Zatímco ještě před chvílí se voda ve Vltavě jen špinavě líně převalovala jako tlouštík na nedělním gauči poté, co poobědval kachničku, tady si vzpomněla na své horské bystřinné začátky, proháněla se kolem nastražených pneumatik a kamenů, rozdělovala své proudy, aby je zase za další překážkou mohla v zurčícím bublaninovém kotli spojit, a točila se v pěnivých vírech do rytmu hudby, která právě dusala v amplionech rozložených v pravidelných rozestupech podél kanálu vyzdobeného dnes barevnými reklamami i kukaněmi rozhodčích a obsazeného fanoušky kanoistiky i zevlujícími kolemjdoucími, snažícími se zjistit, co se tu bude dít. V cestě - zatím jenom vodě - stojí devatenáct branek, většina zelenobílých jako u klokanů z Bohemians, menšina červenobílých, do kterých se musí najíždět proti proudu. Po asfaltce kolem kanálu se mezi sportovci přenášející své lodě k řece a mezi návštěvníky s mastnými klobásami v rukou proplétají vyděšení cyklisti a bruslaři. Kolem cesty postávají černě odění bezpečnostní služebníci; copak asi mají v popisu práce a co by asi v tom frmolu uhlídali? Jsem připraven si koupit vstupenku, ale nikdo ji v tomhle průchoďáku po nikom nechce.
Rozbalil jsem své fotografické nádobíčko, nasadil stařičký teleobjektiv a vložil nový svitek citlivého filmu. Okolostojící ověšení nejmodernějšími digitálními výkřiky na mne hledí jako na vyslance z období napoleonských válek. Na tohle fakt dneska ještě někdo fotí? Na citlivou emulzi a ne na pixely? Proč si ten podivín rovnou nepřinese skleněné fotografické desky? Vedle mne stojí Japonka neurčitého věku, její foťák stačí položit na zem a on se sám vypraví po schodech nahoru mezi diváky najít vhodnou polohu ke snímání, po práci se zase vrátí, sám svou majitelku najde, jak si dává do nosu Staropramenem v přenosné pivnici, ukloní se a řekne jí japonsky: "Vaše snímky jsou připraveny, ó má paní!" Podle toho, kolik Japonka mému canónku věnuje pozornosti a úsměvů, čekám, kdy se vyjádří, kolik je ochotna za můj aparát na místě vyplatit jenů (mohla by se jmenovat třeba Jenůfa), ale nejspíš starožitnosti nesbírá. Dva mladí Řekové, kteří už vypadli v kvalifikaci, hvízdají na tři slečny v černém slavnostním úboru a lodičkách (to se do vodáckého prostředí docela hodí) na převysokých podpatcích (to už méně). Kampak asi ty slečny v odvážných róbách jdou? Že by zoologická zahrada, která je kousek dál po proudu, pořádala taneční? Ten pan ředitel Fejk už taky neví, co by!
Přichází ke mně asi tříletý chlapeček a oslovuje mne německy. Inu, daň za to, že závod je mezinárodní. Málokdy jsem zažil takovou bezmoc, jako když mne osloví dítě cizím jazykem, kterým nevládnu. Říkám chlapečkovi plynně jeho mateřštinou jednu ze dvou vštípených německých vět, že totiž německy nemluvím. Dítě se logicky ptá, proč. Je zřejmé, že prochází obdobím otázek, bohužel otázek německých. Zdráhám se použít svou druhou naučenou větu, která zní: "Nevím, nejsem zdejší." Německý obdivovatel dadaismu, pokud to není protimluv, který by náhodou šel kolem, by se z takového rozhovoru musel pominout blahem. Dítě čeká na odpověď, myslí, že neslyším a ptá se ještě jednou a hlasitěji, takže své mlčení nemohu svádět na hukot vody. Je těžké dítěti vysvětlit, že nemluvíte německy, když nemluvíte německy. Dospělý pochopí, pokud nemá pangermánské sklony. Bezelstné dítě vyčítavě mlčí a ohníčky zájmu v jeho očích vyhasínají a přecházejí v slzavou výčitku. Objevuje se chlapečkova maminka a ptá se dítěte podmračeného jako dnešní olověná obloha a stejně natahujícího moldánky, co se stalo. Konečně přichází moje chvíle a mohu říct svou druhou naučenou německou větu.
