Větřík mírně povíval ve slunečném dopoledni a já ležel natažený pod velkým stromem. Nikoli, nebylo to tím, že by to byl kaštan, který by na mne mrsknul svůj macatý obrněný plod, a dopravil mne tak expresně do říše bezvědomí. Byla to lípa, lípa srdčitá, jedno srdce vedle druhého, stovky, tisíce, statisíce třepotajících se srdcí natažených jak malé plachty na stěžně větví. Sem tam mi do nosu ťukla malá lehounká lipová kulička, která by do bezvědomí nepřenesla ani ještěrku, spokojeně se vyhřívající na kameni kousek ode mne. A najednou přišla mlha, která odnesla lipové větve i ještěrku a domky kolem silnice, kudy skoro nic nejezdilo, a vůbec všechno kolem kamsi pryč, a já usnul.
Ono taky není divu. Přes týden spím poctivé čtyři hodiny denně, dnes, protože je sobota, jsem přidal svátečních pět, už asi tři týdny si říkám, že se pořádně dospím, a zatím se mi to ne a nedaří. Tak spím na prosluněné mezi pod lipami, až mne něco cvrnkne do nosu a rozesněný sen je rázem v tahu, zapomenutý. Přesně na nos mi spadly tři lískové oříšky. Podívám se nad sebe, jestli během spánku nedošlo k nějaké zásadnější proměně okolí anebo dokonce mne samého; poučen Kafkou to už nepovažuji za nemožné a snažím se na to být duševně připraven. Ale já jsem pořád já a lípa je pořád lípou, má vše, co normální srdčitá lípa mívá, jen mi z ní přesně na nos spadly do spánku tři lískové oříšky. Jako v pohádce.
Vypadají na první pohled normálně. Nikde žádná viditelná dirka, kterou by se cosi vevrtalo dovnitř, zblajzlo zárodek chutného jádra a zase zmizelo. Potěžkám je a jsou pěkně oříškově poctivé a těžké, nic povrchního, do čeho by Marfuška křupla a ono by jí to jen ofouklo čelist. Krásný trojlístek, který vykazuje všechny známky pohádkové propriety včetně toho cvrnknutí do nosu. Navíc z lípy, to je tak pohádkové, že to v pohádce vůbec nebylo, protože se pohádkář bál, že by mu to jeho čtenáři či posluchači neuvěřili: Popelka, princ a střevíček? Trochu za vlasy přitažené, ale dobrá! Ale oříšky z lípy? Takový nesmysl!
Letí mi hlavou, čeho všeho se můžu od pohádkových oříšků dočkat. Nejspíš v nich budou jako obyčejně troje krásné šaty na ples. Pozoruji velikost oříšku a zkouším ho potěžkat v dlani. Nejspíš je to opravdu jemná látka, skoro nic neváží, jistě bude smyslně průhledná. Jen ten objem oříšku se mi moc nezdá. Ale občas se to tak v pohádkách přihází, že jdou fyzikální zákony stranou v zájmu dobra. Anebo v dočasném zájmu zla. Přemýšlím, co budu dělat se třemi - byť krásnými - dámskými šaty. Přece kvůli nějakým oříškům nezačnu na stárnoucí kolena chodit na travesti šou! Ano, mohl bych je darovat nějaké dívce, která chce klofnout prince. Tak nějak to ostatně v pohádce bylo. Ale proč bych jí to měl ulehčovat? Když chce klofat, ať se snaží sama, že? Žádnou dohodu o tom, že mám někomu darovat to, co mne cestou cvrnkne do nosu, jsem na rozdíl od Vladimíra Menšíka neuzavřel, je tedy zřejmé, že si mám oříšky ponechat sám. Závan ziskuchtivé myšlenky, že bych mohl trojí šaty prodat přes internetovou aukci, jsem hned zavrhl, protože kvůli něčemu tak nepohádkově primitivnímu si mne jistě pohádkové síly za objekt svého zájmu nevybraly.
