středa 20. listopadu 2013

O hvízdání u chrámu boha Dia a na Akropoli

Dnes podruhé se vracím článkem o šest let zpátky do listopadu 2007, kdy jsem poprvé v životě navštívil Athény, abych si tu splnil ten méně důležitý ze svých snů (o tom důležitějším jsem si tehdy ještě netroufal ani snít, byť už byl i tehdy pěkně naklíčený) a zaběhl si nejklasičtější ze světových maratónů - z Marathonu do Athén. Zbývá právě poslední den do maratónského závodu, před Řeky i přede mnou je slunečná a teplá listopadová sobota. Vybírám z původní více než čtyřicetistránkové reportáže dva úryvky, které spojují nádherné antické památky a také zvláštní novodobý athénský sport - hvízdání na píšťalku. Kdyby se v tom sportu konalo mistrovství světa, athénští hlídači památek by jistě patřili k favoritům.
 
Stanul jsem před vstupní branou do areálu chrámu boha Dia, zvaného Olympieion. Tedy aspoň jsem si myslel, že by se mohlo jednat o bránu vstupní. Není tomu tak! Je to Hadriánova brána, která kdysi dělila prostor starého města na Krakonošovo - tedy pardon - Hadriánovo, prostě SoukromoVladařovo a to ostatní, co nevladařům ještě zbylo. Jenže brána už dnes nebrání, lépe řečeno brání pouze vstupu. Nedá se jí totiž do objektu vstoupit, protože průchodu zamezuje plot s nápisem "Zde není vchod", což je ostatně vidět i bez nápisu. Znovu jsem tedy obešel půl areálu, zpět na místo, kam už jsem před chvílí skoro došel (kde je moje předsevzetí, že se dnes nebudu unavovat dlouhým popocházením?) a do stejného slunečného horka. Před skutečným vchodem, který byl tak nenápadný, že by to skoro sneslo informativní nápis "Zde JE vchod", se váleli dva obrovští psi. Leželi bez hnutí a vypadali jako po neutronové katastrofě. Později jsem zjistil, že nějaká neutronová psí bomba paralyzovala psy z celých Athén, aniž by jakkoli ublížila lidem. Prakticky všichni psi se totiž přes den váleli na nejneuvěřitelnějších místech, ale nejvíc před vchody do antických památek, kde turistům pasivně bránili ve vstupu. Ale možná jsou v tom neutrony nevinně. Třeba jsou jen athénští psi líní. Vzpomínám si na poučku, že nejjednodušší vysvětlení bývá většinou i nejpravděpodobnější.

Fotka Hadriánovy brány je mizerná. Není "dobová", ale je z mého druhého athénského maratónského výletu před dvěma lety. Je to ale to jediné, co z okolí Olympieionu mám aktuálně k dispozici, pokud chci použít výhradně obrázky vytvořené osobně. Bohužel, o dost hezčí fotky z roku 2007 totiž nemám v digitální podobě, takže monumentální sloupy chrámu boha Dia vám dnes nenabídnu.


U pokladny nastalo dilema: Mám si koupit vstupenku jen do tohoto objektu anebo mám vypláznout 12 Euro a mít kompletní vstupenku na dnešek i na zítřek (zítra mi ovšem, doufám, nebude nic platná), která platí i na Akropoli, na Agoru, římskou Agoru a ještě na několik dalších míst, která jsem všechna chtěl vidět a pokud možno nezemřít, jako se tomu prý děje v Neapoli. Ekonomika velí minimalizovat náklady a vidět pokud možno co nejvíc. Hlava připomíná, že možná není nezbytné spatřit vše během jediného dne před vyčerpávajícím závodem. Nohy však v návalu revolučního nadšení překračují psí demonstranty vyznačující Rubikon, a vstupují tak do historie. Jdeme, pravá ruka to dnes všechno platí!

Hadriánův chrám musel být vskutku velkolepý, když i těch pár ruin, které ještě zbyly, působí tak majestátně. Z původních 120 sloupů jich zbylo patnáct ve vztyčeném stavu, jeden si již pohověl v pozici na plátky rozkrájeného ležícího střelce. Rozhodl jsem se poškádlit bdělé hlídače. Jednoho jsem totiž spatřil - měl nezbytnou píšťalku na krku a rozhodoval o tom, do jaké míry jsou pohyby každého z návštěvníků nebezpečné pro zachování historického bohatství řeckého státu. Když je vyhodnotil jako podezřelé, mocně zapískal. Nenápadně jsem hlídače pozoroval a i já jsem zaujal jeho pozornost, protože jsem památku neobcházel dostatečně turistickým tempem s očima zabodnutýma do mapy nebo průvodce. Zahleděl jsem se na jeden z kamenů ležících volně na zemi. Zastavil jsem se u něj a upřeně jsem na něj pohleděl. Hlídač se dotknul píšťalky pravou rukou, aby v případě nutnosti vyhlásit poplach nedošlo k fatálnímu vteřinovému zdržení. Sehnul jsem se - hlídač přiložil píšťalku k ústům jako rozhodčí v řeckořímském zápase, když jeden z borců se už už lopatkou dotýká žíněnky. Opět jsem se narovnal, strčil ruce do kapes a ležérním krokem jsem popošel o kousek dál. Opakoval jsem to několikrát a hlídač si ani jednou nepřišel na své.

