V athénském taxíku

Díváte-li se i na sportovní televizní stanice, určitě už jste zaregistrovali, že v nabídce nejsou jen přímé přenosy nebo záznamy z předešlé noci, ale někdy i záznam sportovního podniku, který se odehrál před mnoha lety. Dávná olympijská soutěž, finále mistrovství světa ze šedesátých let, hokejový souboj mezi Sovětským svazem a Kanadou, atd., atd. Někteří nostalgicky zavzpomínají, jiní nechápavě kroutí hlavou nad tím pravěkem. Dnes se i já připojím k této retro módě. Přesně před šesti lety, na začátku listopadu 2007, jsem si totiž splnil (poprvé) svůj sen zúčastnit se toho nejtradičnějšího maratónu na světě na trase Marathon - Athény (zdejší štamgasti si mohou vzpomenout, že po čtyřech letech jsem si tu náročnou, ale v cíli doslova extatickou zkušenost ještě zopakoval, pár fotek si můžete prohlédnout např. v článku Maratónci v Marathonu). Z pětidenního zážitku vznikla ucelená asi čtyřicetistránková reportáž, která se ale na mém blogu pochopitelně nikdy neobjevila, protože tehdy ještě neexistoval - provoz na těchto stránkách se rozjel až po dalších čtrnácti měsících. No a já jsem se rozhodl, že vám pár výňatků ze svých tehdejších athénských zážitků s odstupem zprostředkuji. Uvidíme, jestli dokážou i po šesti létech něčím zaujmout.

Šest let! Kolik se toho za tu dobu odehrálo? Nevím, jak u vás, ale u mě dost. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, jak budu za šest let fungovat, co budu dělat, kde budu bydlet, co bude určovat moje životní plány a o kom se mi bude zdát, nejspíš bych mu nevěřil. Ačkoli - když se na to celé zpětně dívám - všechno, co se u mne v posledních letech děje, bylo latentně přítomné už tehdy. Snad jenom to pravidelné psaní na blog ještě ne. Ale není ta moje vůbec první rozsáhlejší reportáž právě první blogovou předzvěstí?

Jeli jste někdy v Athénách taxíkem? Nejen pražští taxikáři, ale i ti athénští mají určitá specifika. Zvlášť když na ně máte přílišné požadavky :-).

 

I když už byla tma, povzbuzen úspěchem při hledání hotelu jsem se hned v den příletu pyšně osmělil najít maratónské EXPO, kde bych měl dát jasně a oficiálně na srozuměnou, že už jsem zde, a vyzvednout si startovní číslo a podrobné pokyny. Mám spoustu času, celé tři hodiny, protože dnes večer zavírají až v devět. Kdyby se mi to podařilo, měl bych celý zítřek na přípravu a na potloukání po městě. Cesta bude ale asi trochu dobrodružná, protože vím jen rámcově, kde by mělo EXPO ležet. "Fencing Hall, Hellenikon Olympic Complex", dí e-mailová pozvánka. Podle toho, co jsem viděl v jednoduché mapičce českého průvodce, měl by být Hellenikon Olympic Complex daleko na jihu.

Ve starém plánku Athén ještě zpřed olympiády psali, že hned vedle se staví stanice metra. Doufal jsem proto, že už ji ku příležitosti tak významné akce, jakou je pořádání olympijských her, stihli dostavět, protože kdy jindy by byla využívaná, když ne při olympiádě, stojí-li vedle olympijského komplexu (mimochodem je takových sportovišť po Athénách samozřejmě celá řada, ale jen jediný je u čtvrti Hellenikó, proto jsem se - byť neumím řecky skloňovat ani přivlastňovat - amatérsky domníval, že by mohl být právě tento komplex "Hellenikón"). Hned první pohled na aktuální plánek metra rozptýlil můj optimismus: Stanice metra, která měla být poblíž mého vysněného komplexu, byla stále ještě ve výstavbě. Bude to asi poctivá práce, když tak dlouho trvá; snad to do další athénské olympiády stihnou. Proto jsem si řekl, že dám raději na názor poučených domorodců než na svoji intuici a zeptám se v hotelové recepci.

Recepční se hluboce zamyslel, chvíli si rovnal věty a pak jen mávnul rukou. "Vemte si taxi!"

"Nemohl byste mi to nějak popsat, abych tam dojel třeba metrem a autobusem?"

Ne, že by mi recepční nedůvěřoval! "Vemte si radši taxi. Taxikáři tu znají každý dům. I když - počkejte , tady je napsáno Hellenikón, no to je přece jasné! Tak to je jednodušší, než jsem si myslel: pojedete metrem zelenou linkou kus cesty na SEVEROZÁPAD a vystoupíte na této stanici," zaškrtnul v mapce a pak mapku šetřivě zasunul zpět do hotelových zásob.

