivalu - tím mi bylo jasnější, že bych si rád takový žánr vyzkoušel, i když je to pro mě naprostý protiúkol a když člověk zkouší něco nového, prostě se většinou nevyhne určitému nepohodlí v okamžiku, kdy musí opustit důvěrně známé prostředí zavedených postupů a technik. Ve svých třiapadesáti jsem už dost starý na to, aby na mne platilo přísloví o starých psech, kteří se novým kouskům učí už jen těžko a neradi. I když to tak bezesporu je, na druhou stranu platí, že s tím nemá smysl otálet, protože se nedá předpokládat, že později to bude lepší :-).

 

A tak jsem využil dobrou příležitost v podobě velké sobotní demonstrace na Letné, kterou pořádal Milion chvilek pro demokracii. Měl jsem to prostředí možnost poznat už na dřívějších akcích a připadlo mi, že jestli mi někde lidé odpustí začátečnické pitomosti, bude to právě tam, i když kdybych se řídil jen podle internetových diskusí názorových oponentů, lehko bych nabyl dojmu, že půlce shromážděných poteče krvavá nenávist z nosu i uší a druhou půlkou budou naopak nesvéprávní pitomečci, kteří se bez povelu organizátorů neumějí ani sami nadýchnout. Skutečnost je samozřejmě někde úplně jinde, kolem jsem viděl normální slušné a vnímavé lidi, kteří mi kvůli mému focení nejenže neutrhli hlavu a nevolali na mě policii, ale ještě se na mě často povzbudivě usmáli nebo dokonce zamávali.

Na Letnou jsme dorazili dostatečně včas, abychom si vybrali rozumné místo. Brzy po vyfocení následujícího obrázku byl tento prostor obklopený neprostupnými davy nově příchozích, takže jsme si v něm udrželi relativně dost místa na dýchání, což se asi o některých místech blíž k pódiu říct nedalo.

Tahle usměvavá fotogenická rodinka byla klasickou ukázkou okolních "frustrovaných nesnášenlivých účastníků, kteří se stále ještě nedokázali smířit s nepříznivým výsledkem svobodných voleb a napadají tak samu podstatu demokracie" (to jsem si opsal z jedné internetové diskuse, jen jsem vynechal vulgarismy, což je asi důvod, že ta věta vypadá trochu neučesaně).

Vlajkosláva sestávala primárně z českých vlajek, do kterých se sem tam motala nějaká evropská. Ale byla tu i místa s přeškrtnutými vlajkami EU, což dobře ukazuje, že čtvrtmiliónové aktivní auditorium nebylo rozhodně homogenní a sestávalo z různých proudů, což mi bývá na podobných akcích sympatické a neděje se to zas až často.

O tomhle pánovi byla, myslím, během demonstrace několikrát řeč. O sám prý nerozumí, proč proti němu lidé protestují a já si myslím, že to není žádná póza, protože tomu opravdu upřímně nerozumí, což bývá často dáno rozdílným žebříčkem hodnot. Co někdo bere jako prkotinu, může být pro jiného zásadní věc a do toho se (z obou stran) jen přetěžko vžívá.

Jedna fotka pro změnu z nadhledu. Nebe bylo (zpočátku) jako vymalované a teplota (zpočátku) na krátký rukáv.

Dvěma vlajkami zarámovaný průhled teleobjektivem na obsazenou střechu blízkého domu. Lidé, kteří umějí sice otřepaný ale pro mne svým obsahem pořád silný pojem "pravda a láska" používat již jen jako urážku nebo s výsměšným akcentem, by si na Letné přišli na své a možná by jim při tom uniklo, jakou tím sami o sobě podávají svědectví.

Pohled teleobjektivem dopředu na jednu z velkoplošných obrazovek. Vpravo Mikuláš Minář (jako obyčejně na mne jeho řeč působila jednoduše a srozumitelně a asi ze tří čtvrtin jsem mohl s obsahem souhlasit, což je u mě hodně vysoké číslo :-)) a vlevo tlumočnice do znakové řeči.

Pohled z žabí perspektivy, aneb focení "od boty", které jsem nedávno okoukal od mazáků street fotografie a mé první praktické zkušenosti jsou zatím tak zajímavé, že tuto techniku budu jistě dál zkoušet v ulicích Prahy. Když to uděláte pořádně, nikdo si vůbec nemusí všimnout, že jste fotili, ale fotka je to vlastně naslepo, takže to chce mít dobrý odhad na to, jaký výsek obrazu na fotce bude, přičemž svou roli hraje každé skoro neznatelné pootočení objektivu.

Ano, tohle je pro mě nejtěžší focení, pěkně napřímo, ze dvou metrů, z očí do očí, kde obě strany vidí a vědí a za nic se neschováte. Tihle lidé se svíčkami v rukou ale byli báječní, takže místo aby hartusili, co si dovoluju je fotit, se na mě jen mile usmáli a já jim za tu možnost poděkoval. Netuším, odkud jsou, ale to poděkování pro jistotu zopakuji i tady. Taky vypadají dost frustrovaně a nesnášenlivě, že? :-)

Sraz s několika známými jsem si dal po demonstraci "u Stalina", který již nestojí, nebo, chcete-li, u Metronomu, který se nekýve. Tentokrát snímáno asi z úrovně pasu a vpravo je již vidět, že se obloha chystala na pěkné závěrečné sluneční představení. Mimochodem, scházet se těsně po čtvrtmiliónové demonstraci u tak význačného orientačního bodu nedaleko od "epicentra" se neukázalo jako moc praktické, protože podobný originální nápad mělo kupodivu i dost jiných lidí.

Druhý "žabák", alébrž fotka od boty, tentokrát s ubraným světlem, aby vznikly převážně večerní siluety.

V ulicích pod letohrádkem Belveder už se dav odcházejících přece jen trochu rozptýlil, i když zkusit některou z přilehlých hospod byla předem ztracená štace. Takže jsme si dali místo piva a chytrých "politologických debat" radši jeden krásně barevný západ slunce.

Co vám budu povídat, je to přece jen rozdíl fotit tak, že většinou nemáte snímek vůbec pod kontrolou, musíte víc zapojovat intuici, odhadovat předem pásmo ostrosti snímku (ti metodičtější si nastudují tabulku hyperfokálních vzdáleností nebo si pořídí příslušnou "apku" do mobilu, ti méně metodičtí, mezi které patřím, to prostě nechají koňovi a spolehnou se jen na svůj cit a odhad). Ale je to zatraceně zajímavé fotografické dobrodružství. Někdy nepřinese nic než odpad, jindy něco, co byste s hledáčkem u oka nikdy nedocílili. Mě to celkem chytlo, takže jsem hned o den později na 30. výročí listopadového brutálního zásahu na Národní třídě přímo na místě v experimentování pokračoval.

Ale to už bude zase jiný článek a jiná pohádka :-).

P.S.: Tohle je první článek, který píšu na svém novém notebooku, kterým jsem musel před víkendem nahradit starý stávkující stroj (ale však na to měl po skoro šesti letech každodenní mnohahodinové služby plné přesčasů a nočních šicht právo). Zatím jsem teprve ve fázi přesunu jednotlivých funkčností a dat, zatím nemám nainstalovaný ani Word, ve kterém bych zkontroloval překlepy (ať po sobě čtu články kolikrát chci a jakkoli pečlivě, stejně mi vždycky poslední wordovská kontrola nejmíň jeden překlep nebo nedoklep najde; dnes jich tedy možná bude víc, protože na novou klávesnici si teprve zvykám), tak se za případné drobné chybky omlouvám, ono si to časem sedne.