Znám mnoho lidí, pro které představovala v dětství cigareta zpočátku velké pokušení a později dokonce známku opravdového nakročení do dospělosti. Vždyť co by mělo pocit dospělosti navodit lépe než bílá rulička naplněná tabákem, sevřená nenuceně mezi dvěma prsty, ladně při řeči visící ze svěšeného koutku úst nebo dokonce vypouštějící pohledné dýmové kroužky. V dětském kolektivu to tehdy bylo skoro jasné: Kouříš? Tedy jsi dospělý. Jsi ještě cigaretový panic? To si někam běž hrát s panenkami a nepleť se mezi velké a zkušené chlapy.
Takový pohled mi už tehdy připadal příliš zjednodušující. Jednak byl můj dědeček vášnivým kuřákem, který dokázal během dne vybánit i tři krabičky startek bez filtru, takže jsem mu chodil často kupovat (tehdy se ještě v trafikách nehrálo na nějaký zákaz prodeje do 18 let) několik nových kartónů a taky občas - aby babička nevěděla - aspoň pár pohotovostních krabiček, když cigarety došly neplánovaně (třeba po návštěvě jiného silného kuřáka) nebo se právě na kartóny nedostávalo peněz. Dědeček byl tedy měřítkem naší třídní klukovské party nesporně velmi velmi dospělý, ale - především právě kvůli cigaretám - taky věčně kašlající a chrchlající a čpící cigaretovým kouřem do dáli, takže jsem neměl cigarety spojené s žádnými romantickými a labužnickými představami, ale především se smradem, štiplavým kouřem, podrážděnýma očima a nemocemi.
Kromě toho jsem měl v hlavě úplně jinou definici dospělosti: Dospělý člověk byl podle mne ten, kdo mohl večer zůstat vzhůru tak dlouho, jak jen chtěl, a nikdo mu nenařizoval chodit spát v deset. Cigareta do této mé představy moc nezapadala, protože i kdybych ve třídním kolektivu dělal s cigaretou ukradenou dědečkovi jakéhokoli haura, stejně bych pak přišel domů a byl vrácen štandopéde zpátky do dětství ponižujícím rozkazem A KOUKEJ MAZAT NA KUTĚ! Ano, připouštím, bylo by jistě možné, že kdyby se moji rodiče dozvěděli o tom, že tajně kouřím, minimálně pro jeden den by možná zapomněli na tradiční večerku a jejich nevítané kázání by se protáhlo i na čas po desáté hodině, což by umožnilo zaznít i několika ostřejším slovům, která se jinak musí před desátou vypípávat, ale to jsem za opravdovou vstupenku do dospělosti s čistým svědomím považovat nemohl.
I když jsem se snažil aspoň trochu naladit na myšlenkový svět svých tehdejších spolužáků, nešlo to lehce. Cigareta nebyla v mých očích něco, co si člověk slastně vychutnává a co spouští v jeho organismu efekt pavlovského psa, ale docela obyčejný eklhaft, který bych si vzal do pusy, jen kdyby mě Indiáni přivázali k mučicímu kůlu a řekli mi, že když si nezapálím, zařídí u mých rodičů, abych musel chodit každý den spát už v osm.
Na rozdíl od dědečka byli moji rodiče vždycky nekuřáci. Tedy - aspoň jsem si to dlouho myslel, do té doby, než jsem jednou v létě načapal tátu, jak vyhrabává ze skříně v ložnici něco dovedně schovaného. Ukázalo se, že je to stará, už ani ne z poloviny zaplněná krabička fajnových amerických cigaret, kterou táta dostal od svých přátel v srpnu 1965 jako drobný, ale na tehdejší dobu luxusní a obtížně sehnatelný svatební dárek, se kterým jako bytostný nekuřák naložil originálním způsobem: Každý rok v den výročí svatby ho vyhrabal odkudsi z hlubin skříně, vyjmul z krabičky jednu přeschlou cigaretu, na balkóně si ji zapálil a obřadně ji vykouřil. Neříkám, že si ji i labužnicky vychutnal, protože si myslím, že na ní neviděl nic labužnického, ale byl to prostě jeho rituál, zvyk a svérázné připomenutí významného dne. Když někdy slyším o někom mluvit jako o svátečním kuřákovi, vždycky se mi vybaví tato situace, protože svátečnějšího kuřáka, než je ten, který každý rok vykouří jen "jednu svatební", si opravdu nedovedu představit. V den dvacátého výročí svatby cigarety v krabičce došly, takže se táta bez větších abstinenčních příznaků ze svátečního kuřáka rekvalifikoval opět na nekuřáka a - aspoň pokud vím - už si nikdy nezapálil.
