Návrat z výletu do černobílého světa

Vzhledem k nástrojům, které má dnes k dispozici prakticky každý, kdo se chce trochu důkladněji věnovat fotografii, potýká se snad každý fotograf kromě hledání odpovídajícího způsobu vyjádření i s hledáním vlastních hranic, co je pro něj ve fotografii a především v postprodukci ještě únosné a co už ne. Jak moc je přijatelné pozměnit realitu, aby člověk nepřekročil křehkou hranici mezi tvůrcem a podvodníkem? Samozřejmě, o tomto tématu se dá donekonečna teoretizovat a hlasité debaty mezi různými fotografy málokdy vedou k něčemu smysluplnějšímu než k jednoduchému závěru, na kterém se skoro všichni dokážou shodnout, nejsou-li ovšem právě pospolu: To, co dělám já, je ještě OK, ale to, co dělají druzí, už je často trochu moc!

Přiznávám, patřím k fotografům, kteří rádi pracují především se skutečností, a když vidím na fotce krásné panorama města v bouřce a zjistím, že nádherně rozkošatělý blesk je do fotky vpreparovaný dodatečně ve Photoshopu, stejně jako často Měsíc v úplňku, nebo rozzářená hvězdná obloha s Mléčnou dráhou, nebo když si autor fotí oblohu "do foroty", aby ji pak použil v úplně jiném čase, na jiném místě a v jiných souvislostech, bývám docela obyčejně zklamaný a cítím se podvedeně, protože nemám rád, když mě nenápadně tahá za nos a vydává - jakkoli vizuálně okouzlující - lživou fantazii za skutečnost. Ale v principu nemám nic proti různým tvůrčím vylepšením obrazu, která ostatně prováděly všechny generace fotografů a vždy k tomu využívaly ty nejlepší techniky, které byly v dané době k dispozici, takže podle mě není důvod vyhýbat se tomu ani dnes, stejně jako nad tím ohrnovat nos. Vše je jen 

otázka míry - přesně podle základního postulátu kvantové teorie, který - přetlumočen kdysi do úsporně srozumitelné řeči Janem Werichem - říká víceméně: "VOCAĎ POCAĎ!" Jen v tomto oboru neexistuje žádná univerzální a obecně akceptovaná "Planckova konstanta", ale pro popis tohoto světa má každý svou vlastní individuální konstantu, která se ještě navrch - což je od "konstanty" obzvlášť záludné - nezřídka proměňuje v čase :-).

Přemítal jsem o tom hodně minulý týden, kdy jsem se pokusil jednu svou čerstvě nasnímanou fotku z její původní podoby znatelně proměnit a prakticky jsem tak prozkoumával, kudy pro mě vede v bažinách postprodukce ještě pevná cesta a kde už se začnu topit jako kdysi Jiřina Švorcová v Králi Šumavy. A abych byl ke zdejším milým návštěvníkům poctivý, ukážu celý postup úpravy fotky s hlavními mezikroky a přidám i důvody, které mě k takovým proměnám vedly.

Před pár dny jsem se večer vracel vlakem z Prahy do Dobřichovic. Foťák jsem s sebou neměl, protože počasí bylo celý den děsné a na žádnou zajímavou fotku to ani vzdáleně nevypadalo. Když jsem ale vystoupil na nádraží v Dobřichovicích, okamžitě jsem ucítil, že přírodní podvečerní mlha kolem řeky se tentokrát spojila s těžkým kouřem z komínů okolních domů, který se - právě ten jediný večer - nezvykle plazil při zemi a vyplňoval níže položená místa. Když jsem pak po lávce přecházel Berounku, všiml jsem si docela pěkných zamlžených oblastí kolem řeky v kombinaci se zajímavou kompozicí tvořenou místní cyklostezkou. No jo, ale neměl jsem u sebe foťák a než bych si pro něj stihl zajít domů a vrátit se na lávku, bylo by po atmosféře i po zbytcích světla, už takhle byla tma jako v jen lehce prosvítajícím pytli. Řekl jsem si, že si aspoň zkusím udělat skicu mobilním telefonem, abych se mohl za podobných podmínek v budoucnu k řece vrátit a vyfotit vše pořádně. Jenže znáte to - kdy se zase objeví podobné podmínky a kde já tou dobou budu? A tak jsem chvíli počkal, až paní, která se právě na cyklostezce procházela se svým psíkem, bude v dobrém místě a udělal jsem mobilem dva "výcvaky". Budu-li k sobě velmi shovívavý, řeknu povzbudivě, že jeden je mizernější než druhý!

