středa 10. února 2021

Moji Tokijčané mi rozumějí

Ještě loni touhle dobou jsem plánoval svou třetí a závěrečnou cestu do Japonska. Přál bych vám vidět ten itinerář: Plán byl na měsíc a půl a cesta (by) to byla jako obyčejně zcela neobyčejná, tentokrát už ne znovu na vrcholek magické Fudžisan, toho už jsem si užil při svých dvou předchozích návštěvách dostatečně, ale v podrobně připraveném itineráři byl nějaký čas i na ostrov Šikoku, se kterým jsme se zatím (i když párkrát jen o kousek) navzájem míjeli, druhá zajížďka na ostrov Jakušima, který mě při první a pohříchu velmi krátké návštěvě doslova uhranul a já si slíbil, že se tam musím ještě vrátit, byla tam mimo mnohé jiné oblast Nagana i Nagasaki, několik sopek, fascinující údolí Kiso a znovu i překrásné Kjóto, které je možné vidět nesčíslněkrát a ještě to nebude dost. A Tokio jako hlavní město dostalo dokonce celý vlastní týden, který byl v mých záměrech protkán hvězdicovými výjezdy do okolí do všech světových stran. 
 
Nakonec se život těchhle mých plánů ukázal jako téměř jepičí a všechno nabralo velmi rychlý spád: Cestovat se najednou kvůli pandemii prakticky nesmělo, našetřené peníze jsem utratil za zbytek svých neuvěřitelných více než dvouletých "prázdnin" a jako završení toho všeho cestovatelského zmaru skončila svou činnost v Čechách i specializovaná japonská cestovka, se kterou jsme společně uskutečnili mé předchozí cesty a předběžně (byť zatím nepříliš úspěšně) jsme vyjednávali i o cestě třetí. Připravený detailní itinerář jsem odložil ad acta a jednou po létech, až ho omylem najdu v odlehlém a jen zřídka navštěvovaném koutě šuplíku, se nad ním budu nostalgicky rozněžňovat, kde všude jsem málem byl :-).
 
Ale není nic zbytečnějšího, než hořekovat nad rozlitým mlékem, jak asi mohlo chutnat a jak by jistě bylo výživné: Když nemůžu cestovat sám, aspoň jsem se rozhodl poslat do Japonska na výzvědy tři své loňské fotografie. Nepotřebovaly letenky, roušku ani negativní výsledek PCR testu, na místo určení se dostaly jakoby zázrakem během mrknutí oka a celé mě to stálo jen nijak enormní účastnický poplatek. V Tokiu se totiž každoročně koná velká fotografická soutěž TIFA (což je zkratka názvu Tokyo International Foto Awards), kterou obesílají davy profesionálních i amatérských fotografů z celého světa. Termín soutěže na přelomu starého a nového roku totiž vysloveně vybízí poslat to nejlepší, co se člověku povedlo za celý uplynulý rok nafotit, a je třeba i říct, že zatímco některé jiné soutěže jsou na ocenění skoupé (někdy je to dokonce spartánský model: vítěz, dvě čestná uznání a dost), Tokyo je v tomto směru přívětivější a různých typů cen uděluje desítky až stovky, takže je větší šance, že se početná mezinárodní porota vlídně usměje i na vás.
 
Minulý týden jsem ve spamu svého e-mailu mezi početnými nabídkami k sňatku s krásnými bohatými africkými princeznami, reklamami na prostředky podporující erekci, zprávami o kolosálním dědictví po neznámém pradědečkovi - zlatokopovi a mezi nejrůznějšími vyděračskými dopisy vyhrožujícími zveřejněním toho nejhoršího, co si o mně je vůbec možné představit, našel i nenápadný pozdrav z této velké tokijské soutěže, který mi oznamoval, že můj malý fotovýsadek z maloměstských Dobřichovic do asi největší světové megapole byl nadmíru úspěšný a jedna z fotek dostala v obrovské konkurenci fotografů z více než stovky zemí světa čestné uznání. To vše podepsané (jako šéfem týmu porotců) poměrně významnou osobou současného fotografického světa Hosseinem Farmanim.
 
