Ucho

K příležitosti výročí zrušení cenzury uvedla v posledních dnech Česká televize řadu filmů, které si pobyly skoro 20 let v trezoru daleko od očí neprivilegovaných diváků. Když se řekne československý "trezorový film", vybaví se mi čtyři hlavní díla: Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného, o kterých už jsem na tomto blogu psal docela podrobný článek, Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Hoří, má panenko Miloše Formana (i když to nebyl tak "stoprocentní trezorový film" jako ty ostatní zmíněné, bylo k němu možné se dostat i nedlouho před rokem 1989, ostatně u jeho tehdy ještě zcela neoficiální obnovené premiéry jsem byl osobně a byla to jasná předzvěst toho, že se kdesi v pozadí lámou ledy) a Ucho v režii Karla Kachyni. Právě tyhle čtyři filmy v sobě podle mne obsahují to podstatné, co se totalitní režim snažil za každou cenu umlčet, i když každý sledoval odlišnou část československé reality: Jasného film se zaměřil více na rozkol mezi tradičními a "pokrokovými" hodnotami na vesnici, Menzelův přepis Hrabala svérázně poetickým způsobem zpracoval téma urputného třídního boje, Forman předložil na talíři jediného hasičského plesu sice vtipnou ale v jádru děsivou přehlídku různých podob "českého charakteru". Film Ucho směřuje dovnitř kasty vrcholných vládních a stranických představitelů v době, kdy si nikdo z nich nemohl být jistý svobodou ani životem, protože od opěvování a plácání po ramenou byl stále jen krůček k naprostému zatracení a často i k brutální fyzické likvidaci.

Právě film Ucho prakticky stojí a padá s hereckými výkony hlavních představitelů - Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého, které podle mne patří navždy do síně slávy českého filmu. Ale film celý je uchvacujícím psychologickým dramatem s tísnivou a při vědomí děsivých historických reálií 50. let 20 století i velmi uvěřitelnou atmosférou.

 

Foto © Jaroslav Trousil, fotografie ze stránek České televize

 

 

A přitom vše začíná napohled neproblematicky: Náměstek ministra (Ludva) s manželkou (Annou) se vracejí v den desátého výročí své svatby z velkolepé hradní trachtace. Zdá se, že je čeká jen další noc plná odcizeného hašteření ve vládní vile (točilo se v Praze - Střešovicích), ale tentokrát je od začátku vše jinak: Není možné najít ani jedny klíče od domu, ale ukazuje se, že všechny dveře jsou odemčené "(Jak to, že je odemčeno? Přece jsi zamykala, ne?"), nejde elektřina ani telefon, atmosféra kolem postupně houstne, cizí auto zastavuje kousek za nimi na ulici a nikdo z něho nevystoupí. "Kdo by seděl ve zhasnutým autě?" Kdo asi?

Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý si ve filmu s velkým gustem "střihli" nomenklaturní pár, který se často podivnými cestičkami a nejspíš i s využitím ošklivých prostředků vyškrábal nahoru v komunistické hierarchii, dokonce až do blízkosti samotného Soudruha (na nevelké ploše výtečný Gustav Opočenský). Ale blízkost moci je zaplacena neustávajícím strachem ze všech okolo a akutním nedostatkem soukromí, protože i domácí prostor už dávno opanovalo UCHO, bažící po každém nepatřičném slůvku, po každém povzdechu na nesprávném místě, po každém náznaku neloajality. "Pozor, soudruzi nespí, soudruzi poslouchají!"

Náměstek ministra je z podivného dění kolem stále nervóznější, postupně si zpětně vybavuje vše, co se odehrálo na hradním večírku a snaží se z každého slova, z každého gesta, z každé zámlky zkonstruovat, co se vlastně děje. Právě zadrželi ministra, kterému byl jako jeho náměstek nejblíž ze všech, i další lidi, se kterými spolupracoval a kteří obývali vládní vily v sousedství. "Ty nevíš, co je s Košarou? Copak s tebou nemluvili?" Ne, nemluvili. Ale co to znamená? Nestihli to, nepovažovali to za nutné, nebo snad... Chystají se snad i na mne? V rozsvícené vedlejší vile kontrastující s potemnělým domovem právě probíhá domovní prohlídka (ano, sebrali i Klepáče), i zahrada sousedící s jejich zahradou je plná tajných. A Ludva se snaží z drobných náznaků z večírku v prostředí panoptika novodobé funkcionářské šlechty odhadnout příští běh věcí. "Vidíš to? Ani jeden z nich není pingl, samý cliftóni. Losos je to červený!" Je náročné vyšplhat se až nahoru, ale stačí jediná chyba, jediné podezření, aby se člověk Soudruhovi znelíbil. "Ty seš tady?" ptá se překvapeně jeden z kolegů. Kde by měl, sakra, být? Proč jeho známí tak nervózně těkají očima, když s ním - trochu strojeně - mluví a proč jsou najednou všichni tak odtažití? "Promiň Ludvo, já toho teď mám tolik, člověče!" Co všichni mají? "Ludvo, ty kluku zednická... Po kom nejdou, toho si nevážím!" Ale po kom jdou? Po kom ve skutečnosti jdou a proč? Snad kvůli té zprávě o cihelnách, kterou dávali dohromady s ministrem? "Ja slýšal, što u vas nět ministra." "Éto tavárišč Košara!" odpovídá sovětskému generálovi Ludva, ale to jméno jako kdyby náhle nikdo neznal. "Máme u nás různé ty Košary..." říká s despektem sám Soudruh. To znamená, že Košara se znelíbil, takže skončil a všichni ostatní s ním. V takové situaci může člověka postrčit do propasti každá drobnost: "Ananasový likér s vodkou? Kdo vymyslel takovou močůvku?" ptá se Ludva neopatrně. "Přece Soudruh!!"