"Moc děkuju, to bych tedy opravdu zabloudil, protože já jsem chtěl jet naopak úplně na JIH." Recepční mávl rukou plný afektované skromnosti, jako že to nic, neb je to jeho povinnost.

Celou cestu k metru jsem přemýšlel, jak snadno se nechá člověk nachytat prostou jazykovou logikou, která v Řecku evidentně selhává. Hellenikón! Fakt bych si myslel, že musím úplně na JIH. Došel jsem na stanici metra na náměstí Ommonia a poslušně sešel na nástupiště zelené linky. Když však přijel vlak, nenastoupil jsem do něj. Na poslední chvíli jsem si řekl, že zkusím přece jenom - už ze zvědavosti - svůj JIH. Přece to je tak zajímavá úvaha, že stojí za pokus "jižní" olympijský komplex najít. Koneckonců, když se ukáže, že nemám pravdu, budu moct nadávat jen sám sobě. Sedl jsem proto na červenou trasu metra a vyrazil na JIH, kam až to šlo, tedy na konečnou. Když jsem vystoupil, zjistil jsem, že jsem na velké výpadovce na předměstí a poblíž mne je prodejna LIDL. Jako doma! Zkoukl jsem trasy všech autobusů, které jedou z konečné metra: Ani jedna stanice neměla ve svém názvu nic olympijského.

Zastavil jsem proto jeden mladý sportovně vyhlížející pár a zeptal jsem se, kde že je tu Hellenikon Olympic Complex. Vysvětlili mi, že je to dost daleko: Musím totiž do metra a jet a jet a jet, pak na stanici Ommonia přestoupit na zelenou linku a dát se na SEVEROZÁPAD. Dobrý, řekl jsem. Tuhle už jsem slyšel! Ale vy prý tu máte olympijský komplex za rohem a já bych rád nejdřív vyzkoušel ten. Rozpaky. Krčení ramen. Ale mám prý zkusit taxíka. Taxikáři tu přece znají každou ulici. Připustil jsem, že mé jižní preferované variantě už jiná šance nezbývá.

Taxíky mají v Athénách úplně jinou roli než třeba v Praze. Zatímco u nás běžný člověk do taxíku vstupuje jedině dohnán k tomu nějakou dramatickou nouzí (třeba je-li noc a nejbližší tramvaj jede za hodinu), v Athénách jde snad o nejrozšířenější formu zábavy pro ty, co zrovna nemají po ruce vlastní vůz. Několikrát jsem na zastávce viděl, jak lidé po zjištění, že nejbližší spoj jede až za pět minut a oni by celých pět minut museli čekat, raději mávají na taxík. Ano, mávají, protože kolem nich v kolonách jezdí taxíky tvořící asi třetinu všech automobilů. Nějaký taxík vždy zastaví - ať už prázdný nebo již obsazený, v tom případě pak následuje rychlá domluva, do jaké míry lze cíle nového a starého pasažéra skloubit.

Zvedl jsem tedy ruku na znamení, že jako pasažér jsem volný. Během dvou vteřin vedle mne zastavil taxík. Auto nepatřilo k luxusním, jas omláceného žlutého laku byl tlumený nánosy let provozu a čelní sklo z poloviny zabíraly dálniční nálepky z několika posledních desítek let. Řidič uvnitř vypadal ještě podezřeleji. Zašlý podobným nánosem jako jeho vůz, se skelným výrazem v očích, podle kterého bych si netroufal řadit řidiče k zapřisáhlým abstinentům. Vnitřkem vozu prostupovala intenzivní vůně jakéhosi spreje po holení. Anglicky skoro ani slovo!

Vypravil jsem ze sebe již neustálým omíláním naučené Hellenikon Olympic Complex. Přikývl a řekl něco v tom smyslu, že jako jo, ale bude to drahé, protože to musí otočit a jet přes celé město. Tipujete správně: Na SEVEROZÁPAD! Otevřel jsem mu svého průvodce na straně schématické mapky ukazující olympijský komplex na jih od města. Měl by to odtud být jenom kousek. Nevěřícně si na něj posvítil svým mobilem a chvíli náčrtek studoval. Oukej! řekl rozhodně a jeli jsme na JIH. Konečně někdo pochopil, co vlastně chci. Dojeli jsme na první křižovatku.

"Pořád rovně?" zeptal se taxikář.

Sakra, copak já vím? Proto jsem si vzal taxíka, abych to nemusel hledat sám. Jak ti to ale vysvětlím?

"Jasně," řekl jsem, protože to bylo krátké, srozumitelné a cesta vedla prokazatelně na JIH. Chytal jsem nápisy na cedulích kolem ulic a zkoušel jsem najít jediný pevnější bod. Semtam řidič nakouknul do mého plánku a zase jsme chvilku jeli.

