Fotografický den na Mumlavě

Fotit na Mumlavu jsem se vypravil naposledy před šesti lety, kdy jsem dával dohromady kolekci pro výstavu v Galerii České spořitelny v pražské Rytířské ulici a potřeboval jsem posílit kurátorkou vybrané téma Infračervené řeky o několik nových přírůstků (když má člověk dělat finální výběr fotek na dané téma pro výstavu, najednou se často přistihne, že jich má jen velmi málo opravdu dobrých, takže začne panikařit a o překot shánět nové :-)). Vyšly z toho tehdy blogové články Infračervená Mumlava a Duch řeky a snad už teď s odstupem můžu říct, že tehdy vznikla jedna z mých pouhých několika fotek, se kterou jsem i po letech opravdu spokojený, a několik dalších obrázků použitelných ve výstavní praxi, což - co si budeme povídat - se o každém fotografickém výletu říct nedá.

Protože 6 let je už docela dlouhá doba a protože nástup paniky z plánované šňůry tří po sobě jdoucích výstav v příštím roce očekávám každou chvíli, řekl jsem si, že bych se měl na místo dávného fotočinu vrátit, podívat se, jak se tam situace vyvinula, a když se poštěstí, třeba zase i nějakou slušnou novou fotku do svého portfolia přidat. Původně jsem si rozmýšlel několikadenní pobyt na místě, aby byl na focení dostatečný klid a prostor, když jsem ale z různých důvodů zavrhl už asi pátý termín a postupně jsem se začal v plánovacím kalendáři přibližovat konci listopadu, došlo mi, že to možná nebude nejlepší cesta. Teď právě - řekl jsem si - jsou podmínky celkem dobré, tak se podívám, jestli by se třeba nešlo vypravit stejně jako před šesti lety do Harrachova jen "na otočku". A hned druhý den ráno v 7 hodin už jsem seděl v autobusu do Varšavy, který jede přes Harrachov a směřoval jsem na svou druhou mumlavskou spanilou jízdu, tentokrát opravdu poctivě celodenní, protože jsem se vracel stejnou linkou až dlouho po setmění, takže jsem měl před sebou celých osm hodin focení, tedy z pohledu pracovního práva poctivou fotošichtu.

 

Protože mi před šesti lety focení hlavního stupně Mumlavských vodopádů přes veškerou snahu opravdu nevyšlo a všechny výsledné obrázky byly svou (tedy mou) kvalitou pod psa, chtěl jsem být tentokrát v tomto směru úspěšnější. Kroužil jsem kolem vodopádů ze všech stran, hledal jsem záběr, který by se dal použít pro několikaminutovou expozici. Měl jsem v plánu udělat pokud možno jednu celkovou fotku vodopádu bez turistů a pak jednu fotku naopak s "duchy turistů", kteří se budou právě s vodopády na pozadí zhmotňovat nebo naopak odhmotňovat jako legendární éterická Sirael. Naivní představa, zvlášť ještě v celkem příjemném byť zataženém dni v půlce září. Zachránila mě až doba kolem oběda, kdy se zástupy povětšinou německých turistů odebraly na své guláše a svíčkové do nedalekého městečka. Pak jsem si asi na čtvrthodinku vodopád maličko zprivatizoval :-). Výsledek sice pořád není podle mého gusta, ale ještě se snad vrátím vpodvečer, kdy by měl být o něco lepší úhel dopadajícího světla.

Šel jsem se pochopitelně ze zvědavosti podívat i na místo, kde jsem kdysi vyfotil svého oblíbeného Ducha řeky, ale nebyl zrovna doma a nejspíš se už dokonce dočista odstěhoval. Je moc zajímavé, jak se vodní proudy v korytě říčky časem proměňují a stejně tak i linie, které na snímcích vytvářejí: Tentokrát jsem tedy nepotkal ducha Mumlavy, ale úplně s prázdnou jsem taky neodešel, protože ho na obrázku nahradil Pták, který letí proti proudu.

Mumlavské vodopády nemají jen hlavní a turisticky nejvyhledávanější stupeň. Jedno z mých oblíbených míst je kousek pod hlavním vodopádem, kde voda vytváří zajímavou zákrutu. Kdysi tady vznikla mnou původně zavržená, ale po několika letech z hlubokého archivu pro výstavu vyhrabaná a nakonec nečekaně úspěšná infračervená fotka Unášení. Tentokrát zdejší zvláštní "chvost komety", zasahující do tůně pod vodopádem, nebyl tak výrazný, tak jsem použil normální světlo a formát na šířku.

Pak jsem se vypravil proti proudu říčky a hledal jsem v toku Mumlavy zajímavá místa. I když tahle moje procházka trvala několik hodin, fotek je z ní jen asi dvacet, protože v průměru pětiminutový expoziční čas fotografa přiměje nejančit, zbytečně nespěchat a vychutnávat si neobyčejnou přírodu. Optimální technika pro líné fotografy! :-)

Jako fotografovi se mi líbí obrazové propojení proudící vody, pevných kamenů a popadaných větví či stromů. Ne vždy to lze na dlouhou expozici slušně vyfotit, protože větve se v dravém proudu většinou všelijak natřásají a mrskají sebou ze strany na stranu a nahoru dolů. Tahle ulomená a napůl uschlá větev se chovala docela mravně, protože byla hodně těžká, a vibroval tak jenom její úplný konec, který je vpravo mimo záběr.

Jak jsem si slíbil při první dopolední návštěvě hlavního vodopádu, vpodvečer jsem se k němu vrátil; tentokrát jsem pro změnu nechtěl mít vodopád sám pro sebe, ale naopak líčil jsem na kolemjdoucí turisty, kteří se chodili k vodopádu vyfotit. Chtěl jsem zachytit někoho dostatečně zřetelně, aby bylo poznat, že to není kolemběžící srna, ale konkrétní lidé, a zároveň dostatečně nezřetelně, aby lidé na obrázku nešli přesně identifikovat ani automaty na rozpoznávání obličeje :-). V jednom záběru prchavý lidský roztěkaný obraz, tekoucí a stále proměnlivá voda a na pozadí pak relativně pevná skála: Tři stupně pomíjivosti.

Tentokrát to sice byla výjimka, protože jsem jinak celý den fotil v normálních barvách, ale nakonec jsem dobře směrovanému večernímu světlu neodolal a použil jsem pro jeden záběr i infračervený filtr, takže vznikl tenhle prosvětlený Zlatý déšť.

Když jsem se kolem půlnoci vrátil domů, musel jsem uznat, že taková na focení jasně zacílená výprava pro mě byla účelnější než delší pobyt, který focení kombinuje s běžnou horskou turistikou a poznáváním nových míst. Můj dědeček vždycky říkával otřepané "Čas k jídlu, čas k dílu," já si zase pro změnu opakuji "Čas k focení, čas k poznávání", protože tyhle dvě věci neumím plnohodnotně skloubit dohromady. Však na výlety po Krkonoších se snad taky někdy najde čas i bez tahání plné fotografické polní a zastavování v každé zatáčce řeky!