O písničkách pro každý den

Asi před týdnem jsem se ráno probudil a v hlavě mi hrála písnička. Zněla nejen ráno, ale celé dopoledne, čas od času jsem ji odsunul stranou soustředěnou činností v zaměstnání, ale na pozadí běžela až do pozdního odpoledne. Nevtírala se, nerušila. Ale vytrvale zněla. Kdoví, z jakého zákrutu kterého laloku ji mozek vytáhl a plácl s ní o stůl jako s trumfem. A kdoví proč? Když jsem chvilku počítal, mohl jsem ji naposledy slyšet tak v osmi, devíti letech. Byla tak strašná a šedivá, že ani v tehdejším rádiu nevydržela dlouho (možná dnes by se na výsluní playlistu Radiožurnálu ohřála déle).

Co mne zarazilo, byl fakt, že jsem si ji vybavil naprosto neuvědoměle, prostě jsem se přistihl, že si ji pohvizduji ("Já nehvízdám, já si pohvizduji," jak se praví, tuším, v jedné Horníčkově divadelní hře). Uvědomil jsem si to mnohem později, než všichni lidé okolo, kteří mne už museli poslouchat delší dobu, ale já sám se při tom neslyšel. Vybavil jsem si píseň naprosto kompletní, hudba byla jasná, tu jsem si přece pohvizdoval, ale mně se to vybavilo i s kompletním textem tří slok a refrénem. A to nestačilo - vybavil jsem si i podobu obskurního interpreta písně (ruka se zdráhá napsat slovo zpěvák), zabarvení jeho hlasu, jeho extatické pohyby na televizní obrazovce a jeho přehnané luskání prsty. Ani to nebylo dost, protože jsem si vybavil i celý ten večer, kdy jsem písničku slyšel, co jsem měl k jídlu, kde jsem seděl, jak to kolem vonělo, které světlo bylo rozsvíceno.

Musím říct, že mne to docela sebralo. Nejspíš ne nadarmo se o mozku říká, že využívá jen drobnou část svých skutečných schopností a své kapacity. Touto písničkou jsem nahlédl pod hladinu, abych viděl, jak může být ledovec veliký, i když jeho špička není nic moc. Co má asi všechno náš mozek uloženo ve své databance? Musí toho být obrovské množství, jen se k tomu - často naštěstí - nedá běžným způsobem dostat. Je možné, že se v určitém věku postupně začínají odkrývat tato bez ladu a skladu nashromážděná kvanta dat a začínají vytlačovat čerstvé informace do pozadí. To je trochu děsivá představa, když si uvědomím, co na mne zaútočilo jako první a co asi může ještě následovat. Večer jsem usínal jen neochotně a s lehkou nervozitou.

Druhý den ráno se mi hlava rozezvučela podivnou melodikou budovatelské písně Leť naše holubičko bílá, kterou jsem ještě coby dítko byl nucen zpívat v neméně budovatelském pěveckém sboru podobných dítek. Opět v celé dávno zapomenuté kráse, s plným textem (písně ve svém mozku zjevně vyhledávám fulltextově) i s plným kontextem. Znervózněl jsem. Poprvé mne napadlo, že ty stovky nervozních lidí, které potkávám, mohou zažívat něco podobného jako já teď. Provedl jsem protiopatření, vybral jsem si své oblíbené rockové melodie a nechal jsem je tichounce hrát v ložnici celou noc, abych mozek ve spánku přenaladil na jinou vlnu. Copak asi z toho obsáhlého jukeboxu vybere tentokrát?

Ráno jsem se probudil a v hlavě burácely sbory ze Straussova Netopýra. Jako vždycky fulltext. Další den pijácká "Tuhle rundu platím já!", pak cosi z dávné silvestrovské šarády, v sobotu tajuplná píseň u které se mi nevybavila podoba zpěvačky, ale odstín jejího hlasu byl přesný a text bez chybiček (tedy jsem píseň zřejmě slýchal v rozhlase). V neděli, kdy je prostor i na něco vážnějšího, mi vnitřkem hlavy rezonoval výběr z Mahlerových písní. V originále, ač neumím německy. To všechno jsou věci, které si - ač přemýšlím o něčem docela jiném nebo naopak nepřemýšlím vůbec o ničem - bezděčně pohvizduji mezi lidmi. Ti mne proto mají za tragický případ vášnivého milovníka hudby s vážně narušeným hudebním sluchem a značně posunutou hranicí studu. Jak jim mám vysvětlit, že je to proces neuvědomělý, že není namířený proti nim ani proti dopravnímu podniku a že na něm nenesu žádnou vinu? Že není naplněna skutková podstata, protože zcela chybí úmysl? Jak trapné například bylo, když jsem si nevědomě pohvizdoval zajímavý nápěv a až fakt, že turisté kolem mne se rozpačitě začali stavět do pozoru, mne upozornil na to, že jde pravděpodobně o švédskou hymnu - tak, jak ji v poslední době často slýcháme po hokejových porážkách se Švédy..

Hrozím se toho, že se zítra probudím s internacionálou na rtech a budu v tramvaji lynčován v rámci předvolebního boje, což bude ostatně jediný čin, na kterém se letos budou schopni shodnout příznivci občanských i sociálních demokratů. A lidé s třešňovými doplňky na mne budou spiklenecky mrkat, zatínat ruku v pěst a budou se k mému pohvizdování přidávat brumendo. Jak jenom, sakra, byla ta slova?...