"Nevadí, když já doprava?"

"Nevadí," já na to.

"Ale žádný olympiáda tu nebýt!" řekl řidič rozdurděně.

"Pořád rovně," procedil jsem skrze zuby, jak jsem to odkoukal od Jacka Nicholsona a propadal jsem stále hlouběji trudnomyslnosti.

Řidič kýchl s hlasitým HEEPČČÁÁÁÁ!!! a já konečně pochopil, proč má tak skelný pohled. To nebyl alkohol ani kokain, jen měl třeskutou rýmu. Super, to mi byl čert dlužen takovouhle drožku. Celý měsíc se snažím na poslední chvíli před závodem nenastydnout a teď se vezu v téhle zavirované konzervě vstříc neznámému athénskému Jižnímu Městu, odkud se už nikdy nedostanu zpátky. Nejenže mne řidič odveze někam do Albánie, ale ještě mne přitom nakazí. Jediná šance je, že viry a bakterie nepřežijou pobyt ve vzduchu provoněném pitralonem prošlého data spotřeby. Aby to vše nějak vykompenzoval, řidič si zapálil cigaretu a slastně vydechl kouř hluboko z plic. POMÓÓÓC!!!

Taxík začal přibrzďovat u malého osvětleného hřišťátka na břehu moře.

"Sport komplex," pokynul řidič pyšně směrem k plácku, kde pár výrostků hrálo košíkovou.

"Olympic?" zeptal jsem se ironicky, ale řidič na ironii moc nebyl a jen smutně pokrčil rameny.

V ten okamžik jsem v dálce zahlédl jako maják tabuli se známou siluetou antických běžců, kteří tvoří logo athénského maratónu. Ano!!! A pod cedulí šipka rovně a nápis Marathon EXPO! Bingo!!! Tak jsem měl přece pravdu! Ne ti, co se mne snažili odvléct někam na druhou stranu města! Nakonec jsem si prosadil svou, svůj JIH proti SEVEROZÁPADU.

Další cedule, tentokrát šipka doleva. DOLEVA!! LEFT!! Řidič pokýval hlavou, že jako ano a jel dál rovně.

"ARISTERÁ!!! zařval jsem jedno z mála řeckých slovíček, které mám v repertoáru. Řidič se lekl. Opravdu doleva? dal mi ještě šanci. Vlevo přece nic není, jenom nějaké továrny. Opakoval jsem požadavek stejně nahlas a naléhavě jako předtím. Nakonec se napříč několika silničními pruhy řidič promotal až k odbočce vlevo. Náš zákazník, náš pán, i když je to pitomec, říkal si řidič. Vida, jde to i po dobrém, pomyslel jsem si já, zatímco řidič počítal do dvaceti a přesvědčoval se, že se hned zítra vrátí ke klidnější práci pyrotechnika.

Přijeli jsme k potemnělé bráně, kde stála uniformovaná paní s vlčákem. Zmatený vlčák - dodnes školený na to, aby do areálu za žádnou cenu nikoho nevpouštěl, vypadal rezignovaně a zdálo se být jasné, že dnes už tudy byl donucen vpustit více lidí. Stáhl jsem si okýnko, abych z auta upustil trochu kolínské a cigaretového kouře. Hlídačka zakašlala, zašveholila něco řecky a ukázala na temné obrysy obrovité haly ("Továrna, vždyť jsem to říkal!!" myslel si taxikář).

"Den katalavéno eleniká," nerozumím řecky, špitl jsem omluvně směrem k řidiči nacvičenou frázi.

"Já jsem rozuměl," podotkl řidič a vychutnával si první a poslední vteřiny své převahy. Bylo jich celkem jen asi patnáct, protože jsme byli prakticky na místě. Fencing Hall alébrž olympijská Šermířská hala rozhodně nevypadala, že by byla zvyklá na přítomnost lidí a nejspíš to byla výjimečná příležitost, kdy může posloužit něčemu jinému, než strašení kolemjdoucích.

Řidiči jsem odpočítal jeho šest euro včetně spropitného! Už chápu, proč jsou dobrodružněji zaměření Řekové celí diví po taxících! Se sterilitou hromadné dopravy se to opravdu nedá srovnat. A já mám víc než hodinu času, startovní číslo a všechno potřebné si vyzvednu ještě dnes a zítra budu mít celý den pro sebe a Athény. Měl jsem radost všem řeckým vykutáleným rádcům navzdory.

V zajetí náhlé euforie jsem se na řidiče usmál a poděkoval jsem mu. Odpověděl mi typicky řeckým hrdým pohledem, ze kterého bylo úplně jasné, že nebýt jeho, bloudil bych tu nejspíš po jižní periferii až do rána.