O kavárenském vyprávění

Dědovi se tu sedělo příjemně. Původně chtěl jenom nakouknout, aby viděl, jak to v takové kavárně vypadá - hodně o tom četl. Když vešel, všichni přítomní si se zaujetím povídali - nebylo to jako u nás, kde v hospodě jsou slyšet jen opilecké tlachy. Vyprávět začal, když si k němu přisedl jeden z domácích, přibližně stejně starý a zvesela ho poplácal po rameni. Děda si objednal pivo, pořádně si přihnul a dostal tu přesnou slinu na vyprávění. Už tak dlouho nikomu nic nevypravoval a přitom měl tolik co.

Vyprávěl vášnivě, jako žil, hloučky v kavárně si přestaly povídat a muži se postupně sesedali blíž k němu, protože jeho vyprávění bylo strhující. Vyprávěl o zážitcích z války, o tom, jak v padesátých let seděl, o dvou svých milých, které neměly dost trpělivosti na něj počkat a on jim to nezazlíval, o své první a poslední manželce, kterou možná tolik nemiloval, ale prožil s ní krásný a dlouhý život, o svých potomcích, kteří mu dělají radost a kteří ho vzali na sklonku jeho života sem, aby spatřil to, co dávno chtěl a nikdy nespatřil. Vyprávěl o kamarádech, které měl a kteří ho, potvory, celý život postupně opouštěli, vyprávěl o tom, co měl a má v životě rád a nerad.

Vždycky, když se napil, aby nabral dech a utřídil si další kousek promluvy, muži kolem se mezi sebou rozšvitořili, ale když se opět nadechl k pokračování, ztichli jako poučení diváci na tenise nebo v kostele. Dědovi tu bylo dobře, připadal si po dlouhé době konečně jako mezi svými. Když pivo došlo, objednali mu další. Když ho chtěl zaplatit, zarazili ho. Dnes přespolní vypravěči neplatí. Opět se zhluboka napil: "No, plzeň to není, ale snažej se, chlapi jižanský," řekl si, rozhlédl se a pak ho napadlo, že udělá to, co ještě nikdy neudělal, i když mockrát chtěl. Sáhl si do kapsy a vyndal staré ohmatané kovové kolečko. Celý život ho nosil u sebe. I když šel jen vyhodit odpadky. Protože něco takového by měl mít člověk pořád při ruce. Čím je starší, tím víc by mohl zapomenout.

Pohybem ruky si zjednal ticho. Muži napjatě zmlkli. "Tohle, chlapci,..." říkal jim chlapci, i když někteří byli skoro tak staří jako on, možná i starší, ale jim to přece nevadilo, "...je medaile za chrabrost. Né za žádný zásluhy, vono zásluhy můžou bejt taky vo kdovíco, to platí tady jako všude jinde. Ale chrabrost, chlapci," polknul a ukázal si místo, kde mu tlouklo už víc než osmdesát let srdce, "ta bydlí tadyhle. A jak se jednou vodstěhuje, už zpátky netrefí." Podal medaili svému sousedovi, ten si ji obdivně prohlédl a poslal ji do další nedočkavě natažené ruky. Odměna za chrabrost putovala celou kavárnou, všichni si ji beze slova osahali a tak zase z druhé strany doputovala zpátky. Děda si ji znovu strčil do kapsičky na prsou, napil se a spokojeně mlasknul.

"Stejně co celý stálo za to, že jo, chlapci?" řekl zvesela a bouchnul pěstí do dřevěného stolu. Muži kolem kývali hlavami všemi směry, jejich mručení bylo souhlasné a i oni začali bouchat pěstí do stolů. Zrovna když mladý pár vstoupil do dveří, kavárna byla vzhůru nohama. "Zaplaťpánbůh, je tu," řekl mladík s úlevou. "Dědo, tys nám dal," řekla s úsměvem dívka. Děda se provinile postavil a kavárna zmlkla. "Chlapci, asi budu muset jít," ještě vestoje dopil. Znovu vytáhl peněženku, ale kavárník udělat rezolutní odmítavé gesto.

"Děkujeme, moc děkujeme, víte, hledali jsme dědu už od rána, mysleli jsme, že se mu něco stalo," rozhlížela se roztěkaně po všech přítomných podmračených tvářích dívka. "Snažíš se zbytečně, nerozumějí ti ani slovo,"podotkl suše mladík a i on se rozhlédl. Řekové, jak se jen tváří zarputile. Co tady s nimi asi děda takovou dobu dělal?

Když děda procházel kavárnou k východu do rušné přístavní ulice, muži v kavárně se zvedli ze svých židlí a začali tleskat. Děda procházel špalírem jako olympijský vítěz a nevěděl, jak se zachovat. Chvílemi tedy mával, chvílemi salutoval jako kdysi dávno... Chrabrost! "Víte," řekl by jim, kdyby ještě mohl: "Tohle je moje vnučka a její přítel. Vzali mě sem, protože jsem vždycky chtěl vidět moře." Ale asi nemusel, protože viděl z jejich tváří, že to pochopili, že vůbec všechno to vyprávění pochopili. Že ho pochopili líp než všichni ti, kteří znali všechna ta slova, která při vyprávění použil.

Užíval si tu chvíli slávy. Vlastně - když tehdy dostal medaili za chrabrost, nebyla to žádná extra příležitost, prostě přijel důstojník, dal mu tu medaili a oba měli největší starost, aby je něco odněkud netrefilo. Žádná sláva jako tady. Zvláštní. Zrovna tady, daleko, u moře. A po šedesáti letech. Ten potlesk mu podlamoval jinak ještě pevné nohy. Bolí, mrchy, ale ještě jdou. Během těch pár metrů si vzpomněl na tolik lidí... Vyšli z roztleskané kavárny přímo do poledního jižního slunce. Turisté v šortkách se nechápavě ohlíželi po bouřící kavárně. Asi nějaké místní divadlo. Na dědovu košili dopadlo pár kapek deště. Děda se podíval na jasnou oblohu a zjistil, že prší z něho samotného. Majestátní slané moře si poradí i se slaným deštěm. Až přijede příště, všechno jim to dopoví.

"Nerozumějí, nerozumějí..." žbrblal si děda pro sebe s úsměvem mladíkova nepochopitelná slova. "Záleží na tom, kdo na ně mluví." Slunce stálo vysoko a hřálo, jako kdyby to měl být jeho poslední den.