Jablunkov - Mionší - 2.den

Pokud jste se těšili, že vám budu vyprávět své zážitky, jak jsem konečně viděl na vlastní oči prales Mionší, možná vás trochu zklamu. A přitom jde o tak maličký rozdíl: Budu vám totiž vyprávět své zážitky, jak jsem na vlastní oči prales Mionší neviděl. Ani na žádné jiné oči. Naučná stezka je totiž až do 1.června zavřená a divoká příroda po náročné zimě odpočívá.

Přesně podle předpovědí skončilo krátké období suchého tepla, které bylo nahrazeno mokrou zimou. Zatímco ještě včera bylo horko i na triko s krátkým rukávem, dnes bylo třeba s rozmyslem vážit počet vrstev oblečení. Beskydy nebyly z Jablunkova prakticky vidět, do té míry byly zahalené ve své oblačné burce. Nechal jsem se autobusem dovézt až na začátek naučné stezky pralesem Mionší a čekal jsem, kolik nás turistů bude z autobusu vystupovat. Vystoupil jsem sám! Úžasné, aspoň mne nebude při rozjímání v divoké přírodě rušit žádný reprezentant takzvané civilizace. Ale na startu naučné stezky mi něco neladilo. Ve dřevěných stojanech nebyly umístěné žádné informační texty! Až když jsem přišel blíž, všiml jsem si napůl roztrhaného bílého papíru se sdělením, že naučná stezka je zavřená a otevře se až 1.června, aby měla zdejší příroda dostatek klidu. A k tomu poděkování za pochopení "za všechny divoké obyvatele pralesa".

 

S jedním takovým obyvatelem, který se mi zdál být dost divoký, jsem před chvílí cestoval autobusem do Dolní Lomné. Zjevně starousedlík a domorodec. Díval se na mne s divokým výrazem v očích; ano, tak nějak se asi umí příroda divoce dívat, když nemá dost klidu. Co naplat! Sice jsem přijel především kvůli pralesu, který jsem si už dávno přál vidět, ale je mi jasné, že tu ten prales není kvůli mně a nepadne přede mnou na zadek jen proto, že jsem přijel až z Dobřichovic. Asi by nebyl problém stezku si projít, i když je oficiálně uzavřená, ale když mne divocí obyvatelé pralesa ústy svých nevolených zástupců tak pěkně prosí, abych je nerušil… Ostatně je to jen moje vlastní hloupost, že jsem si nezjistil podrobnosti. Ale Beskydy kolem dokola jsou majestátní a široširé, a tak nebude těžké najít plán bé, zvlášť když se z okolních svahů místy ozývá inspirující a povzbudivé bečení ovcí.

Docela by mne zajímalo, jak tráví zdejší divočina své dny klidu? V noře nebo brlohu u televize, kde sleduje své exotické kolegy v přírodovědných dokumentech? Nebo se zvířátka vzájemně navštěvují a hrají kanastu? Nebo si berou volno a odjíždějí relaxovat do maďarských termálních lázní? Důležité je, aby 1.června byli všichni zpátky, nastoupení, natěšení, nažehlení a řádně přírodně divocí ke startu nové sezóny.

Rozhodl jsem se, že použiju první turistickou trasu, na kterou narazím, což byla modrá značka vedoucí prudce stoupajícími serpentýnami na chatu Kamenitý. No, prudčeji už to nešlo, ale přece nevezmu své slovo zpět jen proto, že do kopce funím jako parní medvěd (je zajímavé, že při cestě do kopce je i v chladivém dni dost teplo). Procházím kolem usedlosti s fantastickým výhledem do údolí a na věnce kopců kolem, představuji si letní večer na zápraží v nějaké příjemné společnosti a říkám si, jak tady asi musí být romantické žití. Zvlášť když k usedlosti nevede jiná cesta než ta krkolomně stoupající, po které právě supím já! Když doklopýtám nahoru, konečně začíná pršet.

Zatáčím doleva směrem k Babí hoře. Z houští na mne vyskakuje obrovské lísavé stvoření, kterému jeho malý pán říká Hektor (my, prostí Achájci jsme i jen při vyslovení jména trojského reka vždy opatrní), i když Fík by asi bylo příhodnější. Těsně pod vrcholem Kalužného vrchu jsou k vidění stále ještě nerozpuštěná sněhová pole, takže se dnes mohu zkoulovat i beze stopy alkoholu. Už chápu, proč právě tady: Zatímco dosud jsem stoupal v závětří, tady nahoře to ošklivě mrazivě fouká. Ještě před nedávnem se tu proháněli běžkaři a teď pro změnu já a Hektor. Polský operátor Era mne vítá hodně předčasně v Polsku, takže ho podezřívám, že v praxi tajně používá mapy z pohnutých let 1919-20 anebo mne vyhlíží z rozhledny.

Na turistickou chatu Ostrý přicházím zrovna ve chvíli, kdy na chvilku vykoukne sluníčko. I tak je docela zima a já vcházím do chaty s představou ideálního občerstvení v podobě horké kofoly. Mají samozřejmě jen bezvadně vychlazenou. Ptám se ironicky po kostkách ledu a obsluha se vážně omlouvá, že led bohužel došel. Když chladivě občerstvený vycházím ven, regulérně sněží.

Jedna zajímavost: Zdejší Ostrý je pěkně zakulacený. Dokonce víc zakulacený, než je Ostrý na Šumavě; ten je v porovnání s ostatními kulatými šumavskými kopci sice dost ostrý, ale pořád ještě trochu zakulacený. To takové Roháče, to je jiná káva: Tamější Ostrý je tak ostrý, že musíte opatrně našlapovat, abyste se nepopíchali. Tak kdo to nemá rád příliš ostré, ale z nějakého důvodu se bez Ostrého v horách nemůže obejít, doporučuji určitě Beskydy.

Ze hřebene jsem došel až do údolí říčky Kopytné. Myslel jsem si, že ještě vystoupám na druhý hřeben a na vrchu Kozubová si prohlédnu kapličku, ale začalo pršet hustěji a kopce se opět zatáhly tmavými mraky, takže rozhled byl mizerný. Místo kapličky jsem si tedy prohlédl místní malebné dřevěnice ozdobené puklicemi satelitních přijímačů a své kroky jsem stočil po asfaltce přes Milíkov rovnou k Jablunkovu. Aspoň jsem si dovolil ignorovat autobus, abych ještě nějaký ten kilometr urazil v dohasínajícím dešti pěšky a místo hubnutí tady nakonec neztloustl.

Večer jsem pak zvažoval, jestli si dám pološunkový salám ze supermarketu (i když raději bych dal přednost polovepřovému kolenu) nebo vegetariánskou specialitu "Smažený sýr se šunkou" z menu v hotelové restauraci. Kampak tady asi vegetariány vozí, když z takové lahůdky dostanou záchvat?

Napadá mne, jestli vůbec ještě můžu nazývat svou expedici Mionší, když stejnojmenný prales ani okem nezahlédnu? Ještě před nedávnem bych vážně uvažoval o změně pojmenování. Od té doby, co se rallye Dakar jezdí v Jižní Americe, už s tím ale nemám nejmenší problém. Expedice Mionší tedy pokračuje i bez Mionší.