Za těch 11 let, co bydlím v
Dobřichovicích, odhaduji počet cest do Prahy a zpět asi tak na 3000,
spíš víc. Přesto jsem si při té dnešní připadal nervózní, jako by šlo o
premiéru. Není divu - Prahu jsem naposledy navštívil 10. března, když
jsem se tam byl podívat na báječnou výstavu fotografa Martina Stranky.
Tehdy se Praha ještě zdála být normálním městem, pak se ale z
normálního města hbitě rekvalifikovala na doupě virového ďábla, aspoň
tedy podle našich krvežíznivých médií. Celou dobu nouzového stavu jsem
poctivě dodržoval různá omezení, byť mi řada z nich připadá nesmyslná,
takže cesty do Prahy jsem si odpustil. Teď už ale nazrála doba, abych si
konečně po dlouhé době vyzvedl část hotových zarámovaných fotek pro sérii tří fotografických výstav, které chystám na léto,
a tak jsem se do Prahy konečně vypravil. Nebo aspoň do toho, co z ní po
měsíci a půl našeho odloučení ještě zbylo. Buď výlet přežiju bez ztráty
kytičky nebo se - jak se teď mezi politiky něžně říká - promořím.
Ano,
tahle cesta do Prahy byla opravdu v mnohém premiérová: Poprvé ve svém
životě jsem směřoval do Prahy bez turistů. Poprvé jsem jel v roušce a s
pohotovostní lahvičkou dezinfekce. A poprvé jsem se snažil zbytečně
nedotýkat sdílených povrchů, např. různých veřejných rukojetí, knoflíků,
klik, pohyblivých i statických madel. Vyhýbal jsem se i lidem, ale to,
přiznávám, dělám častěji. S potěšením jsem pozoroval, že většina lidí se
na oplátku vyhýbá mně, protože jsme - chtě nechtě - jeden pro druhého
potenciálním virošiřičem. Ale ono je to s viry těžké: Budou-li opravdu
chtít, budeme-li něčím imponovat jejich jednoduchému pragmatickému
vnímání světa, jsem přesvědčen, že si nás najdou, i když se necháme
preventivně zazdít v odlehlém koutě sklepa dávno opuštěného kláštera.
Skoro prázdný vlak mě slalomem mezi neviditelným nebezpečím dovezl přímo do centra města, na hlavní nádraží.
"Všechny
vlaky, které nejsou výslovně uvedeny na informační tabuli, byly
zrušeny," dí nádražní rozhlas a takových vlaků musí být hodně, protože v
celém potemnělém areálu nádraží je nás jen několik postav spěchajících
od spoje z Řevnic, kterým jsme právě přijeli. Obchody jsou zavřené,
zhasnuté, všude vládne prázdné nevlídno a nikdo z cestujících se zde
nemíní zbytečně zdržovat. V něčem mi ten stav připomíná mé zážitky z
nočního nádraží v době železničářské stávky (viz reportáž Noc stávkujících duchů).
Před nádražím, kde většinou musím na chvíli zatajit dech, tentokrát
nepřišel očekávaný atak zdejšího typického puchu, naopak z nedalekých
rozkvetlých šeříků se linula tak omamná vůně, že ji nedokázala ukrotit
ani moje notně zadýchaná rouška. Procházím přilehlými ulicemi a
zjišťuji, že většina místních restaurací a jídelen dál funguje aspoň
přes okénko včetně mého oblíbeného tureckého bistra. V nedaleké centrále
českých komunistů, jak mě vzhledem k jejich nesmiřitelné vlastenecko -
protimuslimské rétorice vždycky dobře pobaví - takto ostatně funguje i
místní "kebáb bistro". Doby ideologické zabejčilosti zjevně pominuly a
peníze z pronájmu nesmrdí.
Vyzvednutí
obrazů mám domluvené na půl druhou a schválně jsem přijel o hodinu
dřív, abych mohl aspoň nakouknout, jak vypadá pražské centrum. Václavák
je poklidný, jako jsem ho viděl naposledy v osmdesátých letech, když
večer běžela Nemocnice na kraji města. Ale přece jen se sem tam někdo
objeví, protože kolem je i dost kanceláří a je právě doba oběda. Ti, co
mají roušku na půl žerdi, jsou v drtivé většině kuřáci a zároveň
telefonisté: buď starší páni nebo naopak mladé dámy; do svých mobilů
mluví nejrůznějšími jazyky, ale šlukují internacionálně. Mobilující a
čadící ruská krasavice v apartním slaměném kloboučku ani nepředstírá
snahu roušku si nasadit. Snad ještě kdysi ve škole bych byl schopen
pronést v ruštině příslušnou filipiku, ale pohříchu jsem si po vzoru
pana Důry, mistra plovárenského, neuchoval ve své paměti více než
slovíčka, jež znějí takto: "S Vaňkem se raď!"
