Listopad byl plný vzpomínání na 30 let od listopadových událostí roku 1989, ale v neustálých politicko-historických diskusích prakticky zaniklo úplně jiné 30. výročí: 6. listopadu 1989 totiž zemřel jeden z nejpozoruhodnějších klavíristů historie - Vladimir Horowitz. Hudebník, který prakticky po celou svou dlouhou uměleckou kariéru dokázal při svých koncertech nadchnout své publikum jako málokterý z jeho kolegů. Muž mnoha paradoxů: Málokdo měl tak vynikající předpoklady pro hru na klavír: Jeho technika brala dech, v hudbě dokázal posluchačům předat neuvěřitelné množství různých druhů emocí, měl fenomenální paměť (prý měl v "pohotovém repertoáru" kolem stovky velkých skladeb a i skladbu, kterou hrál naposledy před 20 lety, dokázal zahrát prakticky bez velkých příprav), byl jedním z posledních pianistů slavného meziválečného klavírního věku, který přímo navazoval na éru velkých romantiků 19. století a byl některými lidmi považován divže ne za reinkarnaci samotného Liszta. A přesto se tento velikán celý život potýkal s trémou a malou sebedůvěrou, z nichž vyplynulo několik dlouhých období, kdy kvůli psychickým problémům vůbec nemohl koncertovat a hudbu provozoval jen sám v ústraní nebo v úzkém kruhu blízkých ve svém domě v New Yorku.
Postupně se vypracoval do pozice velké klavírní celebrity a za svá vystoupení dostával gigantické honoráře. Jaký paradox - vždyť jeho první veřejné koncerty na rodné Ukrajině se uskutečnily hlavně proto, aby pro svou rodinu získal aspoň něco k jídlu a základní ošacení; on sám nijak zvlášť klavíristou být nechtěl, spíš si přál komponovat. Politická situace v prostoru vznikajícího Sovětského Ruska ve 20. letech 20. století, nouze jeho intelektuální rodiny odstavené po bolševické revoluci a především jeho obrovský talent uchvacovat diváky však nasměrovaly jeho cestu přímo na koncertní pódia a úspěchy měl od začátku velkolepé. V roce 1925 se mu podařilo vycestovat ze SSSR na studia do zahraničí, slíbeným studiím se ale nevěnoval, a zůstal už natrvalo v cizině. Nejprve vystupoval v západní Evropě a na konci 20.let se přestěhoval do USA, kde získal za války americké občanství.
První kolaps a tříletá nucená přestávka přišly v roce 1936 a není divu, vždyť v roce 1935 prý během roku absolvoval více než 100 koncertů. V roce 1939 se k veřejnému koncertování vrátil, ale pro koncertní manažery se stal doslova noční můrou a jednou z nejproblematičtějších osob v branži; jeho současníci si občas dělali legraci, že jen na odříkání a přesuny koncertů by se u Horowitze uživil jeden asistent na plný úvazek. Umělec propadal záchvatům vzteku, byl vzpurný, snažil se pod nejrůznějšími výmluvami vystoupením vyhýbat a občas ho prý bylo třeba doslova fyzicky dotlačit na jeviště s klavírem, aby začal hrát, protože až pak se uklidnil a většinou podal opět brilantní výkon. Další, nejdelší koncertní přestávka trvala od roku 1953 nekonečných 12 let, až do slavného Horowitzova návratu na koncertě v Carnegie Hall v roce 1965, ze kterého jsem nakonec po dlouhém zvažování vybral jako ukázku možná sice na první pohled nenápadnou, ale podle mě nesmírně zvukově a dynamicky bohatou interpretaci Chopinovy Mazurky č.4 cis-moll, op.30.
Klavírista pak koncertoval střídmě, navíc se spoustou podmínek (všude museli dopravovat a na cestách důkladně ošetřovat jeho klavír se speciální lehounkou mechanikou, kterou by prý snad umáčkl i silnější vítr, museli upravovat pokoje, ve kterých byl ubytován, aby se v nich cítil dobře, vozil si s sebou svého kuchaře, který mu vařil jeho oblíbená jídla, koncerty se mohly odehrát výhradně v neděli od 16:00, atd., atd.), ale pokud se nakonec s velkou námahou podařilo koncert přece jen uskutečnit, šlo vždy o uměleckou i společenskou událost par excellence. Další velká přestávka v kariéře nastala v letech 1969 až 1974, po ní se umělec sice také vrátil, ale na jeho výkonech již byly znát tlumicí účinky podávaných léků. Paradoxně snad nejméně problematické bylo závěrečné období Horowitzova života, kdy se vrátil na koncertní pódia ve svých 82 letech v roce 1985 a jeho slavný návrat do rodné země po více než 60 letech na koncerty v Moskvě a Leningradě o rok později se stal jednak symbolem "gorbačovských změn" v Sovětském svazu a jednak novým impulsem pro Horowitze samotného. Koncertoval a natáčel pak až do konce života (vzniklo s ním i několik filmových a televizních dokumentů), svou poslední nahrávku dokončil čtyři dny před svou náhlou smrtí.