První fotka nemá daleko do legendárních "pěti černochů v tunelu". Není ale jen příliš tmavá, ale je i značně zašuměná, není ani černobílá ani pořádně barevná, mezera mezi oblaky ani nepřínáší do obrázku slušné světlo, ani není zajímavá svým vlastním tvarem. Ale ten základní důvod, proč jsem vůbec mačkal spoušť, tedy docela pěkně zamlžená řeka se stromy a mostem v dálce, dělící linie cyklostezky a postava osamělého chodce, to na fotce je. No nic, zkusím to ještě jednou a pustím na čip trochu víc světla.

Světla je na druhém obrázku sice o něco víc, ale jinak je výcvak technicky ještě zoufalejší. Musel jsem použít o něco delší expoziční čas, navíc na lávce pohupující se razantním krokem skupiny lidí přicházejících od dalšího vlaku. Obrázek prostě nešel při focení z ruky udržet ostrý a čekat na uklidnění se nedalo, protože procházející chodkyně by se mezitím dostala na okraj fotky nebo zcela mimo obraz, zamýšlená kompozice by ztratila jeden z hlavních prvků a fotka svůj smysl.

V tento okamžik jsou, myslím, před fotografem jen dvě cesty: Buď bez výčitek svrhnout snímek nevratně do propasti koše (což většinou těm, co se mě ptají na názor, doporučuji jako vůbec nejlepší možnou dovednost každého fotografa, kterou je třeba stále důkladně trénovat) anebo dát obrázku poslední šanci a vzepřít se často opakované fotografické mantře, která přikazuje mít fotku za všech okolností co nejlépe zaostřenou. Tedy, ona ta mantra je vlastně formulovaná správně, ale občas by měl člověk připustit, že to nejlepší zaostření je v dané situaci naopak rozmazání fotky. Takže i když si koš už už brousil zuby na oba pořízené mobilní obrázky (a v 95 případech ze 100 v tomto stadiu můj pokus o experimentování bez lítosti končívá), nakonec musel vzít zavděk jen tou první, ostřejší variantou a tu rozmazanější jsem použil pro další úpravy, protože jsem pořád věřil, že výsledek může mít aspoň zajímavou náladu. Teď už nezbývá, než udělat klasickou "znouzectnost" a když už je fotka tak jako tak rozmazaná a nedá se to nijak napravit (na doostřování radši zapomeňte, tím se podle mě většinou nadělá víc škody než užitku), jediná šance je rozostřit ji naopak ještě víc a právě na rozostření postavit koncept výsledného obrázku.

OK, pokračujme tedy tou druhou, světlejší a méně ostrou variantou, které jsem v dalším kroku (v Lightroomu) přidal maličko na kontrastu, ještě víc jsem snížil ostrost, trochu jsem omezil zrnitost a ořízl jsem okraje fotky - více nahoře a dole, kde byly docela velké plochy bez většího významu, ale odstranil jsem i do levého okraje obrazu zasahující část keře u řeky. Ořezy i větší kontrast měly, myslím, pozitivní vliv na umístění i zvýraznění postavy na cestě. Pomalu se začínají rýsovat dvě různé části fotky - přední s normálními barvami a zadní v mlze s barvami potlačenými. Ve výraznější mlze skoro zmizely i dvě maličké postavičky v dálce na stezce, které původně trochu rušily osamělost dominantního chodce.

Zkusme v dalším kroku tuto zřetelnou odlišnost ještě posílit tím, že barvy v popředí trochu oživíme a naopak jejich zbytky v pozadí ještě více potlačíme. Čím dál jasněji je vidět rozdíl a hranice mezi barevnou a téměř černobílou částí obrazu a začíná se zdát, že chodec je právě na cestě mezi oběma částmi. Odkud kam ale postava směřuje, není bez dalších indicií jasné (ve skutečnosti šla paní venčící svého pejska směrem k lávce, odkud jsem fotil). Paradoxní ovšem zatím je, že černobílému světu v pozadí vládne nevzhledná barevná prosvítající jizva na jinak zatažené šedé obloze. Jestli chci barevný kontrast učinit hlavním motivem obrázku, jizvu je třeba zacelit, jinak na sebe bude strhávat nežádoucí pozornost.

