O zvukuprostotě

"Nemohla byste ztlumit tu hudbu?"

"Cože?"

"Ta hudba…"

"Jo, vy myslíte tu muziku? Dobrá, co? Chcete to vosolit?"

"Vypnout!"

"Cože?"

"Povídám vypnout!"

"To já nesmim."

"Proč?"

"To já nevim, proč nesmim, ale nesmim. To vim!"

"Tak ztlumit, to by šlo?"

"To jo. Trošku."

…

Tak co, povede se to ztlumit?"

"Já už jsem to ztlumila, ale když vono to začalo hrát nějak víc nahlas!"

"A šlo by to tedy?"

"Jako co?"

"Jako ztlumit. …. Eště víc!"

"Víc než co?"

"Než jste to ztlumila naposled."

"To bych se musela zeptat."

"A koho?"

"No majitele, že jo? Jestli ho teda seženu… No vidíte, nebere to."

"Takže to ztlumíte?"

"Lidem se to normálně líbí. Eště si nikdo nestěžoval."

"Kromě nás tu nikdo není!"

"Já myslim normálně… Když tu někdo je."

"Takže to půjde?"

"Když to je těžký!"

Docela realistický rozhovor z běžné restaurace. Je skoro nebo úplně prázdná a hraje v ní nahlas neposlouchatelná hudba. Nejen v lokále, ale i v salónku a na záchodě. Přiznávám, že ve chvílích používání toalety bývám raději sám a nepotřebuji mít za krkem soubor Alexandrovců, byť by jim to dohromady ladilo. Dávám přednost prostorám zvukuprostým.

Obsluha je ochota sama a z toho, že si náruživě podupává do rytmu, konečně pochopím, že hudba hraje především proto, že se slečně servírce líbí. Nedivím se tomu, je to určitý typ závislosti. Jednou jsem měl to potěšení jet na celodenní výlet s jedním barmanem v autě, kterému nefungovalo autorádio. Barman se napřed snažil rádiu domluvit, pak ho začal přesvědčovat silou. Na každé sudé zastávce, kdy se všichni ostatní rozhlíželi po okolních zajímavostech, barman rádio rozebral, a na každé liché zastávce ho opět zkoušel dát dohromady. Celou cestu byl nervózní, dvakrát málem naboural, neustále si prsty poklepával do rytmu neexistující melodie. Nemohl se dočkat návratu mezi své milé decibely.

Schovat se před zvukem není kam. Místo duchaplné konverzace s milým protějškem se jako amatér silou vlastního hrdla snažíte přeřvat technikou vyzbrojené profesionály. Nejste si nicméně úplně jisti, jestli vás ona dáma, co je tu s vámi, právě pozvala na kávu do svého bytu, nebo se jen ptala, co je u vás nového v práci. Nejistě pokývete hlavou a stydíte se zeptat, aby nebyl trapas.

A proto bych byl rád, aby se kromě nálepek varujících nekuřáky před kuřáckým prostorem a naopak kuřáky před místem nekuřáckých rejů označovaly jednotlivé provozovny i nálepkami s mírou hluku, který v podniku panuje, a pokud to bude možné - i s názvem preferované rozhlasové stanice. To zejména proto, aby fanoušek stírání rosy z kolejí nebyl vystaven tuctuctuctovému technu a zavilý příznivec punkrocku nebyl celý večer týrán některou z pozdních Mahlerových symfonií z programu stanice Vltava.

A pokud se najde nějaká restaurace naprosto zvukuprostá, dejte mi vědět, rád tam někdy zajdu na večeři. Bohužel - jen sám, protože ta příjemná dáma zposledně si představovala, že na její první (a nejspíš taky poslední) pozvání na kávu zareaguji o něco vstřícněji.