O Karlovi a eurovolbách

Řada lidí si stěžuje, že poslední dobou (a poslední doba trvá, co pamatuju) není KOHO volit. Na druhou stranu je to kompenzováno faktem, že je stále volit KAM. Každou chvíli zapískají volební šalmaje nástup těm několika procentům vytrvalých, kteří stále ještě do volebních místností chodí, často bez očekávání, že by mohli svým pošetilým konáním něco změnit, ale spíš proto, že to prostě považují v demokracii (když už ji tu tedy holt podle ústavy máme) za správné. Protentokrát to byl europarlament. Tedy jsem se sebral a odjel se přechodně podívat do místa svého trvalého bydliště, kde už na mne čekala mnohačlenná volební komise v pusté volební místnosti a uzavírala sázky, jestli zase přijdu.

Cestou na vlak míjím skupinku lidí v šik středověkém oblečení. No ano, dnes přece naším městečkem má táhnout na Karlův Týn sám císař Karel se svým dvorní(ý)m doprovodem. No, nevím, na jednu stranu nejsem velkým příznivcem takových průvodů, ovšem líbí se mi, když si dospělí hrají, protože by jistě mohli dělat i daleko horší věci. Lidičky v historických kostýmech se scházejí ze všech stran a podezřívavě si měří těžknoucí oblohu. Málem mne srazí k zemi slečna v pážecím oděvu jedoucí na in-line bruslích.

V poslední době mi vývoj politické situace u nás trochu připomíná cyklistický závod. Ještě nejsme úplně před cílem, aby týmy zkušených domestiků rozjížděly ten pravý rozhodující spurt pro týmové lídry. Tyhle volby jsou takovou vloženou rychlostní prémií, kdy se spurt vyzkouší nanečisto, ověří se možnosti týmů, aby se ještě stihla vyladit taktika do toho nejdůležitějšího střetu. Možná se do pořadí na prémii pokusí připlést i někteří závodníci z menších týmů, ale to celkem nic neznamená - tady se získávají pouhé vteřinky do celkového pořadí, v cíli pak milióny na odměnách. Dokonce i ta taktika kandidujících stran v posledních dnech jako by si vzala příklad z cyklistiky: Velké strany jako by teď ani nechtěly moc vyhrát, aby nemusely do závěrečného spurtu nastupovat z prvního místa. Každý cyklistický žáček přece ví, že z druhého místa se na prvenství útočí líp.

"Hele, mami, ty chudinky zmoklý," ukázala holčička ve vlaku na několik kánoí plujících za hustého deště po Berounce. Nezávidím jim tak těsné soužití s přírodou. Prší-li, dávám před kánoí přednost vlaku, je-li krásně, tak také. Jen aby dnes všem těm mužným rytířům nezrezly meče, dívkám nenapršely na tváře umělé slzy a pravou středověkou medovinu nepokřtilo příliš velké množství dešťové vody. Podnikavci do stánků místo nanuků zavážejí čerstvě připravený svařák.

Pročítám si eurovolební lístky a žasnu, kdo všechno je ochoten do volební mlýnice vstoupit. Zjišťuji, že kromě titulů běžných už se začínají používat veřejně i tituly zdvojené, např. Mgr. et Mgr. I kdyby to byla strana nejschopnějších svatých, pana Mrgetmgra volit určitě nebudu. Matně si vzpomínám na olšanské náhrobní nápisy (viz. článek O hřbitovních příbězích) a s napětím čekám, který z kandidátů bude mít jako první u svého jména napsaný zlatý záslužný kříž s korunou. S vybraným lístkem stanu před komisí, vložím do obálky, hodím ji do urny a paní z komise řekne spokojeně: "Táááák!" Mám zas aspoň do října pokoj a paní z komise taky.

Takže sám císař a král, sám náš velký Karel Čtvrtý! No, Karel - on to tedy spíš byl Václav. A kdyby byl zůstal Václavem, mohl by být Čtvrtý (ale to by zase jeho syn, skutečný Václav Čtvrtý musel být Pátý). On se však stal Karlem a jako takový měl být První, což ovšem Karel (původně Václav) vzhledem ke své příslovečné skromnosti nechtěl. Stačilo mu, když byl První ve skutečnosti, jinak mohl být klidně formálně až Čtvrtý. Zato teď je tu hodně Čtvrtých, Sedmých a Devátých, kteří ze sebe dělají První, takže je to prostě jako u Beethovena všechno Pátá přes Devátou. Ale ať už to za Karla Čtvrtého resp.Prvního bylo jakkoli, pravda je taková, že tehdejší české předsednictví nikdo nezpochybňoval. Aspoň do té doby, dokud to Evropě i Čechám neosladili husiti.

Středověká rocková kapela dohrála další kus na oslavu císaře a krále, jeden z jejích členů zapískal na šalmaj a ten libý zvuk se ozvěnou vrátil z kopců nad Berounkou. Mám netradiční povolební pocit: Poprvé jsem totiž letos volil s vědomím, že můj hlas ve volbách určitě propadne. Dovolil jsem si ten luxus volit podle toho, co považuji za správné. Až zazní volební šalmaje v říjnu těsně před opravdovým závěrečným spurtem, už to bude asi zase jen tradiční a žaludek zneklidňující rozhodování: KOHO zvolit, když vím, KAM bych všechny ty domnělé První občas poslal ještě raději než do Parlamentu.