 
Oceněná byla fotka, kterou zdejší blogoví štamgasti znají téměř důvěrně, protože před rokem, hned pár dní po jejím vzniku, byl snímek součástí malého blogového fotoworkshopu s podrobně popsaným postupem přípravy. Zdejší návštěvníci byli rovněž při tom, když tahle fotka sklidila v létě ceny na mezinárodní soutěži v San Franciscu a stala se součástí expozice v ACCI Gallery v Berkeley. No a teď shodou okolností přišla dobrá zpráva z dalekého východu, z míst, která mám spojená s osobními nezapomenutelnými cestovatelskými zážitky a navrch s jednou naprosto mimořádnou ženou, přesně v okamžiku, kdy se tahle fotka stala "epicentrem" mé nové malé výstavy Začátek velké cesty v kavárně Divadla KÁMEN na pražské Invalidovně, takže případní zájemci ji po dohodě se mnou mohou vidět naživo ve velkém formátu a ani se kvůli tomu nemusí vláčet na opačnou stranu zeměkoule.
 
Kdybych měl amadeovské móresy, řekl bych něco ve smyslu nadpisu dnešního článku: Přestože mi většina obyvatel Tokia v přímém kontaktu nerozuměla ani slovo, ať už jsem se ho právě snažil pronést v jakémkoli jazyce, musel bych konstatovat, že moji Tokijčané mi rozumějí. Takový pěkný a cenný kus popsaného papíru mi poslali, aby mi s typicky japonskou slušností splatili aspoň část chmur z toho, že se nemůžeme vidět osobně a mlčky a s úklonou se navzájem pozdravit. Jako kdyby za to mohli! 
 
Tak jen houšť, přátelé. Je vidět, že víte jak na mne. Tento typ radosti se mi jen tak neomrzí! :-)
 
 
Pozn.: Pokud se mnou chcete ještě nahlédnout do tokijských ulic, uliček i parků, stačí kliknout třeba na fotoreportáže  Mravencem v opravdickém velkoměstě nebo Park Ueno a Tokio Sky Tree.

34 komentářů:

  1. Toz gratuluji... Kdy, nemůže Mohamed k hoře, musí holt hora k Mohamedovi...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Když nemůže Kúkai k hoře, musí hora ke Kúkaiovi...

      Smazat
  2. Krásné :-) S takovýmhle flastrem se zrušené plány jistě snášejí mnohem lépe. Tedy gratuluji a držím palce, ať další cestovní plány dopadnou podstatně lépe :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zatím tomu nic nenasvědčuje, že by cestování mělo být v dohledné době lepší. Ještěže je možné cestovat aspoň v duchu, na to jsem ostatně z mládí slušně trénovaný :-).

      Smazat
  3. Gratulovala jsem ti už na FB, ale sluší se pogratulovat pokaždé. Takže znovu. Velká gratulace!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky, Vendy. Kdo mě sleduje na více frontách, dočká se ode mne několika informací stejného obsahu, ale sebestředně si říkám: Lepší třikrát než ani jednou! :-) Tady jsem aspoň mohl připojit malou vzpomínku na Japonsko a propojit to se současnou neutěšenou situací, která cestování - stejně jako mnoha dalším činnostem - zrovna moc nepřeje.

      Smazat
  4. Můj plán na svatbu s africkou princeznou také nečekaně padl.
    A navíc jsem ani nedostal žádnou kompenzaci v podobě foto awards.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jen aby se u nás nejednalo o stejnou princeznu! :-)

      Smazat
  5. Ocenění v Japonsku? Tak to tedy klobouk dolů!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, ale v tomto skandinávském povětří je rozhodně bezpečnější nechat na hlavě :-).

      Smazat
  6. Dobrá “ medicína”. na současnou situaci a báječné nakopnutí pro další tvorbu!!!
    Bravo a tleskám ( vím o čem to je😊)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, motivace je to každopádně skvělá a jsem za ni moc rád. Aspoň si člověk uvědomí, že dobré zprávy ještě nevymřely.

      Smazat
  7. Jen si namlouváš, že ti rozumějí. I tvá znovunalezená láska k Tokijčanům z nich neudělá polygloty. Slovy klasika: je to marné, je to marné, je to marné!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Když je vůle, lidi se nakonec dohodnou. Stejný použitý jazyk to samotný nezachrání :-).

