Dorazil jsem tedy na most Legií, udělal jsem si několik ilustračních fotek dlouhého zástupu lidí s květinami, sešel jsem na Střelecký ostrov, který mě překvapil tím, že tam posedávalo a procházelo se jen několik lidí, možná i proto, že tam z nebe právě při každém závanu větru padal nekonečný déšť tisíců kaštanů. Kolem projíždějící loď s velkým transparentem "Děkujeme Kájo!" jsem také nepominul, a teleobjektivem jsem odtud navíc pořídil pár fotek šňůry lidí na mostě (na malebném pozadí se Zlatou kapličkou) i přímo na Slovanském ostrově před Žofínským palácem (v neméně malebném popředí s celkem dobře dokreslující pouťovou flotilou loděk v podobě labutí zaparkovaných u ostrova). V duchu jsem si už z jednotlivostí skládal svůj večerní aktuální článek, reportáž ze dne, který je pro tolik lidí dnem smutečním, protože pro ně zesnulý zpěvák byl po neuvěřitelně dlouhou dobu zdrojem mnohé radosti.
Když jsem se po nějaké době po mostě vracel, na chvíli jsem se opřel o široké kamenné zábradlí, abych se podíval směrem po proudu řeky na obrazy, které se ani po mnoha letech jen tak neokoukají: Hradčany, Karlův most, Vltava uhánějící severním směrem, mostecké věže... Kousek ode mne zastavil v tu chvíli starší muž. Nejevil ani nejmenší zájem zařadit se do dlouhé "fronty na Gotta", ale podobně jako já se zahleděl po proudu do dálky, možná jen bez konkrétního cíle v panoramatu Pražského hradu. Po chvilce z ošoupané igelitky, kterou už jen zbytky starého barevného nápisu usvědčovaly z dávné reklamy, vytáhl květinu zabalenou do šustivého krémového papíru. Dlouho předem bylo zřejmé, co chce udělat a proč. Dlouho předem bylo zřejmé, že v tom nenápadném výjevu, odehrávajícím se zcela mimo plameny smutečních svící, světla televizních štábů a mimo klanějících se davů, bude nejspíš mnohem víc koncentrovaných emocí, než jsem si pro svou chystanou reportáž uměl představit.
Jako fotograf jsem tentokrát neměl žádnou svou obvyklou výmluvu, proč neudělat dokonalou reportážní fotku: Foťák jsem měl v ruce, na něm nasazený teleobjektiv, který dokáže zachytit i drobné pohnutí ve vrásčité tváři. Řasovitými oblaky decentně tlumené a "měkčené" sluneční světlo přicházelo z optimálního úhlu. Měl jsem dost času zareagovat a v klidu si nastavit nejlepší možné parametry snímku, protože pán svou květinu díků vybaloval dlouho a nešikovně, takže bylo vidět, že něco takového dělá jen výjimečně. Byl jsem od něho vzdálený tak akorát, abych mu nemusel vtíravě šermovat objektivem před nosem, a ve svém rozpoložení by si mě tak nejspíš vůbec nevšiml. Pán svou květinu - jednu krásnou bílou růži - ještě chvíli zamyšleně podržel nad zábradlím, jako kdyby mi dával ještě jednu příležitost. Neplakal, ale jeho oči byly plné jako rybník za povodně a leskly se tak, že to ani nejlepší vizážista s kufrem plným prvotřídních propriet nedokáže napodobit. Na dosah ode mne se zřetelně rýsoval záběr s ambicí na finále příštího ročníku Czech Press Photo. Nebylo třeba nic speciálně komponovat, protože všechno bylo samo od sebe hotové a dokonale připravené jako od výborného aranžéra. Stačilo zvednout foťák, zamířit okem u hledáčku a stisknout spoušť přesně v okamžiku, kdy bílá "zádušní růže" začala padat do říčních vln. Neodolatelná a skoro až faustovská nabídka.
Jenže to nešlo. V tu chvíli jsem si neodbytně připadal jako zloděj, který se chystá vloupat do cizího domu a ukrást to, co je pro toho muže v danou chvíli nejcennější; prchavý intimní okamžik, ke kterému se možná dlouho odhodlával a ke kterému se možná nikomu nepřizná, aby nevypadal přecitlivěle, vzpomínku, ve které se jako v zrcadle odráží spousta soukromých scén z jeho dlouhého života, o jejichž skutečném významu a ceně nemám já, zloděj, nejmenší ponětí, a přesto jsem ochoten si je chtivě nacpat do nenasytných kapes. V tiché vnitřní přetlačované - ne nepodobné "páce" dvou silově vyrovnaných hospodských štamgastů - nakonec moje fotografická vášeň ostrouhala. Tahle fotka - byť možná ve výsledku skvělá - mi za takovou krádež nestojí, i když mám skoro jistotu, že mě při ní nikdo nechytí a budu o ní vědět jen já sám, samozřejmě spolu s těmi, co jsou stejnak z definice vševědoucí.
"Moc přemejšlíš, kamaráde, takhle z tebe dobrej fotoreportér nikdy nebude," řekli by mi asi ti otrlejší od fotografického fochu. Už to tak asi bude a s touhle svou nedokonalostí se budu muset nějak vyrovnat.
Bílá růže odplula symbolicky směrem ke Karlovu mostu a pán se mi během chvilky ztratil mezi proudy kolemjdoucích, spěchajících před víkendem za svými rozličnými cíli. A ta fotka, kterou jsem onoho slunečného odpoledne neudělal, je - to mi můžete věřit - asi jedna z mých nejlepších, i když mi to nikdy žádná odborná porota ani pochvala od návštěvníků výstavy nepotvrdí. Vždyť k úplné dokonalosti už chybělo jen to, aby vznikla.
Možná, že právě naše nedokonalosti - když se to s nimi ovšem moc nepřehání - nás často dělají více lidmi. To by mohla být pro nás, nedokonalé fotografy, taky docela dobrá výmluva, no ne? :-)
P.S.: Jako odpustek pro zdejší milé čtenáře přikládám aspoň fotku pořízenou o pár minut později u Národního divadla, kde jsem se pro změnu zastavil uctít památku paní Vlasty Chramostové. I tahle fotka samozřejmě maličko krade, ale milé Národní divadlo se s něčím takovým jistě vyrovná, protože už musí být dávno zvyklé :-).
Pozn.: Zájemci o moje fotky si na mém speciálním fotowebu www.petrvapenik.cz mohou kromě trvalých tematických fotocyklů aktuálně prohlédnout i následující příležitostné on-line výstavy:
E-xpozice č.1: Výběr fotek Zima/jaro 2019
E-xpozice č.2: Výběr fotek Léto 2019
E-xpozice č.3: Výstava fotek Karla Zvonečka ISLAND - země zázraků
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.