Určitě se vám už někdy stalo, že vám začala hrát v hlavě nějaká neodbytná melodie, o které jste přesně nevěděli, co je to za skladbu, i když jste ji zjevně museli slyšet již víckrát, když si ji váš mozek zapamatoval do poslední noty (o něčem podobném jsem ostatně už v začátcích tohoto blogu psal ve fejetonu O písničkách pro každý den). Přesně to jsem teď zažil v Řecku. Melodie nebyla zrovna "místně příslušná", nebyly to žádné Theodorakisovy zlidovělé songy z Řeka Zorby, jak by se možná na dovolené v Řecku slušelo, ale byl to překvapivě Bach, jehož soustředěný atak bych na břehu Iónského moře opravdu nečekal, krásné a zprvu úplně jednoduché melodické téma. Čím víc jsem se snažil melodii z hlavy vypudit, tím neodbytněji se vracela a hrála tak naléhavě a nahlas, že snad z té hlavy musela být slyšet až ven mezi lidi, kteří šli právě kolem. Dokonce jsem se před místními obyvateli trochu styděl, že se mi takhle vkrádal na mysl právě "globalizovaný" barokní klasik místo nějakého lefkadského domorodce s buzuki, ale protože jsem stále ještě zvídavý, začal jsem hledat v bachovských nahrávkách vybavenou melodii, podobně jako kriminalisté na záznamech z bezpečnostních kamer hledají mezi davy kolemjdoucích tvář nějakého zločince. Hned druhého večera se to podařilo: Zjistil jsem, že v hlavě mi pod řeckým sluncem hrálo úvodní téma (tzv. Árie) k variacím Johanna Sebastiana Bacha (dnes hraných většinou na klavír) zvaným Goldbergovy variace, protože byly určeny pro interpretaci Bachovým mimořádně nadaným žákem Johannem Theophilem Goldbergem.
Kdoví, proč se hudba zčistajasna takhle připomene; jistě pro to má svůj dobrý důvod. Třeba usoudila, že už jsem ji dlouho neposlouchal (však jsem ani její hlavní téma jednoznačně nepoznal!) a zdálo se jí, že je dobrá příležitost využít klidnějšího dovolenkového času a znovu se nechat objevovat a obdivovat. Vzal jsem to trochu jako hozenou rukavici a rozhodl jsem se "proposlouchat" existujícími dostupnými nahrávkami, a tak moje pravidelná několikahodinová posezení na balkóně za osvěžujících květnových iónských nocí dostala kromě psaní blogových článků i druhou (často paralelní) náplň - poslouchání nahrávek a postupné pronikání do krásy monumentální skladby z roku 1741, která jako jedna z mála Bachových skladeb vyšla už za jeho života tiskem. Při poslechu ostatně rychle poznáte, který interpretační styl je vám blízký a který jde trochu proti vaší posluchačské srsti, no a já překvapivě zjistil, že mám u Golbergových variací jednoznačného interpretačního favorita, který navíc dává s tímto cyklem skladeb dohromady pozoruhodný příběh: kanadského klavíristu Glenna Goulda, kterému jsem shodou okolností již na blogu jeden článek věnoval - Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru). Zaměřil jsem se tedy na jeho dochované nahrávky a užasl jsem, jaké překvapivé souvislosti je možné najít v tak na první pohled nudné oblasti, za kterou může snad někdo považovat 280 let starou hudbu.
Píše se rok 1955 a mladý neobyčejně nadějný klavírista Glenn Gould (rodiče se původně jmenovali Goldovi, kdoví, zda i to nějak nepředurčilo právě Goldbergovy variace jako jeho možná životní interpretační dílo) natáčí v newyorském studiu Columbia Bachovy Goldbergovy variace jako svůj debut v nahrávacím studiu a vlastně svou nahrávkou povyšuje tyto variace, které se do té doby vzhledem ke své neobyčejné náročnosti jen málo veřejně hrály a existovalo jen několik nahrávek z menších studií, na regulérní součást "velkých" klavírních repertoárů. Ohlas Gouldovy nahrávky (včetně reakcí na nápaditý design desky, který sestávala z 30 variant fotografií interpreta při studiové nahrávce symbolizujících 30 Bachových variací) je obrovský a on sám se hlavně díky ní rázem zařazuje mezi klavírní hvězdy mezinárodního formátu. Celým jeho životem se budou prolínat tyto úžasné Bachovy variace, které mimochodem kdysi prakticky ustanovily variace jako specifickou a skladateli nadále hojně užívanou hudební formu a jsou vlastně takovým "praotcem" všech hudebních variací.
Glenn Gould dál Goldbergovy variace hraje při svých koncertech (existuje rovněž výborná živá nahrávka této skladby z koncertu v Salzburgu v roce 1959), ale brzy po svých třicátých narozeninách přestává zcela veřejně vystupovat, věnuje se pouze studiovým nahrávkám a hudebním pořadům v rozhlasu a televizi (našel jsem na webu i jeden studiový výběr z Goldbergových variací, který nahrál Gould v roce 1964) a je neuvěřitelné, že každá nahrávka je v mnohém jiná, jak Gould nepřetržitě poctivě hledá optimální zvuk, tempo a vnitřní logiku skladby a kriticky se vrací ke svým starším počinům, přičemž změny jsou někdy překvapivě razantní. Jsem přesvědčený, že ve svém zvláštním, povětšinou osamělém a pro "normální" lidi obtížně pochopitelném životě naplněném po okraj všudypřítomnou hudbou, si Gould Golbergovy variace hrával často i jen tak sám pro sebe a svou vlastní radost, jinak by tento soubor skladeb v jeho podání nemohl nikdy urazit postupem času takový obrovský kus cesty.
