Maratón Helsinki - díl první

Praha Ruzyně, Terminál 2, odletová hala, kovová sesle, 13.8.2009 v 11:29. (Tyhle informace Fox Máldr s Dejnou nikdy nezapomenou dodat a diváci už jsou na to tak nějak zvyklí).

Zatím to vypadá, že se letošní výprava do Finska ponese v duchu zapomínání. Začalo to už včera odpoledne při odchodu z práce, kdy mi jen nezkrotná zvědavost (jakpak se asi dneska hrál tenis?) umožnila všimnout si, že jsem nechal na stole mobil. Ostatně k čemu bych ho potřeboval, že? Tak jsem se ještě hbitě vrátil a ubezpečil jsem své kolegy, že v roztržitosti patříme spolu s Pierrem Richardem ke špičce.

Dnes ráno, když už jsem měl podle svého prvního soudu vše připravené, jsem postupně zjistil, že nemám zabalené takové drobnosti jako nůž (není třeba, použiju zuby nebo trhací kalendář), eurovou peněženku (snad mají ve Finsku bankomaty), pas (jsme přece Evropa, sakra, stačí občanka, ale kdepak ji asi mám?). Když už jsem na odchodu, ptají se mne: "Jaképak je asi teď v Helsinkách počasí?" Udělám haura, jako že to obratem zjistím, sáhnu do naučené kapsy do prázdna, neb mobil se dobíjí někde v koutě. Nesmím ho tu zapomenout, říkal jsem si, když jsem ho zapojoval.

Už zavírám dveře a ještě s převahou osonduju terén předsíně. Stojí tam mé běžecké boty, které jsou určené pro tenhle maratón a jsou ticho, jako by se jim vůbec na výlet nechtělo a dychtily po klidných pár dnech. Copak jsem si asi obul? Vždycky radši cestuju rovnou v běžeckých botách, co kdyby se mi cestou zatoulalo zavazadlo. Jestli se na něco potřebuju spolehnout, jsou to pěkně vyběhané botky. Rychle přezouvám a jsem rád, že mám sportovní obutí, protože taktak dobíhám vlak.

Konečně chvilka času na to se pořádně napít. Udělal jsem si na cestu speciální vitamínový drink ze dvou tablet jakéhosi podpůrného šumivého svinstva. Kampak jsem si asi přibalil tu láhev. Jasně, láhev je připravena na stole v kuchyni. Ještě otevřená, šumí jistě z posledních sil. No nic, koupím si cestou kofolu. Nejlíp někde na letišti, za sto dvacet. Trošku se bojím podívat se do kapsy notebookové tašky, kam jsem, myslím, dával pas a voucher na hotel. Co kdybych se tam nepodíval, to bych měl ještě tak hodinku a půl naděje, že je to to jediné, co nezůstalo doma. Nevydržel jsem a podíval jsem se. Obojí bylo na svém místě a tvářilo se probuzeně.

Mezinárodní pocity začínají už v autobusu na letiště. Kolem kolují lidé různých barev pleti, různých stupňů spěchu a různých velikostí zavazadel. Mrkáme na sebe a snažíme se odhadnout, odkud kdo je a kam asi letí. Poslední šance koupit pití za české ceny, mám na to pět minut do odjezdu autobusu. Přede mnou je ve frontě jediný muž, půjde to rychle. Ukazuje se ale, že k muži patří asi patnáctičlenná rodina, které celé objednal párky v rohlíku. Jeden, druhý, třetí,… ještě čtyři minuty,… ne, tenhle jsem nechtěl s hořčicí, ale s kečupem, vrátit a přetřít na červeno, … ještě tři minuty,…. Mně by opravdu stačila jenom ta kofola,….Třináctý,…poslední minuta, vidím řidiče jak nastupuje a já pořád nejsem s tou pitomou kofolou na řadě. Tak dost! Jednu kofolu, ale šupem! Křiknul jsem na prodavačku se čtrnáctým párkem v ruce. Autobus jsem chytil, i když se snažil vyškubnout.

Tři slabé Španělky (nikoli kytary) se schovávaly za odporně velkými zavazadly. Evidentně je nebyly schopné zvednout víc než o výšku schodu, nicméně chtivě pokukovaly po boxu na zavazadla, který byl v autobusu ve výšce našich mých (ne jejich) očí. "Můžu pomoct? nabízím. Galantní blbec. Španělky zvažují a dávají si mou ochotu do souvislostí s varováním v průvodci, že všichni Češi kradou a Pražani zvlášť. Jedna váhavě souhlasí. Dvě váhavě nesouhlasí. Když zjistím váhu zavazadla, opouštím plán použít techniku trhu a přecházím k nadhozu. Podařilo se směrem nahoru a (když galantní, tak galantní) na konečné stanici i směrem dolů.

Odbaven jsem během jedné minuty. Tak se mi to líbí, pokyvuji uznale. Asi začnu lítat letadlem do práce, když to tak odsejpá. V odletové hale je, jak už to poslední dobou bývá zvykem, výstava fotografií - mí oblíbenci Hanzelka se Zikmundem. Krásné černobílé fotky, které mají jedna jako druhá neuvěřitelnou kvalitu a šmrnc. Jak to ti chlapi dělali, že v každé fotce je skryto tolik informací i prosté krásy?!