Jak je možné, že okolní vily v pohodě svítí, ale u nás pořád nejde proud? Potmě mají všechna strašidla ještě děsivější stíny. "Když už nefunguje vládní telefon, co už má fungovat?" Ale Ucho, Ucho nejspíš funguje pořád, i když ho nevidíme. Nebývá prý jen v kuchyni, v koupelně a na záchodě. Není dobré mluvit nahlas, jen šeptem. Pssssst! Je možné říkat aspoň veřejně známá fakta nebo se to taky nesmí? "Ucho piš si: Soudruh prezident se stal dědečkem!" Do dětských pokojů prý ho taky nedávají. Možná.

 

"Ticho, ticho, Soudruh mluví!" žádají si rázně ti, co úslužně kmitají kolem Nejvyššího, kdykoli jen pootevře ústa: "Copak tomuhle rozumím? Vždyť tomu vůbec nerozumím! Ale pak si říkám: Co revoluce? Počká? Nepočká! Tak rozhodnu. A pak vidím, že jsem rozhodl správně!" Situace je, zdá se, extrémně špatná, je nutné zničit co nejrychleji některé písemné materiály a hlavně všechny soukromé fotky s Košarou, spálit, spláchnout do záchodu. "Nenecháme si přece útočit na generální linii strany!" zní tvrdá slova, v nichž už teď je podepsaná vina i trest. Netluče někdo na branku? Z každého vzdáleného zvuku jde hrůza. Z každého nekontrolovaného slova, z každého náznaku. Všechno, všechno o nás vědí. "Na co se to ptala ta baba Čepická? Jestli v našem domě bylo v zimě teplo?" Ale proč ji to zajímá, když tu přece bydlíme my? Nebo snad...

"Možná budou chtít ode mne jen něco vědět, když jsem byl jeho náměstek."

"Copak ty už nejsi náměstek?"

"To víš, že jsem." Nezní to ve světle okolností úplně sebejistě. Totiž... Copak já vím, kdo ještě je a kdo už není? "To, že byl Košara našemu Luďkovi za kmotra, to radši nikde neříkej."

Každé slovo může být důležité. "Vzpomeň si, jak ti to dnes večer říkal Soudruh? Říkal ti jménem? říkal ti Anno? Jestli ti říkal Anno, tak to má svůj význam. Svůj politický význam!" Když se v domě opět rozsvítí světlo, skoro to vypadá, jako kdyby se vše vracelo do normálních kolejí. Hlavně nekřičet do Ucha! "Musíš pořád pindat? Nemůžeš aspoň chvilku nepindat?" Ale i Ucho je třeba něčím nakrmit: "Vlastně ani nevím, co Košara nakonec do té zprávy napsal, poslední redakci si dělal sám. A v mnoha věcech jsem s ním nesouhlasil." Vždycky jsi byl zbabělec a všichni z tebe měli strach. Tak teď si užij pro změnu ten svůj.

Někdo zvoní u branky. Teď v noci to přece můžou být jen Oni! Definitivně spadla klec! "Co s námi bude? Tys přece nic neudělal, já tě přece znám!" Rychle do hysterického pláče aspoň poslední pokyny, co říkat a neříkat, kam schovat hotovost a šperky, budete teď potřebovat peníze, když ... Má Anna ještě obavu o manžela nebo už jen o sebe a o syna? Cesta k brance je nekonečná a k Ludvovi, který si připadne, jako by šel na popravu, doléhají tlumené hlasy podivných mužů od branky: "Tak jde nebo nejde?" "Čumí." "Tak na něj zavolej, ať nečumí!" "Jde i vona." "Jde s bábou." Ale nezdá se, že by Ludvu rovnou odvedli. "Dělali jsme tady vedle barák Klepáče. Víte přece, ne?" Přišli jen na malou návštěvu, "Ludvo, ty stará vojno!" říká jejich kápo (asi první významnější "štěk" tehdy prakticky neznámého Jiřího Císlera). Tváří se jako kamarádi, kteří jdou v noci jen náhodou kolem. Copak asi našli u Klepáče? Ale co, hlavně když teď přicházejí v dobrém. I když všechno vypijou, i drahej koňak. "Ten koňak jsi jim nemusel dávat. Zeptal ses jich vůbec na Košaru? Přece se na něj někdo musí zeptat. Aspoň zeptat!" Ne, Košarovo jméno je teď toxické a nikdo se ho nechce ani slůvkem dotknout, aby se od něj tím jedem nenakazil. "Můžu já vědět, podle jakého klíče JE berou?"