Taky je možné, že se od začátku počítá s tím, že pohádkový dar využije muž a budou v nich tedy šaty pánské. To už jdou přírodní zákonitosti zcela stranou, protože látka už by asi nemohla být tak jemná a průhledná, to je, myslím, v mém případě dokonce v zájmu všech účastníků plesu. Nemusím být za každou cenu středem pozornosti! Pouštím fantazii z vodítka na volno a začíná mi být celkem jasné, že v prvním oříšku bude nejspíš oblek, ve druhém košile a nějaká šik kravata a ve třetím oříšku boty (snad ne proboha, ty s tou gotickou špičkou, to bych šel oříšky reklamovat!). No jo, ale co s tím? Dobře, vyrazím podle všech pravidel na nejbližší královský ples (to bude, počítám, někde v Holandsku, časy už nejsou, co bývaly), vejdu, oslním zjevem a princ sotva mne spatří, zamiluje se do mne. Dobré, ale něco v té představě neladí!
Nemůžu ovšem vyloučit, že to pohádkoví Dalíci nachystali tak chytře, že na plese nebude hlavní osobou princ, ale princezna. Dobře, vyrochuji tedy prince za princeznu, pak znovu vejdu, oslním zjevem a princezna, sotva mne spatří,… Tady ovšem končí veškerá legrace a já jsem nucen popřemýšlet o obecných výhodách a nevýhodách princezen. Výhodou bývá možná krása, aspoň v pohádkách. Když se něco odchyluje od ideálu, je to většinou dáno jen nemilou skutečností, že je princezna zakletá, ale ono se to nakonec určitě nějak spraví. Ale realita občas selže a princeznou je pak třeba retnatá nakadeřená Habsburkyně, která jako by z oka vypadla prapradědu Leopoldovi. Nemyslím, že bych měl nějaké přehnané vizuální nároky, ale jestli mne princezna začne kádrovat podle střevíčku, já na oplátku vytáhnu krejčovský metr a místo zásnubní ča-či si ještě před koncem plesu vzájemně vyhlásíme válku.
Jasnou nevýhodou princezen je nepříjemný fakt, že princeznino zámecké sídlo asi nebude pětihvězdičkové. Šlechta u nás prakticky nevyhrává žádné soudní spory o vydání takových nemovitostí, protože na ni vždycky odněkud někdo vytáhne, že byla zadobře s fašisty, a tudíž jí z etických důvodů nemůžeme vrátit, co jsme jí ukradli. Nejvýš bude mít princezna nějakou polorozbořenou tvrz, kde kdysi přebývalo JZD, a kterou už nikdo jiný nechtěl. Výdělek veškerý žádný a nároky na reprezentaci (považte jen ty plesy!) nemalé. Zdá se mi čím dál víc, že jednoduché rozhodování vypadá dočista jinak.
Dívám se na ty tři zelené oříšky a zdá se mi, že jsem si právě pěkně rozumně odpověděl, že využití té nečekané nabídky mi nejspíš přinese jen komplikace. Zkusil jsem lípě oříšky sváru čestně vrátit, ale vždycky mi je shodila zpět k nohám. Ono se řekne, pohádka! Vždyť pohádka je pohádkou právě proto, že končí dobře, protože většinou včas. Princezna se zlatou hvězdou po dvaceti letech (i s princem) by možná u dětí ani u dospělých romantiků tak pronikavý úspěch neměla.
Zadíval jsem se nahoru do lipové koruny a čekal na nápovědu, kterou by takové divadlo, jako je příroda, mělo vždycky mít. Třeba kolem poletí moucha a vhodně zvolenou tečkou naznačí, nebo budou travou pospíchat sympatičtí mravenci a já budu rozumět jejich hlasům, nebo po mně ptáci koháci sedící na větvi chrstnou trochu mrtvé anebo naopak živé vody. A tak se dívám a mám podivně jasný pocit, že srdéčka listů se na mne smějí a svým tvarem mi napovídají, že mám svou rozumnou hlavu hodit pěkně za hlavu.
Zavřel jsem oči, zhluboka jsem se nadechl a hodil jsem oříškovou ruskou trojku za sebe. Děj se tedy vůle pohádkových sil!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.