      Smazat
  8. quick

    Nejspíš to bude tím, že vy se snažíte rozumět jim.
    Tak jen houšť a větší kapky. Nejen od Tokijčanů.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Takovým kapkám - ať už přicházejí ze západu nebo z východu - vždycky rád nastavím tvář :-).

      Smazat
  9. Teda, Petře,
    proč já si kdysi od tebe nenechala něco podepsat... Kde já mohla za pár let (s tvým podpisem) být... ;-)
    Srdečně ti blahopřeju a tleskám (to, že nic neslyšíš, není vina mého vysílače). :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Dorko. Jestli budeš chtít, pokusím se ti podepsat zpětně svým tehdejším rukopisem. To by byl, myslím, zajímavý právní spor, jestli by v takovém případě šlo o padělek :-).

      Smazat
  10. Petře, veliká gratulace!!!
    Je to určitě velice příjemná náplast za neuskutečněnou cestu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Škoda, že ten certifikát není v japonštině, ale to by mi zas nikdo nevěřil, že je můj :-).

      Smazat
  11. Petře, už jsi mezi světovými fotografy jak doma. Blahopřeji.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mě to každopádně moc těší. Jestli i ty světové fotografy, to si netroufám odhadnout :-).

      Smazat
  12. Tak to je síla! Posílám velkou gratulaci. Též ráda fotímm, ale zatím jsem sklidila ovace a peněžní odměny pouze na místní zemědělské výstavě. :-) Jo, Tokyjo. To mi připomíná, že mám jednoho Japonce na skypu. ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No jo, peněžní odměny, to už je ale úplně jiná, profesionální liga! :-) Moc děkuji!

      Smazat
    2. Kdeže profesionální liga. Jen zpestření zemedělské výstavy. To nebyly žádné horentní sumy. Spíš motivace, aby se lidi do akce vůbec pustili a nějaká výstavka fotek se zrealizovala. :-) Ono to ty vystavovatele taky něco stálo - nechat natisknout papírové fotky na tiskárně v drogerii, nakoupit fotorůžky a černé podkladové čtvrtky a přidělat fotky na čtvrtky, takže člověk investoval i čas. Pak taky ještě účastnický poplatek... A ne každý účastník něco vyhrál, takže trochu sázka do loterie, co se bude porotě líbit. :-)

      Smazat
    3. S porotami je to všude stejné, člověk nikdy netuší, čím je osloví a čím popudí :-).

      Smazat
  13. Ač se nám to vždy nejeví přímočaře, cestičky radosti si svou trasu vydolují dle svého, možná rozmaru, někdy se zpožděním, ale přece.
    Stojím v řadě gratulantů a přeji další skvělé " oko " .

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, soutěž v Tokiu jsem vyzkoušel poprvé, možná proto, že město má u mě "očko". Kdyby existovala soutěž Yakushima Photo Awards, neváhal bych :-).

      Smazat
  14. Také gratuluji. I když... ta africká princezna... Ne, tohle je přece jenom lepší. :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, africké princezny se asijským čestným uznáním nemůžou rovnat :-).

      Smazat
  15. Stojím sice v té řadě gratulantů až vzadu, ale ráda si frontu na potřesení ruky a gratulaci vyčekám. Jsi dobrý a jsou místa, kde to umí ocenit.Blahopřeji a jen houšť.Jakápak skromnost, obeslat soutěž je potřeba!
    Hodně štěstí i příště. Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji gratulantko. I když třást si rukou v téhle době... :-) Tak uvidíme, třeba zase letos pošlu pár vybraných fotek do světa na vandr, aby se trochu otrkaly.

      Smazat
  16. Přidávám se ke gratulacím :) Zvláště v této době to musí být pohlazení na duši.
    A jinak koukám, že tvůj spamový repertoár je o dost bohatší než můj, mně žádné africké princezny (ani princové) nepíšou :( Zřejmě se jedná o výsady světově uznávaných fotografů :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. To víš, africké princezny když vidí fotografa, nejsou k udržení :-).

      Smazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.