Jak jsem se naučil válet sudy

Existují místa, která nejspíš nemají speciální význam pro nikoho jiného než pro nás, tím co se na nich stalo, nebo naopak tím, co se na nich sice nestalo, ale stát mohlo. Lidé z celého světa, kteří by kolem takového místa prošli, by nijak nezpozorněli, nic by nepocítili, jejich dech by tam na rozdíl od toho našeho neměl důvod se na chvíli zatajit, v jejich hlavě by se nerozvibrovala ani jedna paměťová buňka. Stejně jako bychom my na oplátku prošli netečně kolem "jejich míst". I já mám několik takových míst a na jedno z nich jsem se nedávno po mnoha letech, nebo možná spíš dokonce desetiletích, zašel podívat. Na místo, kde jsem se naučil válet sudy.

Už jsem tu v různých souvislostech několikrát psal, že jsem byl docela přemýšlivé dítě, které obývalo svůj vlastní fantazijní svět. Jedny z mých prvních uvědomělých vzpomínek jsou ty, ve kterých se mě naše sousedky ve Staňkově snaží roztomilým žvatláním nebo legračními opičkami povzbudit k dětskému dovádění a já za toto jejich konání cítím jakýsi intuitivní stud a - kdybych tehdy tušil, co to je - měl bych za ně pocit trapnosti: Dospělí - a dělají takové hlouposti! Kdyby se radši soustředili na něco, co má smysl, a třeba mi vyprávěli o neobyčejných cizokrajných zvířatech, dalekých plavbách odvážných námořníků, o pravěkých příšerách nebo starých tajemných civilizacích; napjatě bych je poslouchal, aby mi ani slovíčko neuteklo, a napadaly by mě desítky otázek. Ale oni se mnou jednají jako s nějakým nesvéprávným miminem! A doma taky: babiččino "ještě lžičku za maminku a za tatínka", když se právě obědvalo, jako by to s domácí bramboračkou nějak souviselo, nebo dědečkovo "a chytil jsi toho zajíce?", když jsem zakopl a upadl na zem, i když samozřejmě všichni dobře věděli, že tam žádný zajíc nebyl. Bože, a ještě si myslí, jak jsou vtipní!

 

Trochu si pamatuji i na to, jak mě tatínek - když byl v dobrém rozmaru - vyhazoval občas na zahradě vysoko do vzduchu, což bylo sice příjemně vzrušující, ale nelíbilo se mi na tom, že jsem v tom nemohl hrát žádnou aktivní roli, jen odevzdaně čekat, kdy to nastane, případně o to loudit. Kdyby to šlo, nejradši bych se vyhazoval do vzduchu sám, ale nepřišel jsem bohužel na to, jak se to dělá.

Jednou jsme šli s rodiči na procházku na nevysoký vršek nad Staňkovem, kterému se odedávna říká Mastník a na kterém tehdy stávala polorozbořená (dnes pěkně opravená) stará kaplička Panny Marie Lurdské. Na jedné svažité slunečné louce nad lesíkem, který svými jehličnatými větvemi překrýval náš nedaleký dům a zahradu v údolí, mi rodiče ukázali překrásný výhled přes vršky stromů na staňkovské nádraží, vzdálenější část městečka s věží místního kostela a na západní lesnatý horizont nad městem, za který večer co večer zapadalo cudně se červenající slunce. Abyste to všechno viděli z mé tehdejší nepatrné dětské výšky, museli jste ale vylézt mezi mladé akátové stromky až na horní okraj loučky, za kterým se otevíral hluboký skalní sráz, z něhož občas vanul citelně chladnější vzduch, a k citlivému dětskému nosu odtud doléhala vůně romantického nebezpečí.