Moje pozice ve školním kolektivu byla oslabena ani snad ne tolik tím, že jsem si se svými spolužáky tajně nezapaloval při každé příležitosti, ale spíš kvůli mému ostentativnímu nezájmu o kouření, přestože by alespoň předstíraný zájem měl jistě pozitivní dopad na mou pozici v kolektivu. Ale většina kamarádů si nakonec prostě jen pomyslela, že jsem normální sralbotka, která se kouřit docela obyčejně bojí, protože by mohla dostat poznámku do žákovské knížky, což je věc, které se nejspíš takoví asociální šprti, jako jsem já, bojí víc než upíři svěcené vody.
Pak se však stalo něco neobyčejného, co moji autoritu v klukovském kolektivu nečekaně posílilo: Jednou jsme šli s naší třídní klukovskou partou ze školy domů a jako obyčejně jsme nakoukli i do místního výčepu, kde kromě čepovaného piva a panáků pro místní podivné a věčně se opilecky motající sídlištní existence prodávali i různé chlebíčky, saláty, klobásy a jiné dobroty. Původně jsem si chtěl dát jen limonádu, ale když jsem stál ve frontě, dostal jsem náhle a nečekaně ukrutnou a nezaplašitelnou chuť na mentolové bonbóny, které právě přivezli a místní pan vedoucí je štosoval do regálu. Nikdy před tím ani nikdy po tom jsem si mentolové bonbóny dobrovolně nekoupil, maximálně jsem od někoho dostal ochutnat, ale právě v tu chvíli to z nějakého nepochopitelného popudu přišlo, já sáhl do kapsy pro pár drobných a světáckým mutujícím hlasem jsem si řekl o mentolky. Vedoucí s cigaretou vetknutou frajersky za uchem sáhl kamsi za sebe, do úplně jiných míst, než byl regál s bonbóny, a podal mi, myslím, zelenomodrou krabičku cigaret s nápisem Menthyl, kterým se tehdy slangově říkalo mentylky. Kdoví, jestli ty technické údaje jako barva krabičky a přesný název odpovídají skutečnosti, protože jednak jsem se o cigarety nikdy nezajímal a jednak to bylo asi tak před čtyřiceti lety, takže na svou paměť v tomto případě přísahat nemohu. Ale to základní nedorozumění, že jsem si řekl o větrové bonbóny a dostal krabičku cigaret, si pamatuji velmi přesně, stejně jako podivně hutnou atmosféru, která se kolem mne v tu chvíli vytvořila.