Jeden za druhým se závodníci pouštějí do bouřící vltavské vody. Tu a tam rozhoupou barevnou tyčku některé z branek, přísně se tvářící rozhodčí zvedne žlutou plácačku s černou dvojkou, vždycky s povzdechnutím, že musí, protože by tak rád rukou ukázal, že bylo vše v pořádku, ale jednou je rozhodčí, tak musí být fér, a k závodníkově času se připočtou dvě vteřinky. Hlasatelé, pálící své samopalové dávky českých i anglických slov neuvěřitelnou kadencí do diváků i závodníků, se snaží povzbuzovat diváky, aby povzbuzovali závodníky. Obloha se protrhává a diváci se víc sluní, než aby fandili. Fotím jako o závod, ostatní okolo mne si své snímky hned prohlížejí a mažou, já je nechám pár dní uležet, pak je nechám vyvolat a pak je nejspíš vyhodím, protože tohle, holenku, to se musí umět fotit, na to jsou tu jiní kadeti s teleobjektivy, které vystrkují své pštrosí krky nad kanál a šermují se o lepší pohled skrze vodní tříšť.
A najednou je konec, vítězové dostanou kytky a zamávají publiku, kanoistky jsou nepokrytě šťastné a veselé jako vánoce, kanoisté se více ovládají a působí chladněji. Tři slečny z tanečních zapichují své jehlové podpatky do prostoru stupňů vítězů, protože předávají vítězům květiny. Tak proto ta paráda! Jejich odvážné nepravidelně v cáry zastřižené černé šaty se vzdouvají jako kdysi bílé šaty Marilyn Monroe; nejspíš vilný režisér televizního přenosu ví, že od vody vždycky fouká. Koncesionáři si ještě za své poplatky užijí své, než přijde další reklamní blok. Do studené vody se na rozloučenou pořádně opře sluníčko a bosí medailisté nesou své okapávající lodě z výsluní reflektorů a kamer zpátky do skutečnosti. Po krátkém potlesku zase další dřina.
Když odcházím z areálu, potkávám znovu německého chlapečka. Asi si mne pamatuje, protože na mne vyplazuje svůj dlouhý jazyk. Vyplazuju ho na něj taky a on se směje. Konečně jsme oba pochopili, jak se na mezinárodním kolbišti dorozumět.
Tady se mi komentář neuložil, protože se něco popsulo. Možná jsi zrovna psal miniglosy a došlo ke kolizi. ;-) Sice se tu v rámečku objevilo, že komentář byl zaznamenán, ale možná odešel do koše nebo nevím kam. Nebo mě tvůj blog vyhodnotil jako spam. :-)
OdpovědětVymazatSpam to nebyl, nikde v administraci jsem žádnou stopu nenašel. Pravděpodobně se komentář odebral kamsi do čtvrtého rozměru, který je nám - obyčejně prostorovým smrtelníkům - zapovězen :-).
VymazatNo nevadí, možná jsem to zavinila já, že komentář zmizel, kdo ví, na co jsem ťukla. To se mi už jednou nebo dvakrát stalo, že jsem se snažila publikovat komentář kliknutím na Máničku. V takovém pádě ale komentář jen zmizí, neobjevuje se o něm žádná hláška. Tedy, myslím, že jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých my nemáme páru. Jednou z nich je úložiště ztracených komentářů. ;-) Ale byl to normální slušný komentář o tom, že ty vaše dva vypláznuté jazyky (kloučkův a tvůj) mohl cvaknout pohotový paparazzi a měl by fajný úvodní snímek k reportáži o vodním slalomu. :-)
Vymazat