Nakonec se mi ho zželelo a přestal jsem provokovat. V ten okamžik se ozval ostrý hvizd a jakási slečna, které upadla na chráněnou starověkou hlínu kabelka, to od vybuzeného hlídače schytala i za mne. Zastyděl jsem se, ale zase ne moc, protože to byla velmi pěkná slečna a ještě než jsem z fascinujícího areálu odešel, stihl jsem si všimnout, že od té doby měl hlídač oči a píšťalku jen pro ni, takže jsem si dovolil v areálu utrhnout bez většího rizika tři čerstvě dozrálé olivy. Snad mi je neseberou a nenařknou mne, že jde taky o antickou památku. Zamyšlený jsem došel na druhou stranu celého areálu k Hadriánově bráně, abych se dozvěděl, co už jsem stejně tušil, totiž že "Zde není východ".

-------------------------------

Je to jistě pouze otázkou vkusu, ale mně se zdá být Akropole malebnější zdálky než zblízka. Nemám totiž rád větší koncentrace lidí. Mám-li se nutně někam přepravit a je-li pro naplnění tohoto účelu nezbytné jet nacpaným prostředkem hromadné dopravy, tedy se cpu. V Athénách se ale davy turistů - pod Akropolí volně rozprostraněné - při výstupu na skalnatý větrný pahorek postupně koncentrují, až si člověk připadá jako v tom prostředku hromadné dopravy, přičemž ale nejede odněkud někam, ale dojede - stísněn davem historiechtivých cizinců - zpod Akropole zase zpátky pod Akropoli, aniž by cestou prožil něco mimořádného, pokud ovšem nebudu za mimořádný zážitek považovat to, že zdejší hlídači ostře a hlasitě pískají na píšťalku vždycky, když se sehnete, abyste si zavázali tkaničku.


V období maratónu 2011 bylo na rozdíl od popisovaného ročníku 2007 vysloveně hnusné počasí, a denní turistické fotky proto nestojí za nic. Ale vliv počasí na kvalitu fotografií se poněkud stírá v nočních hodinách, proto si vám dovolím nabídnout dva noční snímky Akropole. První je záběr ze mně velmi sympatického pahorku Areopagos.


Hlídači pak na vás hvízdají jako prvorepublikoví strážníci, vy nějakou dobu nevíte, že je to na vás, pak, když to zjistíte, protože na vás hlídač se psem volá řeckou angličtinou, abyste se okamžitě postavil a ten kámen odhodil stranou, vy nevíte jaký kámen, protože v ruce držíte jen propocenou vstupenku, abyste po chvíli pochopili, že kámen nemáte odhodit, ale máte se ho přestat dotýkat, což nejde, protože se o něj opíráte, abyste neupadli. Hlídač vám dá najevo, že je mu čerta do toho, jestli upadnete nebo ne, hlavně se musíte pustit toho šutru, protože je mu nejmíň dva a půl tisíce let a v přestávkách svých projevů na něj čůral Démosthénes. O tom sice pochybujete, protože to vypadá jako kamení, které se v Čechách mele do štěrku, když se v potu tváře stavějí postkomunistické dálnice. Po přičichnutí ale musíte připustit, že zmíněná varianta vypadá docela věrohodně, jen je sporné, jestli byl jejím aktérem zrovna dávný rétor. Možná podle analýzy DNA… To už vás ale zblízka očichává hlídačův bojový pes a - kupodivu - i když na rozdíl od svého pána anglicky nemluví vůbec, problém je vám hned jasnější, usmějete se, řeknete, že teda jo, všechno je OK, načež se kamene pustíte, skutečně upadnete a začne hvízdat píšťalka hlídačky z druhé strany, protože bůhvíco jste si během fingovaného pádu stačil strčit do kapsy.


Na druhé noční fotografii athénské Akropole je slavný chrám Parthenon společně s neosvětlenými kamennými oblouky Dionýsova divadla, které ke skalnatému pahorku Akropole přiléhá.


Trochu Řeky chápu, kdyby se tomu nechal úplně volný průběh, během pár let Akropole zmizí na památku v kapsách miliónů turistů. Určitě by to byla škoda. Když pak ale zjistíte, že slavné Karyatidy jsou jen soudobé repliky (originály jsou v muzeu, co kdyby je někdo strčil do tašky a zmizel s nimi ve víru velkoměsta), slavný Parthenón je odborně záplatovaný současnými kameníky, chrám Niké radši celý rozebrali a odvezli do servisu a ještě se dozvíte, že archeologičtí puristé ve jménu civilizace zlikvidovali všechno, co bylo na Akropoli vystavěno později (a že toho bylo), hryže ve vás neodbytný dojem, že tahle krása kolem vás je jen načančané divadlo pro turistické kavky. Proto dávám přednost pohledu na Akropoli z dálky. Je to pohled milosrdný, pohled, který dá vaší fantazii a romantické duši prostor k rozletu. Možná tak velkému, že si dokážete odmyslet i ty obrovské žluté jeřáby překládající vzácné trosky dávných věků sem a tam.

Akropolis, adieu, notuji si s paní Mireille. Odteď dávám - alespoň pokud jde o athénskou dominantu - přednost celku před detailem.

-------------------

A co vy? Máte nějaké vlastní zkušenosti s athénskými hvízdači? Anebo s podobně bdělými strážci památek z jiných míst? Mimochodem, o čtyři roky později turistické hordy dobývající athénskou Akropoli dokonce i v listopadu notně prořídly, jak začali turisti omezovat své cesty do Řecka v souvislosti s ekonomickými problémy země. Tam, kde nebylo v roce 2007 k hnutí, tam se procházelo o čtyři roky později několik desítek lidí. Je pravda, že částečně to bylo dáno nesrovnatelným počasím, ale výrazně menší zájem návštěvníků řecké metropole byl znát na každém kroku.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.