Nejprve mě napadlo, že řeknu panu vedoucímu otevřeně, že jde jen o omyl, protože jsem ve skutečnosti chtěl támhlety cucavé bonbóny, které jsou samozřejmě mnohem chutnější a taky levnější než cigarety. Pak mi ale došlo, že by možná nebylo taktické trvat za dané situace na své dětské chuti na bonbóny, protože jsem si všiml udivených a taky trochu vyplašených a náhle kolem těkajících zraků (šmankote, nevidí nás někdo?!) všech těch - aspoň podle jejich častých frajerských řečí - zkušených kuřáků z naší třídy. Spolkl jsem tedy svou stížnost a rozhodl jsem se na první pohled nepříjemné, ale ve svých důsledcích nakonec překvapivě pozitivní nedorozumění dohrát do konce. Přidal jsem pár pracně našetřených korunek (zlaté levné dědečkovy startky!) a krabičku jsem si s hraným úsměvem a poděkováním vzal a "podle zvyku" strčil ležérně do zadní kapsy kalhot, jako kdyby to pro mě byl tak přirozený úkon jako dýchání. Rozhlédl jsem se po ostatních, kteří v tu chvíli zapomněli na své vysněné chlebíčky, limonády, nanuky a barevné vitacity, které si ještě před chvilkou chtěli koupit, s určitým pocitem převahy a řekl do ticha s co nejsvětáčtějším akcentem, kterého jsem byl v tu chvíli schopen:
"Jestli je to všechno, tak půjdeme!" Až mě překvapilo, jak příjemné bylo takhle neformálně zavelet, zvlášť když se ostatní mému příkazu úplně bez reptání podvolili. Kdoví, co všechno tenkrát mým spolužákům letělo hlavou a jak si skutečnost, kterou spatřili na vlastní oči, dávali dohromady s mou nevalnou striktně nekuřáckou pověstí. Jejich oči byly plné otazníků a ústa údivem pootevřená, jako kdyby svět kolem nich ztratil jednu z posledních jistot. "Věřili byste tomu? Von snad normálně kouří!!"
Rozcházeli jsme se do svých domovů pomalu a mlčky a bylo vidět, že moji autoritu ve školním kolektivu tenhle neplánovaný okamžik posílil o dost víc, než když jsem před nedávnem jako jediný nezapomněl vypracovat domácí úkol z ruštiny, takže se ho nepodařilo přísné soudružce ruštinářce zapřít. Ostatně, i když přede mnou všichni mlčeli, jakmile jsme se rozešli, začaly fungovat sídlištní tamtamy a telefony, takže když jsem druhý den ráno dorazil opět do školy, byla z tváří těch, které jsem potkával, vidět směs překvapeného obdivu a náhlého zájmu, takže na mne tenkrát chvíli pokukovaly i spolužačky, po kterých jsem na tajňačku při vyučování i o přestávkách pokukoval já. Nikdo samozřejmě netušil, že krabička cigaret s mentolovou příchutí letěla v prvním okamžiku, kdy jsem se s ní ocitl o samotě, do kontejneru mezi ostatní nepotřebné svinstvo. A nikdo se to ani neměl šanci dozvědět, protože od mého "nákupu mentolových bonbónů" už přede mnou nikdy nikdo ze spolužáků o cigaretách a o kouření nepromluvil, nikdo se ničím nechlubil, možná i proto, aby se přede mnou - nejspíš zkušeným kuřákem - nezesměšnil nějakou začátečnickou poznámkou, a aby na něj nějak neprasklo, že po své první cigaretě, na kterou před ostatními vzpomínal jako na nezapomenutelnou slast, potupně blinkal do křoví vedle paneláku.
I když jinak jsem se do různých forem poznávání doslova hrnul, kupodivu ani skutečnost, že jsem měl vlastní a řádně zakoupené cigarety v kapse, ve mně nevyvolala ani náznak pokušení je ochutnat, natolik fungoval dědečkův negativní příklad. Svou druhou krabičku už jsem si nekoupil a nedostal jsem ji později ani jako svatební dárek, abych mohl zachovat rodinnou tradici a vykouřit jednou za rok rituální upomínkové retko. Vlastně, teď mi dochází, že bych ani celou krabičku tímto způsobem vykouřit nestačil, protože by mi v ní ještě tři cigarety zbyly. A tak jsem zůstal až dodnes cigaretovým panicem, který snad může spolu s Belmondem říct ono pověstné: "Ještě jsem nevykouřil svou poslední cigaretu!", ale to jen proto, že doposud nevykouřil ani svou první. Vypadá to, vypadá, že pořádným dospělým v pravém smyslu toho slova, jak ho kdysi vnímaly dětské kolektivy, jsem se stále ještě nestal, a stále víc je zřejmé, že už asi ani nestanu.
Ale co na tom? Hlavně když mi už dlouho, velmi dlouho nikdo neříká, kdy mám jít spát :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.