Barevnou jizvu jsem "zhojil" převážně ve Photoshopu, protože se mi to zdálo být nejúčelnější. Dodnes jsem s tímto nástrojem pracoval jen zcela výjimečně, teď se to pomalu učím a plánuji tento software používat jen pro ty zřídkavé kroky, které není možné efektivně zvládnout v nástrojích jednodušších, především v Lightroomu, který používám jako svůj hlavní program pro práci s fotkami. Oddělení barevného a černobílého světa je dokončeno, "hraniční přechod" mezi nimi je jasně patrný, i když se zdá, že hranice je prostupná pro nás pro všechny i bez speciální doložky.

Závěrečné úpravy jsou už jen kosmetické a v tomto formátu skoro nepozorovatelné: Zmizel bílý malý psík, který se doposud rozmazaně motal na kraji cesty poblíž své paničky. Hlavně se však změnilo rozložení obrazu, protože ubyl pás šedivé oblohy u horního okraje snímku. Tím jsem chtěl dosáhnout přibližně třetinového dělení na louku s cestou v popředí, pás stromů a řeky uprostřed a pás oblohy nahoře.

Obrázek je tedy hotov a chybí mu už jen název. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jak to udělat, abych nemusel rozhodovat, jestli postava směřuje do barevné nebo do černobílé části, protože jsem nechtěl naznačovat nějaké dělení na "barevné dobro a černobílé zlo", tím spíš, že obzvlášť pro fotografy je většinou "černobílý svět" všechno jiné než hrozba. Nakonec jsem vymyslel "oboustranný" název Návrat z výletu do černobílého světa. Nechť si každý pozorovatel projektuje do obrázku svůj vlastní preferovaný směr, své vlastní vnímání okolního světa, název fotky by mu to měl umožnit :-).

Podívám-li se teď na výsledek, musím konstatovat, že na finálním obrázku není zobrazena přesná skutečnost (ta je na prvních dvou fotkách), ale všechny úpravy, které jsem provedl, směřovaly k tomu, abych zdůraznil hlavní "nosné" prvky reálného výjevu, zprostředkoval tomu, kdo si fotku prohlíží, svůj subjektivní pohled na zobrazenou skutečnost a dal mu přitom jasně na srozuměnou, že přesně tohle by svýma vlastníma očima nejspíš nespatřil. Cílem tedy není diváka oklamat a podsunout mu umělou konstrukci jako něco, co reálně existuje; kdybych měl použít příklad z jiné oblasti, se kterou se tu na blogu pravidelně setkáváme, vidím to podobně jako rozdíl mezi přiznanou nadsázkou a nepřiznanou lží.

No vida, jakou Pandořinu skříňku úvah a sebeuvědomění může v důsledku pootevřít jeden narychlo a skoro potmě cvaknutý a technicky nezvládnutý obrázek. Ještěže jsem u sebe neměl ten foťák a snímek nehodil do smetí v okamžiku, kdy by se to slušelo :-).

 

Pozn.: Když jsem pár dní po pořízení fotky, která dlouho balancovala na okraji odpadkového koše, psal tento článek, opravdu jsem netušil, že se fotografie Návrat z výletu do černobílého světa stane součástí výstavy Dreamscapes and Visions, pořádané americkou Photoplace Gallery, v létě 2020 získá dvojité ocenění Gold Award a Gallery Award v soutěži San Francisco Bay International Photography Awards 2020, bude vystavena v prestižní ACCI Gallery v Berkeley a nakonec ještě v únoru 2021 přiveze čestné uznání z celosvětové fotografické soutěže v Tokiu (Tokyo International Foto Awards). Každopádně zdejší čtenáři byli kdysi úplně první, kteří výslednou fotku viděli, dozvěděli se podrobnosti o jejím vzniku a řekli mi své názory na ni (bohužel, tehdejší komentáře se nepodařilo přenést ze starého blogu na nové místo, ale mám je všechny pečlivě schované ve svém archivu), za což vám i zpětně ještě jednou velmi děkuji :-).

​

V únoru 2021 byla stejná fotografie oceněna čestným uznáním na celosvětové fotografické soutěži v Tokiu (Tokyo International Foto Awards).