O naražečích moderního věku

Poslední dobou potkávám čím dál víc osob (a abych nevypadal jako nějaký nadřazený mravokárce, připouštím, že i já se v této skupině občas ocitám), kterým říkám pracovně "naražeči". Ne, nemá to žádnou souvislost se středověce divokým a sadistickým Vladem Naražečem, nejde o narážení někoho na něco, ale narážení někoho do někoho jiného. Dnešní naražeči netřímají v ruce těžký meč na machometány (i když z hrdinských hospodských či internetových promluv některých z nich by se to tak občas mohlo zdát), ale cihličku chytrého moderního telefonu. Buď na displeji mobilu sledují film, od kterého se prostě není možné odtrhnout ani za chůze, nebo jsou plně pohrouženi do jakési hry, chatují s kamarády, pochodují slepě podle nápovědy v mobilní mapě, aniž by se rozhlédli kolem sebe, kde právě jsou, nebo obraz sama sebe právě přímo přenášejí někam na sociální sítě v přesvědčení, že ostatní bez jejich aktuálních videí nemohou žít.

 

Shodou nepříznivých okolností se ale takoví naražeči většinou vyskytují v prostoru, který sdílejí s řadou dalších lidí, takže co chvíli dochází ke srážkám a karambolům. Ve slabé chvilce snad někdy zazní slovo omluvy nebo je možné spatřit aspoň omluvné gesto. Většinou se ale něčím takovým naražeči neobtěžují. Naopak, nečekaný náraz obtěžuje a vyrušuje především je samotné; jako kdyby jim ostatní lidé nemohli uhnout, když při chůzi právě nemají co na práci, a můžou se tedy v klidu rozhlížet kolem sebe a předvídat. Spěchající naražeč s mobilem v ruce a s pohledem vpitým hluboko do displeje je zaneprázdněný a duchem jinde, to přece musí každý pochopit a ve svém vlastním zájmu se klidit z cesty. Aspoň pak může zpovzdálí zvědavě pozorovat, jak si to dva naražeči se stejně zarputilými výrazy v soustředěných tvářích řízením škodolibé náhody namíří přesně proti sobě, vstříc nevyhnutelné srážce jako v urychlovači v CERNu. Když má ale naražeč k dostatečně hroší kůži navíc ještě štěstí, může profrčet narvanou nádražní halou celkem bez problémů, aniž by zvedl oči, a když pak po nějaké době dorazí do práce, domů za rodinou či na domluvenou návštěvu, není si jistý, zda dnes přes nádraží vůbec šel, a svou špatnou paměť svádí na "autopilota".

Horší pak ale je, když naražeči opustí pěší zónu a vkročí odhodlaně do džungle přilehlých ulic, na kterých zuří hustý provoz. Jsou schopni vstoupit bez rozhlížení na přechod pro chodce na červenou, protože koncentrace na rozehranou hru na obrazovce omezila jejich jindy tak dobře vyvinuté periferní vidění, jsou schopni sestoupit z chodníku nečekaně přímo pod kola okolojedoucímu obrněnému Panduru, který si dva roky lízal rány v servisu po střetu s postarší škodovkou a srážka s naražečem hrozí vystresovanému obrněnci další dlouhou nebojeschopností (nebo možná správněji bojeneschopností). Čas od času takto naražeči způsobí dopravní nehodu a - nejčastěji sami sobě - přivodí nepěkné zranění. Tím samozřejmě vzbudí soucit u profeionálních rozsévačů dobra, kteří dojdou k logickému závěru, že naražeče je nutné proti jejich slabosti dobře chránit, jinak vyhynou a jejich volební hlasy budou na rušném politickém jarmarku chybět.

Pak se "řešiči" rozdělí na dva tradiční tábory: První skupina zastává názor, že problémy způsobené technologickým pokrokem, se dají vždy snadno eliminovat ještě větším technologickým pokrokem. Červené panáčky je proto třeba - ať to stojí, co to stojí - před přechody zabudovat i do dlažby na chodníku, aby si jich sklopené oči naražečů dokázaly všimnout lépe než v místech, kudy ještě pár let před příchodem civilizace létávali ptáci. No a vývojáři jsou pak jistě schopni vyvinout i chytrou mobilní aplikaci SmartNetopýr, která bude naražeči signalizovat proměnným signálem všechny překážky v cestě i v blízkém okolí a v prémiové verzi možná i kolem prolétávající chutné mouchy. Druhá skupina pro změnu soudí, že všelékem na problémy jsou restrikce všeho možného druhu: Napadne ji, jak by bylo krásné a účinné všem chodcům úplně zakázat manipulaci s mobilními telefony blíže než 1,28 metru od silnice, napadne ji snížit maximální rychlost aut ve městě na bezpečnějších 10 km/h, i když ještě lepší by pochopitelně bylo po městě auta výhradně tlačit, napadne ji trestat žalářem "pohled na mobil delší než krátký". Babička mi kdysi jako dítěti jednoduše říkávala, že mám koukat, kam šlapu, a když nekoukám, tak holt se pak nesmím divit. Ale chápu, že pro všestranně komplikovanou soudobou společnost je to rada až příliš praktická, protože kdyby se podle ní všichni řídili, všelicí zákonní zakazovači, dlaždiči i vývojáři SmartNetopýra by přišli o job.

Čím déle píšu, tím více mi připadá, že je vlastně občasná srážka s naražečem jedinečnou šancí zničit aspoň na chvilku bubliny, které nás často obklopují stejně jako jeho, pěkně se na něj (nebo na ni) usmát a popřát třeba dobrý den. Třeba z té podivné a nepochopitelné události bude v takovém šoku, že o ní hned napíše na facebook.

Za chůze, samozřejmě, protože kdo chvíli stál... :-)