Duch řeky

Jak už jsem uvedl u fotek od Berounky, snažím se teď doplnit už celkem bohatou kolekci infračervených fotografií řek. Proto jsem si poslední říjnový víkend udělal malý fotografický výlet "na otočku" na řeku Mumlavu do Harrachova. K peripetiím výletu se ještě vrátím, protože si zaslouží víc prostoru; jejich výsledkem však byly jen necelé 2 hodiny času na místě, kde jsem si přál fotit. Navíc kolem okouzlujících Mumlavských vodopádů proudily po turistické magistrále díky mimořádně vlídnému počasí neustálé davy jako na Václaváku ve vrcholné sezóně. Samozřejmě se s nimi všichni chtěli i vyfotit, což fotografům, kteří by měli nejraději na fotce právě jen vodopády a ne opičky početných výprav německých turistů, nesvědčí ani při standardní expozici, natož při expozicích několikaminutových.

 

Marně jsem se snažil zachytit vodopády tak, jak jsem si přál - tedy aby měly trochu jiné kouzlo než jen to, které je vidět na první pohled. S hlavním majestátním vodopádem vznikly jen velmi obyčejné snímky, se kterými rozhodně nejsem ani trochu spokojený. Už už jsem propadal beznaději, že náročný výlet byl zcela zbytečný a nepodaří se mi udělat ani jednu fotku, která by mě samotného potěšila (a jak by pak mohla potěšit ještě někoho jiného?), otočil jsem se přesně opačným směrem od vyhlídkové lávky směrem k nenápadnému odtoku od vodopádů, a když jsem si přimyslel, co by se asi mohlo objevit na snímku po několikaminutové expozici, byl jsem velmi překvapený. A tak jsem dal vale všem kolemjdoucím, které zajímala především hlavní turistická atrakce a vypravil jsem se po skoro neznatelné stopě Ducha řeky.

Pochopil jsem v těch chvílích několik důležitých věcí:

- že tajemný Duch řeky je spěšným a těkavým pohledem nezachytitelný, je ochotný se zjevit jen trpělivým.

- že obraz Ducha řeky je přesně to, za čím jsem se těch pět hodin cesty trmácel

- že i pod napohled chladným vzezřením - a to neplatí zdaleka jen pro řeku - může plápolat vnitřní oheň a bublat žhavá láva (jen pro lepší pochopení tohoto bodu: originální fotka na papíře má trochu teplejší barvu než v počítačovém podání).

- že někdy zajímavějším a cennějším může být to, co třeba neohromí na první pohled, ale proniknete-li aspoň kousek pod povrch, jen vzdychnete úžasem, co se tam dá všechno najít.

- že stojí za to nedívat se jen tím směrem, kam hledí všichni ostatní, protože někdy se to nejzajímavější skrývá přesně na opačné straně.

Kolemjdoucím se proto naskytl veselý obrázek, kterak ze stovek lidí obdivujících malou krkonošskou Niagaru jen jediný sestupuje z vyhlídkové lávky na druhou stranu a začíná (podivuhodně dlouho) fotit úplně nezajímavý kout říčky. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že onen Duch řeky, tak jak jsem si ho představoval, je právě tam, kousek dolů po proudu. Dívá se na mě a přemýšlí, jestli jsem hoden toho, aby se mi ukázal.

Když jsem se večer vlakem vracel zpět, nevydržel jsem to a ještě cestou jsem si obrázek na notebooku upravil, protože u infrafotky není na displeji foťáku v černočervené tmavé změti skoro nic pořádného vidět. Když se po všech úpravách konečně objevil zviditelněný obsah fotky, ukázalo se, že Duch řeky tam nejen byl a díval se na mne (a možná se smál mému pinožení), ale nakonec se i nechal spatřit a zapózoval. Přesně tak jsem si ho představoval.

Poté, co jsem udělal tuhle fotku, jako by se fotografické krkonošské prokletí zlomilo a podařilo se mi udělat ještě pár dalších fotek, za které se nestydím. Samozřejmě, taky vám je ukážu, ale Duch řeky Mumlavy si, myslím, zaslouží sólo. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli těm pár důležitým věcem, které jsem v článku popsal.

A taky proto, že se znovu ukázalo, že propadat beznaději se prostě nemá, protože i když se zdá být napohled všechno ztraceno, duchové vodních toků a v okamžicích magického vzepjetí i duchové v lidech mají vždy moc otáčet řeky i běh věcí.