pátek 12. února 2021

Pražské věže

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že udělat slušnou fotku mi nějakou dobu trvá: Některé nápady nosím dlouho v hlavě a přemýšlím o nich (nebo se aspoň tak přemýšlivě tvářím), vlastní focení taky bývá docela dlouhé, vracívám se znovu a znovu na stejná místa, abych už mnohokrát udělanou fotku vyzkoušel udělat ještě jednou, jestli v jiných podmínkách nebude lepší nebo zajímavější, zkouším různé výřezy, různé poměry stran, někdy je zapotřebí udělat dodatečné retuše a další drobné postprodukční úpravy, se kterými se taky většinou courám. Když z celodenního focení přinesu jeden snímek, se kterým jsem jakžtakž spokojený, beru to jako velmi úspěšný den. A vlastním vyfocením a výběrem celý dlouhý proces teprve začíná. Prostě jsem pomalej fotograf a myslím, že to platí v pozitivním i negativním smyslu toho sousloví. Našlo se např. jen pár odvážlivců, kteří se mnou byli ochotni vyrazit na společnou fotografickou vycházku. Většinou se mi od té doby neozvali a zatím nikdo se nedožadoval toho, abychom si ten úžasný společný tvůrčí zážitek zopakovali.
 
Takhle jsem loni v době přechodu jara v léto udělal pár fotek na pravém břehu Vltavy, kde jsem zkoušel fotit okolní staré stavby v podobě jejich odrazů na Vltavě ve stopě projíždějícího parníku. Tehdy vznikla i první verze fotky s pracovním názvem Pražské věže, kterou jsem si z té série vybral jako jedinou, kterou stojí za to dodělat. Jenže... Některé fotky vypadají dobře v maličkém formátu, který se často používá na blogu. Jakmile ale uděláte pokus je udělat větší, zjistíte, že je všechno špatně: V tomto případě hladina Vltavy ve velkoměstě ožila tisícerým drobným bincem: Pěnové flíčky, plující zátky, kdesi daleko proti proudu utržené nebo popadané větvičky, rozřezávající hladinu jako velké nesymetrické vodoměrky, nepříjemně prudké odlesky na některých vlnách... Každá ta rušivá drobnost sama o sobě je zanedbatelná a jde ji opravit několika kliknutími. Jenže když podobných pih na kráse jsou stovky a tisíce, člověk zjistí, že váhá, jestli se mu taková práce vůbec vyplatí, zvlášť když mi v té době začal velký výstavní frmol a já měl najednou úplně jiné starosti. Tak jsem se loni rozhodl být líný důsledně a fotku odložit na neurčito.
 
Ale v hlavě už fotka zahnízděná byla, čas od času jsem si ji znovu otevřel a prohlédl, znovu jsem se ubezpečil, že by mohla být slušná a znovu jsem se zhrozil, co je na ní ještě práce. Tak to šlo v několika vlnách až donedávna. Pak jsem se rozhodl obětovat fotce dva zimní večery a dodělat ji do použitelného stavu. Je možné, že byste při srovnání PŘED a PO nepostřehli žádný významnější rozdíl a ťukali byste si na čelo, z čeho ten bláznivý Čerf zase tak vyšiluje. Ale fotka, která se nedá "beztrestně" zvětšit, mě většinou zajímá maximálně jako dokument, no a uznejte - dokumentovat, jak ošklivě vypadá hladina naší "národní řeky" v našem hlavním městě, je práce spíš pro Černé ovce než pro mě. Já chci mít slušnou a výtvarně zajímavou fotku, pod kterou se můžu s čistým svědomím podepsat a ne obrazový podklad pro žalobu na odpovědné vodohospodáře.

A tak po více než půl roce má fotka Pražské věže obnovenou premiéru - pokud tedy vezmu celý online prostor; na blogu, myslím, se doposud neobjevila anebo už jsem na její zveřejnění ve víru letního stěhování blogu zapomněl. A protože i ona vznikla v souvislosti s dlouhodobým projektem Pražské domy, dovolil jsem si ji hned po pihňavé rekonstrukci využít a zařadil jsem ji do rozšířené online části své aktuální výstavy Začátek velké cesty v pražském Divadle Kámen.


Kdo si o zmíněné výstavě chce přečíst něco víc, může se podívat na článek S Pražskými domy za zády, kde píšu o tom, jak tato výstava vznikla.

Shodou okolností, dnes jsem taky fotil u řeky. Ne u Vltavy ale u Berounky, nebyl krásný teplý den, ale mrzlo až praštělo, podupával jsem tam skoro dvě hodiny a ještě si nejsem jistý, jestli jsem vůbec něco použitelného přinesl, protože jsem tentokrát po delší době zase zkusil infračervené fotky s velmi dlouhou expozicí, takže v té červenočerné změti se až do "vyvolání" fotky v počítači nedozvím, jestli se některý ze záběrů aspoň trochu vydařil. 
 
Jak se znám, tak zimní infrafotku dobřichovického zámku zveřejním někdy v parném období žní, aby nás pohled na ni náležitě osvěžil. Bude-li tedy fotka aspoň trochu koukatelná a bude-li vůbec co žnout. Ještěže se mnou, pomalým fotografem, máte trpělivost :-).


Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.


