Neděle 16.srpna 2009, 10:00, Hotel Scandic Continental, Helsinky, Finsko, Evropa. Na snídani jsem viděl Foxe s Dejnou, ale když jsem si přišel pro podpis, ukázalo se, že je to ve skutečnosti jen Juhha s Tiinou. Podpis jsem od nich ale dostal.
Ráno bylo překvapivě příjemné. Tělo kupodivu skoro nebolí, jasně - záda by potřebovala trošku promasírovat, ale to je celkem normální svalová únava, nic fatálního. Příjemný pocit ještě umocňoval pohled z okna, za kterým řádil vichr a déšť. Dnes by to bývalo bylo ještě o něco napínavější. Takže ještě jednou díky všem frontálním systémům, že nás - běžce - nevzaly útokem, ale se svou aktivitou počkaly, až doběhneme. Dokonce ani nohy nebolí, a kdyby nepršelo, šel bych se proběhnout do parku k vodě, protože tenhle typ únavy chce trošku vyklusat. Jediný puchýř, když zjistil, že se narodil příliš pozdě na to, aby škodil, se sám dobrovolně upozadil a nezlobí.
První den po akci bývá veselá hotelová snídaně. Někteří z účastníků umíněně trvají na tom, že slavný závod ještě neskončil a snaží se ho ostatním připomínat. Přicházejí proto na snídani nejlépe v maratónském tričku, někteří ještě jakoby studují při snídani mapu trati, vedle některých leží na stolku masivní kovová medaile, kterou všichni doběhnuvší dostali (tady ji nevěší na krk, ale vloží vám ji do dlaně jako úplatek, asi se bojí, že při takové váze by mohlo dojít u zesláblého organismu k mimoděčnému stržení vazu, což by tedy v cíli tak perného závodu byl docela pech!). Prostě někteří včerejší účastníci jakoby se odmítali smířit s tím, že závod je minulostí, že se o něm možná v pondělí zmíní pod čarou některé finské deníky a tím opravdu vše skončí. Slávy včerejška nemají šanci v konfrontaci s nudnou realitou dneška.
Přesto účastníka včerejšího maratónu školené oko rozezná lehce: Opatrné našlapování, krátké nejisté kroky, stabilita čerstvě narozeného koloucha. To vše v přímém protikladu se sebevědomě světáckými pohledy, které když nedojdou uznání v očích nezúčastněných, hledají je aspoň u duší spřízněných. Proto všechny ty symboly, to tajuplné pomrkávání, jako by maratónci byli něco na způsob svobodných zednářů. Nevím. Je příjemné sklidit po návratu z běhu uznalý pohled recepční nebo několika hostů ve výtahu, ale dnešek už je jinde, je sunnantai, alébrž neděle a ještě je třeba si rychle užít, než přijde ježkovské pošmourné maanantai a půjde se zase do práce.
Na webu už jsou oficiální výsledky, takže zjišťuji, že celkem doběhlo skoro pět tisíc běžců, asi 300 startujících v průběhu závodu vzdalo. Vypadá to, že helsinský maratón je svým profilem asi opravdu obtížnější, protože čas vítěze je 2:22, pod dvě a půl hodiny se dostali jen první dva běžci a nejlepší z Keňanů je až třetí. Mimochodem - včera jsem jednoho Keňana asi na 40.km předbíhal, to si pište, že jsem si ten slavnostní okamžik užil, i když je mi jasné, že to nebyl žádný závodník. Ale to já přece taky nejsem, že? Ze tří zúčastněných Čechů jsem obsadil pěknou bronzovou příčku, zbylí dva běželi něco kolem tří a půl hodiny, přesně na tolik jsem pána, který obsluhoval u stánku pražského maratónu, odhadoval. Několikrát jsem dostal nabídku jet na maratón do Berlína. Prý je to úplná rovina, široké bulváry, trať přímo vybízející k úžasnému času. No, nevím. Takové široké bulváry můžou být strašně nudné, šedivé a neubíhající, úplně něco jiného než zdejší malebné cestičky přes řady mořem obkroužených přátelských míst.
Využiju tedy dnešního počasí, abych poznal druhou a možná častější tvář Helsinek, tvář deštivou a větrnou, tvář, která určitě ovlivňuje i povahy zdejších lidí. Vypadají zamlkle a vážně, poschovávaní v přítmí svých deštníků, kapucí nebo aspoň zvednutých límců. Ale zkuste na ně zamávat, usmát se, pozdravit… Celí roztají, jako finský blyštivý sníh pod paprsky prvního jarního slunce. Tak vyrážím roztávat. Mám jim ze včerejška co oplácet.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.