Z tohoto pozdního období tu mám jednu krátkou a myslím, že mnohé demonstrující ukázku: Horowitzovu oblíbenou koncertní "drobnůstku" (no, kdo třeba občas hrajete na klavír, však si tuhle drobnůstku někdy vyzkoušejte!) s názvem Etincelles (Jiskřičky) od Moritze Moszkowského. Jedná se právě o část záznamu z legendárního moskevského koncertu z roku 1986 a jen upozorňuji, že panu klavíristovi je téměř 83 let a pokud tahle skladbička v jeho programu zazněla, většinou to bylo až v závěrečné části obrovsky náročného koncertu, který obsahoval půl druhé až dvě hodiny čistého hraní. Raději se nebudu pouštět do prognóz, co a kde asi budu schopen zahrát v tomhle věku na klavír já. Na nahrávce je mimochodem moc dobře vidět zcela zvláštní způsob Horowitzova hraní s téměř nataženými prsty, což je zase specialita, kvůli které jistě nemohla usnout řada klavírních pedagogů, protože podle příslušných příruček a metodik se takhle vlastně vůbec hrát nedá :-).
Pro ty trpělivější, kteří mají nebo se chystají mít chuť a víc času, přidávám i odkaz na nahrávku naopak ještě mladého Vladimira Horowitze z roku 1932 - jde o jednovětou Sonátu h-moll Ference Liszta, která se podle hudebních expertů v Horowitzově podání stala prakticky "referenční nahrávkou" této mnohými klavíristy hojně nahrávané skladby.
Mimochodem, najdete-li si na webu některý záznam živého Horowitzova vystoupení, můžete vidět, jak dokázal velice střídmými prostředky navázat kontakt s publikem a ať byla zrovna jeho duše v jakkoli složité fázi, diváci ho prostě milovali. Totéž se nedá říct zdaleka o všech hudebních kriticích, ale co naplat - když přijde na lámání chleba, většinou se ukáže, že kritici umělce neživí, i když o tom většinou bývají sami přesvědčeni. Pravda je, že Horowitz nikdy nepatřil k upjatým perfekcionistům, občas mu prostě zazněla i nesprávná nota, když ve svých omamných hudebních ohňostrojích hrábnul těsně vedle, ale sám se nad tím k stáru usmíval a krčil rameny, že bohužel při jeho technickém stylu hraní je každé maličké vykolejení slyšet lépe než u těch, kteří tentýž omyl dovedně skryjí použitím pedálu :-).
Když dostal Horowitz volnou ruku, měl tendenci si upravovat starší díla tak, aby při prezentaci na klavíru lépe vynikla. Ale čas od času si zahrál i čistě vlastní skladbu, ta pak měla ovšem většinou za cíl i technicky oslnit, ohromit, ukázat interpretovy obrovské možnosti. Taková exhibice sice nebývá úplně "můj šálek čaje", ale je to další z tváří neobyčejného umělce, tak to zde, myslím, má na ukázku svoje místo, tím spíš když se taková skladba i dnes nezřídka objevuje na repertoáru Horowitzových technicky zdatných nástupců a nástupkyň. Sem podle mého názoru patří především Horowitzovy variace na Carmen:
Hned se pokusím burácení a nespoutanou vášeň Horowitzových variací na slavnou Bizetovu cikánku maličko neutralizovat něčím skoro protikladným. Co takhle možná na Horowitze až překvapivě uměřený Scarlatti? Zas úplně jiná z mnoha klavíristových podob, ale místy s tak nádherným zvukem, až z toho mrazí:
Můj vztah jako mírně poučeného posluchače k Vladimiru Horowitzovi je ambivalentní: Jednak nejsem úplně stádní typ, takže mi dělá trochu problém být okouzlen někým, kým jsou okouzleni skoro všichni, ale je pravda, že když si pak pustím nějakou nahrávku z jeho ohromného klasicko-romantického repertoáru, je téměř bez výjimky skvělá, a nemůžu než žasnout nad neobyčejně bohatým zvukem, dynamickým rozsahem a filigránskou technikou. A já tomu všemu samozřejmě podlehnu úplně stejně jako ostatní, i když se tomu povaha jakkoli vzpírá. Ostatně ještě před pár dny, kdy mě pod dojmy z úžasného živého koncertu, který paradoxně neměl s klavírem nic společného, tohle téma článku do rubriky Připomenutí napadlo, jsem si říkal: Ne, o Horowitzovi psát nebudu. A just nebudu! No a pak jsem si pustil na webu jeho koncert z Vídně 1987 (link sem nedávám, je to přece jen půldruhahodinový nářez) a bylo mi jasné, že mé odhodlání nepsat bylo marné.
Vladimir Horowitz je jedním ze sedmi klavíristů, kteří mají v legendárním reprezentativním souboru stovky 2CD Great Pianists of the 20th Century s nejlepšími a nejuznávanějšími klavírními nahrávkami 20. století hned tři položky. Pravda, mohl jsem dnes připomenout i 30. výročí vypuknutí nepokojů v rumunském Temešváru, které byly zárodkem revolučního požáru, který před Vánoci před 30 lety doslova sežehl Rumunsko. Snad se na mě nebudete zlobit, že jsem dal v adventním období přednost hudbě a jednomu skvělému klavíristovi, který klavíristou být nechtěl, protože na to neměl nervy.
Pozn.: Při přípravě článku jsem vycházel mimo jiné především z materiálů o Vladimiru Horowitzovi na Wikipedii, z obsáhlého článku v New York Times informujícího o umělcově úmrtí a z článku Víta Roubíčka z Hudebních rozhledů o Vladimiru Horowitzovi v rámci cyklu Portréty velkých klavíristů 20. století. Řadu let jsem měl k dispozici pro poslouchání dost obsáhlou sbírku Horovitzových nahrávek, které sice už nemám, ale zato jsem si toho v posledních dnech spoustu oživil na internetu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.