24 komentářů:

  1. Slovo "pihňavý" je půvab sám! :-) A co se pomalého procesu týče, tak to naprosto chápu. Velmi podobný binec vídám, když píšu - a dokud tam je, tak upravuju a upravuju, i kdyby si toho nakrásně vůbec nikdo nevšiml. Tedy díky za dnešní téměř k dokonalosti dovedenou fotku, nevidím na ní ani smítko :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Stejně si pak člověk musí najít hranici, kdy další práce už není efektivní. Když vezmeme na smítka silnější lupu, nějaká se vždycky najdou :-).

      Smazat
  2. Kam se hrabe šikmá věž v Píše... Ale kdybych nevěděl o co jde nazval bych fotku dle jedné dětské knížky Kocouři drap... Infrafotky za hlubokého mrazu.....hned si uvědomíme, že i v silnem mrazu to teple sálá...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kocouří dráp je, myslím, docela výstižný. Jedna infrafotka se snad celkem povedla, i když stoprocentní samozřejmě není :-).

      Smazat
  3. Tvé pomalé focení je náhodou skvělá věc. Můj problém spočívá v tom, že nejraději chodím ven ve dvou. Abych se necítila provinile, že svůj nebohý doprovod nechávám čekat (či mrznout, moknout a trpět další neduhy počasí, při kterých se dá zachytit skvělá atmosféra), "focení" se rázem mění v pouhopouhé "cvakání".
    Myslím, že Pražské věže se ti povedly vypihňat k dokonalosti :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zájemce o společné focení se snažím vždycky předem seznámit s tím, že fotit se mnou není nádherné dobrodružství ale především úděsná nuda. Ale jsou lidé, kteří mi to nevěří a musí se přesvědčit na vlastní kůži :-).

      Smazat
  4. Je to velice zajímavá fotka, připomíná mi část hřbetu nějakého domněle vyhynulého ještěra, kterého se povedlo náhodně zachytit. Přeji, aby se povedlo dovést i nově nafocené kousky k naprosté dokonalosti a spokojenosti. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, tvého ještěra vidím jasně! :-) Uvidíme, jedna fotka ze včerejška by snad mohla být slušná.

      Smazat
  5. Odrazy v řece jsou zajímavé a ty vlny to umocňují. Chce to zkrátka nápad!
    Klobouk dolů - mám pod ním kulicha.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak to jo, děkuji, s kulichem takový úkon snad není nebezpečný :-).

      Smazat
  6. Snaha o dokonalost je prokletím a toho času, který by se dal využít i jinak a možná lépe :).
    Na ženách ale i drobná piha má své kouzlo.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ono nejde ani tak o touhu po dokonalosti jako spíš o to, "aby měla autorská dušička pokoj". K čemu by mi byla úspěšná fotka, kdybych s ní nebyl spokojený? :-)

      Vylepšování fotek je věc proveditelná, zatímco ty ženy, na kterých nám záleží, jsou báječné právě takové, jaké jsou.

      Smazat
  7. Tak jestli to je ta co jsem teď právě viděla na FB, tak ta použitelná evidentně byla! taky jsem se vypravila ven protože svítilo sluníčko. Ovšem jako vždy, jen do doby než jsem poodešla pár metrů od domu. Pak se zatáhlo a šlus. Dokonce začalo i jemně, leč docela intenzivně sněžit. zatím nevím co jsem přinesla ve foťáku, za to vím,co jsem si přinesla v botách. krásně smradlavou bahnitou vodu, neb jsem v lovu za jedním záběrem špatně odhadla kde je pevný břeh a kde je voda zasypaná sněhem. Takže nejdřív jednou a pak i druhou nohou jsem zaplula do hloubi vody skoro po kolena a ještě málem přepadla přes přepad. A teď? Piju teplej čaj, píšu koment a venku nádherně svítí sluníčko!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To, cos viděla nedávno na fb, byla už tahle opravená verze. Původní variantu jsem tam vyvěsil už před víc než půl rokem a na první pohled ten rozdíl není velký. Kdybych chtěl ale z tehdejší podoby udělat zvětšeninu, výsledek by byl tristní.

      S tím, kde je okraj pevného břehu a co už je led, jsem měl problém i včera při focení u Berounky. Nakonec jsem tam ale fotil víc než 2 hodiny, tak jsem měl dost času si na tamější podmínky zvyknout :-).

      Smazat
  8. Já jen vždy žasnu, jak ty fotky vypadají nádherně, Já jsem jen mačkačka spouště na mobilu
    (a ještě hopeless), ale baví mě to :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ale to je právě to klíčové: Aby to člověka bavilo. Jinak to nemá moc smysl, i kdyby z přístroje lezly ty nejkrásnější obrázky ;-).

      Smazat
  9. Petře, ta fotka je opravdu umělecké dílo, které si právem zaslouží být součástí výstavy.
    Ta modř je úžasná. 👍👍

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, tahle fotka se stala součástí výstavy "po uzávěrce", tedy až po instalaci :-).

      Smazat
  10. Off šem, někdy pihy dokáží obličej zvýraznit a dodat mu na zajímavosti.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pihy určitě ano, ale zátky od lahví nejsou tolik sexy.

      Smazat
  11. V touze po uspokojení to máš nesmírně složité, ale asi nejdůležitější je výsledek.
    Zda prošel rychle nebo pomalu, jen ty víš o procesu, divák pak jen vypustí ach.
    Už jen dvě hodiny přešlapovat na mrazu je obdivuhodné :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Spousta lidí pak na výstavách - když o tom mluvíme - říkává: Proč to proboha ten člověk dělá tak složitě? :-)

      Smazat
  12. Tohle není fotka, je to spíš umělecké dílo, pěkný nápad:-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.