A pak to přišlo: Jestli prý vím, jak se válejí sudy, ptali se rodiče. Netušil jsem. Sudy jsem znal, ale žádný tu právě nebyl, ostatně byla by to jistě docela námaha vytáhnout ho až sem na kopec; už takhle jsme se i bez sudu všichni pořádně zadýchali, než jsme sem do příkrého kopce vyšlapali. Jak tedy můžu válet něco, co nemám? Ale můj dětský zájem o válení sudů už byl probuzen, tím spíš když jsem zjistil, že k pořádnému válení sudů sudů vůbec netřeba. Následovalo totiž nečekané teoretické vysvětlení i praktická ukázka a myslím, že jsem celý princip válení sudů pochopil skoro okamžitě. Stačilo si lehnout do teplé, měkké a voňavé trávy, dát tělu prvotní impuls a začít se koulet dolů po louce směrem k pěšině na okraji lesíka.

To byl panečku objev! Ten, kdo vymyslel válení sudů, myslel jsem si tehdy, by si zasloužil Nobelovu cenu! Proč se o takových geniálních vynálezcích nepíšou knihy a netočí filmy? Vždyť to bylo něco opojného! Stačilo se vleže pootočit směrem z kopce a zbytek práce už obstarala neúnavná gravitace - podle vzoru starých skautů vždy připravena při takovém blbnutí pomoci. Nemohl jsem se nové dovednosti nabažit. Bylo to něco úplně jiného než vyhazování do vzduchu: Jen na mně záleželo, kdy se po svažité loučce začnu valit dolů jako pivovarský sud a nad hlavou se mi stále rychleji začne střídat modrá obloha ze světle zelenou trávou a tmavě zelenými větvemi okolních stromů. Jen na mě záleželo, jestli při tom koulení po louce úplně zavřu oči, nechám přivřenými víčky jen prosvítat světlo a stín, nebo budu mít oči úplně dokořán; každá z těch variant přinášela úplně jinak opojný zážitek. Když jsem se později dozvěděl, že se zeměkoule otáčí, přišlo mi to jako naprosto přirozená věc. Kdo někdy pořádně válel sudy, nemůže být, myslím, tou skutečností překvapený!

Od té doby žádná naše procházka na Mastník nemohla minout tuhle pro mne jednou provždy neobyčejnou louku a nikdy se to neobešlo bez vyhlížení do dálky z jejího horního okraje "od akátů" a bez několika rund válení sudů. Dolů, nahoru, dolů, nahoru, a pak nakonec vždycky, bohužel, naposledy dolů. A protože na Mastník to bylo od našeho domu v údolí jenom kousek, ať už se šlo přímo do kopce přes obrovitou rozkvetlou louku za domem nebo oklikou hlavní cestou kolem malinké kapličky svatého Antoníčka, postupně jsem přestal chodit jen v doprovodu rodičů a na kopec rozvrásněný četnými tajemnými roklemi jsem vyrážel sám a později dokonce i se svou mladší sestrou. Když to jen trochu šlo a nikdo cizí kolem neokouněl, nikdy jsem neopomněl zastavit se na "své louce", rozhlédnout se ze "svého výhledu" a zaválet si na voňavé trávě něco sudů.

Pak jednou navštívili Mastník dřevorubci a celý mladý les pod mojí loukou vykáceli, takže se odtud otevřel doslova panoramatický výhled na celý Staňkov, kvůli kterému už nebylo třeba balancovat kdesi nahoře na okraji skalního srázu. Řeklo by se možná, že výhled tím výrazně nabyl na kvalitě, vždyť odtud teď bylo celé městečko jako na dlani, ale v mých očích to paradoxně tomu magickému místu ublížilo. Pro pěkný výhled nebylo třeba se nijak namáhat, nebylo nutné vylézt po louce nahoru mezi akáty, nebylo třeba se při rozhlížení vypnout na špičky, nebylo třeba růst. A nebylo-li třeba vylézat nahoru, nebylo ani odkud válet sudy. A to ani nemluvím o tom, že mi postupně začaly přibývat ve škole úplně jiné starosti, kvůli kterým jsem "své sudy" začal stále víc zanedbávat. Jako kdyby bylo na světě něco lepšího a důležitějšího! Když se velká louka za naším domem, přes kterou vedla na Mastník nejpřímější cesta, rozparcelovala na stavební pozemky a místo lučních květů na ní postupně rozkvetly desítky nových domů, definitivně jsem přestal nahoru na svou loučku chodit, protože výhled už ničím nepřipomínal ten starý, který jsem měl tolik rád. Je vůbec možné, že jsem tam nebyl víc než 40 let? A že jsem si víc než 40 let nezaválel sudy? Copak může člověk takovou dobu bez válení sudů vůbec vydržet?

