O víkendu jsem využil podmračeného dušičkového dne k návštěvě Olšanských hřbitovů. Možná se to někomu může zdát morbidní, ale celkem rád se procházím v klidu pod vzrostlými stromy, kam dunění velkoměsta proniká jen trochu zpoza polorozpadlých zdí. Nejradši mám staré části - a když to jde, mívám s sebou i fotoaparát, abych mohl zbytky marných pokusů zapsat se navěky do lidské paměti i zdokumentovat. Tu odprýskané zbytky nápisu, kdy ze jmen zbývá jen pár posledních písmen a jejich nezřetelných otisků v kameni, onde zas popraskaná starobylá fotografie v oválném rámečku. Náhrobní nápisy svědčí o běžném životě dávných generací i o jejich rodinných tragédiích. Co jiného je třeba smrt tří malých dětí v rozmezí jediného měsíce? Byla to chřipka? Nebo záškrt? Přitom rodiče je přežili o dalších skoro padesát let! Jaký to byl asi život? Tak tu defilují nikoli jen lidé, ale i jejich příběhy, některé obyčejné a nevýrazné, z jiných sálá jinakost a možná i dobrodružství.
Co mne vždycky i v tak neveselém prostředí dokáže povzbudit, je snaha některých rodin vystavit na věčnou památku nejen člověka samotného, ale i to, čeho v životě dosáhl (nebo si to aspoň myslel). A tak tu je možné nalézt c.k. profesory v.v., továrníky, soukromníky, mistry kramářské, dvorní a ministerské rady, adjunkty, hoteliéry, pražské měšťany, velkouzenáře, předsedy spolků a inspektory všeho druhu. Kupodivu tu nejsou obyčejná povolání jako zedníci, kováři, podomní obchodníci, ano - chybějí dokonce i vápeníci. Jako by obyčejná zaměstnání pro věčnou památku nebyla dost dobrá.
Specifické jsou přípodotky u žen: Většinou se odvozují od mužských protějšků, takže tu najdeme "choť hoteliérovu" i "učitelku literatury", "milostpaní vrchní dvorní radovou" i "vdovu po sládkovi", celkem oblíbeným c.k. titulem je i "majitelka domu". Na jednom náhrobku je kromě "c.k. professora v.v." i "choť c.k. professorova" a dokonce i "vdova po c.k. professoru", i když - jak je vidět z data úmrtí, byla vdovou pouhých 19 dní. A zase se nabízejí různé varianty příběhu - zemřeli oba na společnou nemoc nebo jen nedokázali žít jeden bez druhého?
Další starobylý nápis: Zatímco "choť vrchního inspectora" zesnula v Pánu hned začátkem 20.století a psala se ještě pěkně po staru s cé, sám "vrchní inspektor" se ještě dožil převratu politického i jazykového a psal se již s ká. Obojí pěkně pod sebou vypadá zvláštně a fantazie se opět může rozjet naplno.
Zvláštní kapitolou jsou vyznamenání. Byl-li c.k. úředník vyznamenán (dajli mu medaili nebo nedajli?), můžete se dočíst, že zde odpočívá "Cís.rada, majitel zlat.zásl.kříže s korunou čestné a jubilejní medaile, c.k. vrchní poštovní správce v.v." No to je tedy něco, to už musela být persóna a Čechov by o někom takovém byl jistě schopen napsat několik divadelních her, zvlášť jmenoval-li se dotyčný Váňa a měl shodou okolností Tři neteře. Zlatý záslužný kříž s korunou, to opravdu pěkně zní, ještě lépe by to znělo bez těch inzerátových zkratek, ale popsatelná plocha věčnosti je omezena a zásluhy jsou přitom tak velké!
Na hrobě kousek dál je kupodivu další litanie se zlatým záslužným křížem s korunou, tentokrát bez zkratek, ale na konci je napsáno a.t.d., aby bylo jisté, že vyznamenání bylo mnoho, ale proti sólistovi zlatému záslužnému kříži je vše ostatní jenom - mnohohlavý sice - ale přece jen sbor.
No a já přemýšlím, co by si dnes lidé nechali psát na své hroby, kdyby tato móda vytrvala. Někde by bylo "správce sítě v.v.", jinde třeba "choť systémového administrátora", někde "majitel investičního fondu z kupónové privatizace", jinde třeba "vdova po lobbistovi." Někdo by mohl mít uvedeno, že byl na vojně "Vzorný voják", jiný by se mohl rozepsat o tom, jak - když ho vyhodili z práce rok a půl před důchodem, dostal na odchodnou překrásnou postříbřenou plaketu s logem firmy. Někdo by si mohl třeba skromně připsat "známý osobního přítele příbuzného Jaromíra Jágra". Nebo "soused Jiřího Suchého", aby jinak celkem bezvýznamný život aspoň zpětně nabyl na barvitosti. Nebo "profesionální hráč internetového pokeru". Nebo pěkně po staroindiánsku: "Kroutila zadkem u tyče ve striptýzovém klubu".
A tak si říkám, že je asi lepší, když móda funerálních přípodotků minula. Ty staré aspoň mají osobité kouzlo. No, ale to ty naše by za takových stopadesát let měly pro naše potomky nejspíš taky. Aspoň pro ty, co jednou budou dělat takové bláhovosti, že se dobrovolně procházejí po hřbitově, fotí a vymýšlejí si příběhy, co se asi nikdy nestaly.
Půvabná úvaha. Na hřbitovech bývá pohoda, klídek, žádné davy, tlačenice a kravál. A zajímavé náhrobky a nápisy. Tady jsou hřbitovy dva. Ten menší hned naproti domova důchodců. To jsou teda vyhlídky. :-)
OdpovědětVymazat