V roce 1981 se Glenn Gould ještě jednou vrátil do manhattanského studia a nahrál po více než čtvrtstoletí od svého velkolepého vstupu do klavírního světa Goldbergovy variace znovu (byla to mimochodem vůbec poslední nahrávka před uzavřením studia). A řeknu vám - srovnání jednotlivých interpretací by bylo námětem ne na diplomku ale na rozsáhlou disertační práci. Verze z roku 1981 je mnohem delší, v řadě pasáží pomalejší a méně rozevlátá, je patrné, že Gould měl při nahrávání zcela jiné postavení, už není nováčkem, který musí umělecký svět přesvědčovat o svých schopnostech, oslnit posluchače a dokazovat svému stále hledajícímu a pochybujícímu já, že nastoupená cesta je správná. Je celosvětově uznávaným klavíristou, umělcem "v nejlepším věku", který se v posledních letech soustředil prakticky výhradně na Bachovu hudbu, takže dodnes každý klavírista, který se pouští do nastudování některého Bachova díla se - ať v dobrém či ve zlém - musí s Gouldovými často kontroverzními nahrávkami nějak popasovat a zaujmout vůči nim stanovisko; v čem se nechat inspirovat a v čem se naopak vyhranit. Tím spíš tohle platí právě pro Goldbergovy variace, které se v průběhu let staly vlastně jednou z Gouldových "vlajkových lodí". Jako kdyby si při této nové nahrávce mohl Gould dovolit nemyslet vůbec na přijetí posluchači, nehrát primárně pro ně, ale zdá se, jako kdyby hrál pro samotného skladatele nebo, kdoví, dokonce mířil ještě o něco výš.
Když slyším první tóny úvodní Árie z této nahrávky (toto hlavní téma se ve variacích hraje dvakrát - na začátku a na konci, kdy se po všech peripetiích 30 rozličných variací hudba opět pokorně vrací zpět do počátečního klidného a jednoduchého motivu), vždycky se mi úplně zastaví dech v úžasu nad tou krásou. Tempo je mnohem, mnohem pomalejší než v dřívějších Gouldových nahrávkách, ale ten zvuk a napětí v hudbě - v případě těchto variací vzniklé jedinečnou konjunkcí skladatelova génia, neobyčejných schopností toho, pro koho byla napsána (sám Goldberg mimochodem zemřel už ve svých 29 letech) a virtuózního a přitom pokorného podání interpreta - je doslova fascinující. Důležitou roli hraje i výtečný nástroj, ostatně Gould byl vždy pověstný někdy až paličatým bazírováním na tom "správném" zvuku nástroje pro danou skladbu. Celá nahrávka je vlastně holdem mimořádné skladbě a samotné kráse hudby, jako kdyby se interpret snažil ze sebe dostat vše, co se za celý svůj život o hudbě naučil a co sám dokázal poznat. Jako kdyby se i Gould podobně jako úvodní téma variací také po mnoha životních peripetiích vrátil zpět k motivu, kterým začínal, k původní průzračně čisté a pokorné melodii, která v sobě obsahuje vše podstatné, co se v mezidobí odehrálo, napohled do stejného místa, ale ve skutečnosti o poznání výš.
Měsíc po vydání nové nahrávky Goldbergových variací a krátce po svých padesátinách Glenn Gould nečekaně zemřel. Jistě, svým neortodoxním životním stylem, svým pověstným pojídáním pilulek proti všem možným skutečným i domnělým chorobám, šel nejspíš své časné smrti naproti, ale čistě soukromě jsem přesvědčený, že v tom hrál roli i určitý pocit uzavřenosti a dokončenosti díla; stejně jako je v jeho první nahrávce cítit nespoutaná mladistvá energie a touha po všech životních variacích, které budou následovat, tak v jeho nahrávce poslední je přítomno i smíření s nimi a možná i vědomí, že životní opus se uzavírá svými posledními tóny.
Přikládám pro ilustraci odkaz na první část nahrávky Goldbergových variací z roku 1981 (uvidíme, jak na webu vydrží dlouho, zdrojem je youtube, snadno je možné najít i další zmíněné nahrávky), která obsahuje úvodní "Árii" a prvních deset variací. Zajímavé je na ní, že kromě krásného zvuku obsahuje o zajímavý obraz, takže můžete vidět soustředění a způsob, jakým Glenn Gould v té době hrál. Jako vždy na své nízké stoličce, kterou dostal v dětství od svého otce, jako vždy jen s minimálním využíváním pedálu, a přitom je vždy precizně svázáno, co svázáno být má. A jako vždy si Gould do hudby pobrukuje a zpívá, což se technikům opět nepodaří ze zvukové stopy nahrávky odstranit zcela a asi to není ani žádoucí. Jsem přesvědčen, že je to nahrávka, před kterou je možné smeknout i s odstupem 37 let s úctou klobouk.
No vida, co jsem se všechno zajímavého dozvěděl jen proto, že se Goldbergovým variacím schovaným kdesi hluboko v mé paměti zachtělo právě ve slunečném Řecku trochu na vzduch nádherně vonící po moři. Však říkám, že něco takového musí mít svůj dobrý důvod! :-)
(s využitím materiálů na youtube a ve Wikipedii, ale hlavně s využitím vlastních uší. Mou vlastní nahrávku několika Goldbergových variací najdete v pozdnějším blogovém článku ze září 2019: Johann Sebastian vlastní rukou)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.