Ani nevím, co mě to napadlo, když jsem se při své nedávné návštěvě Staňkova rozhodl podívat se na stará známá místa na vrchu Mastníku. Ale proč ne, vždyť je to z naší zahrady - sice oklikou po hlavní cestě - pořád jen takových deset minut, možná čtvrthodinku. Ano, staré cesty jsou ještě v terénu dobře patrné, i když postupně zarůstají křovím; zdá se, že tudy dnes už moc lidí nechodí. Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli "moje louka" nahoře pod vrcholkem ještě existuje. Ale přece… napravo od pěšiny vzrostlý les a na druhé straně úplně maličká loučka prozářená sluncem, které stálo ještě vysoko na obloze. Jak rozlehlá je ta louka v mé paměti, do které se jednou provždy otiskla skrze oči dítěte, a jak překvapivě malinká je z mého dnešního dospělého pohledu. Nějakou dobu jako kdyby se ke mně moje loučka odmítala hlásit, uražená mou dlouhou nepřítomností a tím, že jsem si na rozdíl od ní dovolil vyrůst. Až jsem znejistěl, jestli je to vůbec ona, jestli jsem na správném místě, kde se mi po válení sudů vždycky tak úžasně točila hlava, skoro tak příjemně, jako se mi později točívala a dále točívá z úplně jiných a tzv. dospělejších věcí. Až dnes už mohutné a věkem rozličně pokroucené akáty u horního okraje loučky nad skalním srázem tohle místo jednoznačně usvědčily.

Přes vysoký, skoro půl století starý les není dnes ani z toho nejvyššího cípu loučky vidět ani nádraží, ani kostel, dokonce ani lesnatý horizont, za který patrně dál každý večer zapadá pořád ještě cudně se červenající a - zvlášť v porovnání s lidmi - jen velmi zvolna dospívající slunce. Ale výhled není všechno: Louka je zjevně pěkně prohřátá a i když se moje tělo skládá k zemi o dost méně ochotně a s větším skřípěním, než to dělávalo kdysi, nakonec neodolám a do trávy své louky nakonec přece jen usednu. A když už člověk jednou sedí a zakloní hlavu, aby lépe viděl na různé tvary oblaků, které odtud tolikrát pozoroval, nemusí se už moc odhodlávat, aby úlevně spočinul v náručí své louky vleže. A když už jednou ležím… Vždyť teď už přece stačí tak málo, jen maličký impuls těla ve správném směru a zbytek už zařídí nestárnoucí zemská přitažlivost. Ani se nestihnu s typickou dospělou opatrností rozhlédnout, jestli mé bláznovství nikdo nevidí. "No, a kdyby viděl, co na tom?" napovídá mi šeptem do ucha - tak zblízka, že to můžu slyšet právě jenom já - moje louka, která mi, jak to vypadá, snad už odpustila.

"Co jsi proboha dělal, že máš ve vlasech trávu?" přivítají mě možná příbuzní po návratu z procházky, i když do mých vlasů už se dnes moc trávy nevejde. A i když by stačila pouhá tři všechno vysvětlující slova, jenom se usměju a pomyslím si, jak je dobře, že zeměkoule se - i když to tak možná na první pohled nevypadá - nejspíš pořád točí stejně jako kdysi, ať už máte právě oči pevně zavřené, slastně přimhouřené nebo odvážně otevřené dokořán.