Vánoce, ty tolik vzývané svátky pokoje a
klidu, s sebou pravidelně přinášejí soustředěný hlasitý útok reklam
všeho druhu na naše srdce a hlavně naše peněženky. Jednou z reklam,
která se ve vánočním období obzvlášť neodbytně domáhala mé pozornosti,
skoro bych řekl, že si na mě zasedla, byla reklama na jakousi speciální
matraci z paměťové pěny. Zpočátku jsem nad takovou nabídkou jen mával
rukou, protože můj starý japonský futon mi pořád ještě dobře slouží, spí
se mi na něm skvěle, a nemám tedy jediný důvod pořizovat si nějakou
technologickou novinku. Protože se ale "matrace s pamětí" připomínala
znovu a znovu, postupně jsem o možnosti změny přece jen začal uvažovat.
Ostatně nic proti pěně: Pěna umí, jak vím odedávna, docela zajímavé
kousky, dokáže hasit věci, na které si ani voda netroufá, umí velmi
svůdně naoko zakrýt ženu ve vaně a pěna mořská, příbojová, dokonce kdysi
zrodila samu esenci krásy, božskou Afroditu. Marketeři pěnové matrace
ve spolupráci s pátou kolonou v podobě viru umělé inteligence,
nasazeného do mého počítače, vyhodnotili míru mikrotěkání mých zorniček
při prohlížení reklamy jako nadějnou pro potenciální obchod.
Sociální sítě jim proto hned přispěchaly na pomoc a nabídly mi k přečtení recenzi na Vianovu Pěnu dní. Instagram mi místo uměleckých fotek potoků a řek začal nabízet fotografie různých druhů izolačních pěn a ve facebookovém zábavném testu "Jakému ptáku nejlépe odpovídá vaše křestní jméno" mi s převahou vyšla pěnice.
Po několika dnech nenápadného zpracovávání a vemlouvání jsem konečně
usoudil, že mé jinak celkem nemoderní domácnosti by špetka nové kvalitní
inteligentní pěny mohla jedině prospět. Tím spíš, má-li jít o pěnu s
pamětí.
Nebudu
lhát; mé podezření, že moje vlastní paměť již není, co bývala, roste s
každým slovem, na které si právě nemohu vzpomenout, s každým vymydleným
mýdlem, jehož následovníka již popáté zapomenu při cestě do města
koupit, s každou tváří, která se ke mně hlásí a já ji nedokážu nikam
zařadit. Trochu dokoupené pěnové paměti, kterou bych mohl využít v
běžných životních situacích, by mi jistě mohlo pomoci. Kolikrát už mě v
noci před spaním nebo ráno po probuzení něco chytrého napadlo, chabá
přirozená paměť takový nápad neuchovala pro další využití a moje lenost
mi nedovolila vstát a nápad si "při dobré paměti" zapsat. Teď by jistě stačilo pošeptat svůj novorozený nápad do matrace s pamětí a měl bych vystaráno!
Výrobci
revoluční matrace již málem slavili úspěch a můj prst rozverně kroužil
nad tlačítkem "KOUPIT", když v tu chvíli mě polilo horko náhlého
prozření, protože jsem si uvědomil i odvrácenou stranu této moderní
mince: Co všechno si vlastně taková matrace s pamětí dokáže zapamatovat?
Jen to, co do ní vědomě vložím, nebo si po vzoru černých skříněk z
letadel matrace zapisuje i spoustu dalších naprogramovaných informací, o
jejichž zapamatování nijak zvlášť nestojím? Bude uchovávat zvukové
nahrávky či dokonce video snímané technologií pro vidění v noci? Bude si
pamatovat, jak v noci chrápu, nebo dokonce i to, o čem se mi zdají sny?
Promítl
jsem si v duchu - i ve své slábnoucí paměti celkem dobře zachované a
škodolibým časem možná ještě zbytečně zveličené - milostné ztřeštěnosti,
úlety a trapasy, o kterých by mohly vydat ze své - skrovné sice, ale
přece jen dost citlivé databáze, svědectví mé starší matrace, kdyby
ovšem nebyly tak děsně staromódní a byly by vyrobeny z moderní paměťové
pěny. Existenci takového němého a přitom velmi, velmi očitého svědka
jsem si nikdy pořádně neuvědomil, až teď, kdy původně bezpečně němý a
neživý kus hmoty hrozí díky své kvalitní paměti z předvánoční reklamy
ožít a - nedej Bože - třeba i promluvit. Jak to je v podobném případě z
právního pohledu? Platí pro takovou matraci aspoň nějaký slib mlčenlivosti?
A dopustí-li se nečestná matrace indiskrece, lze ji pohnat před soud a
domáhat se omluvy nebo náhrady způsobené škody? A nemůže původně jen
nedbalostní čin u matrací ze zvlášť vypečené pěny přejít v čin záměrný a
plánovaný? Co když vychytralá matrace přejde do cíleného útoku a začne
mě vydírat tím, že v zájmu informační otevřenosti zveřejní plný šťavnatý
obsah své pěnové paměti, podobně jako by to udělal její velký lidský
vzor, Julian Assange? Kolik malých i větších tajemstvíček, důkazů o
lidských slabostech, soukromých selháních i učiněných faux pas by se tak
mohlo dostat na oči lačné veřejnosti bažící i po bezvýznamných
pikantnostech, a my přece všichni chceme vypadat v očích druhých
spokojeně, úspěšně a bezchybně, jak o nás většinou vypovídají naše
profily na sociálních sítích.
Tlačítko
"KOUPIT" jsem nakonec nestiskl a rozhodl jsem se, že nebezpečná
paměťová pěna mi nesmí přes práh bytu. Ještě to tak, vystavovat se
dobrovolně podobnému hypotetickému nebezpečí a ještě platit šmíráckému
výrobci za zdání technologického pokroku! Nic takového!!
Byl
jsem se svou rozhodností nadmíru spokojen. Když jsem se pak ovšem chtěl
oholit, už poněkolikáté jsem zjistil stejnou skutečnost: že mi totiž už
asi před měsícem došla pěna na holení. Pěna velmi nemoderní,
bez paměťových sekcí, bez sebeuvědomění a tedy i bez schopnosti se
připomenout, když plamínek její existence v mé koupelně dohasíná. Jenže
jak si teď se svou vlastní děravou pamětí pořídit pěnu novou?
Místo reklamou doporučené Vianovy Pěny dní hledám dnes na webu knihu na téma Plnovous jako produkt zapomnětlivosti a věřím, že mi virus umělé inteligence nedoporučí Marxe.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.