Ludva i Anna už mysleli na nejhorší a najednou to vypadá, že je hlavní nebezpečí zažehnáno, nezvaní noční hosté odešli, takže se mohou na povrch opět dostat na chvíli potlačené hádky, společným strachem umlčené výčitky, ano i na násilí dojde a jistě ne poprvé: "Soudruzi, pomoooc, už mě zase bije!"

"Podívej se na to, jak vypadáš!"

"Takhle vypadám po deseti letech s tebou."

Umějí k sobě být tak krutí; znají navzájem všechny své slabé stránky a vědí přesně, jak druhého nejvíc ranit. "Komu to voláš?" "Zkouším volat Klepáčce." No to snad ne? Vždyť víš, že tam už jsou Oni. Teď si přece budou myslet... Anna stihne vytočit číslo do vedlejší vily ještě jednou: "To před chvilkou nevolal můj muž, to jsem volala já!"

I skutečné manželství Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého prý byla občas pěkná Itálie. I kdyby ne, zahrané to bylo velmi uvěřitelně.

A pak najednou opravdu najdou malou krabičku s drátkem antény položenou za kuchyňskou linkou. Ucho. Zkoušejí si vzpomenout, co na sebe během téhle šílené noci vlastně Uchu řekli: "O čem jsme mluvili v kuchyni?" "V kuchyni přece mluvíme o všem!" Ucho je i v koupelně, na záchodě, úplně všude.. Přátelští chlapci se při své noční návštěvě činili. "Nepřijeli chlastat. Přijeli to dodělat."

"Teď už o mně vědí všechno. Polovička by stačila." Každé projíždějící auto Ludvu s Annou k smrti vyleká. Vše představuje nebezpečí. Co to je za život?

Když se Ludva zamkne v pokoji a Anna uvnitř zahlédne pouzdro od pistole, napadne ji to nejhorší: "Ludvo! Luďku! Jestli to uděláš, já to udělám taky! To nesmíš!" Ale ani v tomhle už člověk nemá svobodnou volbu: "Pistoli odnesli. Až budou chtít, udělají to sami." Anna v náhlém rozčilení úlevně nahází všechny nalezené odposlouchávací aparátky do záchodové mísy. Nejspíš je teď už možné mluvit všude, protože na slovech už nezáleží. V očekávání nejhoršího vítají letní svítání na balkóně. Aspoň jednou si spolu symbolicky ťuknou na to včerejší desáté výročí. Když se ozve zvonek, není to překvapení. "Jejich hodina. Mezi čtvrtou a pátou." Ale je to telefon.

Když se Ludva dozví, že byl jmenován ministrem, neznamená to ani nejmenší úlevu. Teď, když přece o nás všechno vědí... Ano, právě teď. Strach nekončí, jen změní svou podobu. A vyšší funkcí ještě zesílí, i když se právě zdá, že už to nejde: "Ludvo, já se bojím!"

Na rozdíl od řady jiných trezorových filmů se u filmu Ucho nemusíme moc zdržovat nějakými symboly nebo poetikou, jde o poměrně jednoduché a přehledné drama tří hlavních postav: Bezskrupulózního funkcionáře, jeho rozmazlené paničky - sice shodou okolností obývající vládní vilu, ale jinak spíš pavlačově dryáčnické - a hlavně všudypřítomného Strachu, který v excelentním příběhu scénáristy Jana Procházky, vycházejícího z výborné znalosti prostředí i souvislostí, doslova zalézá do kostí. I když se na konci 60.let oficiálně připouštěla určitá "pochybení" z období kultu osobnosti, film Ucho jako první ukázal atmosféru doby na nejvyšších místech naprosto zřetelně, srozumitelně a natvrdo, což z filmu udělalo legendu, byť ji dlouhou dobu skoro nikdo nemohl vidět na vlastní oči. Těším se na dobu, kdy diváci tomuto filmu a všemu, co v něm je i není vysloveno, nebudou vůbec rozumět, protože by je takové věci a souvislosti ani nenapadly. A taky se takové doby obávám, protože zapomenutí vždy umí znovu vzkřísit podobné běsy.

Pozice tohoto filmu mezi mými TOP20 českými a československými filmy je ale každopádně neotřesitelná.