Na
druhou stranu jsou občasní hříšníci jen výjimkami v jinak pozoruhodně
uvědomělém pražském občanstvu. Od seniorních salarymanů v luxusních
oblecích přes obyčejné kamsi spěchající lidi v tričkách a s batůžky až
po žebračku ležící na chodníku před hlavní poštou - ti všichni mají
předpisovou roušku. Co si asi všichni ti lidé, které míjím, myslí o
současné situaci? A co si vlastně myslím já sám? Chaotické zprávy z
nejrůznějších zdrojů se zapisují do vrásek i do úsměvů v úzkém pruhu nad
rouškami: To nejhorší máme za sebou! To nejhorší nás teprve čeká! Každý
si může vybrat předpověď podle svého naturelu. Spodní část náměstí by
byla skoro prázdná, kdyby se na ní právě nestavělo: Revitalizace
Václaváku začíná, zeleně prý přibude, tak snad tomu tak nebude i v
našich obličejích. Mám ještě čas, a tak neodolám a zatočím na Můstek a
dál na Staré Město.
Křivolaké
uličky Starého města jsou mnohem opuštěnější než bývalý Koňský trh,
dnes již výhradně s koňmi pod četnými kapotami. Vstupuji na jindy
přeplněné Staroměstské náměstí. Tady všude by za normální situace byly
venkovní, turisty napěchované restaurační zahrádky, ze kterých dnes
zbyly jen srolované přístřešky, a já bych se těmto místům vyhýbal.
Postát jen tak chvíli pod orlojem? Zapomeňte! Ale teď je najednou všude
dost místa pro všechny, tedy pro těch pár lidiček, co se sem přišli z
nejrůznějších pohnutek podívat. Někteří fotí, ale bojácně se přitom
rozhlížejí, jestli nebudou popotahováni za páchání přečinu proti
národnímu zdraví. Velký foťák v mé ruce je trochu zbavuje ostychu: Když
na nás bafnou strážníci, ten nápadný tlustý chlapík snad přijde na řadu
jako první a nám se zatím povede schovat náš malý kompaktík v kabelce.
Anebo se fotit smí? Kdo se v těch nouzových pravidlech má vyznat?
Za
chvíli bude jedna hodina, cukrú, cukrú. Touhle dobou by už pod orlojem
nebylo k hnutí, všichni by se těšili na představení starého stroje,
nejvíc staroměstští kapsáři. I oni patří k ekonomickým obětem virové
epidemie, jen si zatím netroufají žalovat stát o způsobenou škodu. Ne,
na klinkání smrtky umíráčkem čekat nebudu, to by se za daných okolností
pokoušet nemělo, zvlášť když se slovutní experti stále nemohou
dohodnout, jestli máme to nejhorší za sebou, před sebou, vedle sebe nebo
snad dokonce v sobě. Ta motorka ale vypadá, že sem tak úplně nepatří,
pokud s ní tedy do práce (to se smí) nejezdí Mistr Hanuš.
Ale
skutečná role tajuplného stroje byla odhalena za chvíli. Na rozdíl od
nevěsty a ženicha, kteří musí být naopak poctivě zahaleni jako
Šeherezáda, jinak budou sankcionováni a jejich shromáždění bude z moci
úřední rozpuštěno, takže snoubenci nejenže neodejdou ze svatební síně
jeden s druhým, ale dokonce (vzteky) bez sebe. Jestlipak si právě takhle
představovali svou svatbu ve svých snech? Max.10 osob včetně
oddávajícího, matrikářky, varhaníka a strýčka Huberta. Ale ta touha
konečně spolu vyrazit na plný plyn, ta je přece na počtu svatebčanů
nezávislá. A rouška? Ta se jistě stane jednou z obětí nadcházející
svatební noci.
Přiznávám,
že některých místních obchodů mi věru není líto, protože za festovní
mříží se skrývá typický pražský disneyland. Kdyby kupříkladu zkrachoval
obchod, který prodává minerálku za kilo, nepřičetl bych to koronaviru do
kolonky obětí, ale spíš mezi objekty vyléčené. Jenže šmejdi všeho druhu
bohužel krachují většinou až jako poslední, to už je taková zatrápená
ekonomická přirozenost, či co.
Jilská
ulice sice nebývá úplně narvaná ani v turistické sezóně, ale přece jen
odbočuje přímo z Královské cesty, takže takhle pustou jsem ji opravdu
ještě nikdy neviděl. Obchůdky sice snad budou moct v dohledné době
otevřít, ale pro koho? Počítám, že Praha bude ještě nějakou dobu nabízet
svou krásnou náruč více českým turistům, kteří by centrum města za
"normálních" podmínek - podobně jako já - obešli velkým obloukem. Pevně
ovšem věřím, že tato klientela si nepřijede do Prahy koupit ruskou
čepici, typickou pražskou matrjošku nebo echtes čechišes glás.
Hodina
času není zase tak moc, a proto jsem musel pomalu zatočit přes dávnou
místní hranici v podobě dnešní Národní třídy zpátky na Nové Město, kde
už jsem měl připravené poblíž Karlova náměstí dva velké balíky s osmi
zarámovanými výstavními fotkami a deseti dalšími zatím nezarámovanými
tisky. Jen přes ulici a vysokou zahradní zeď odtud se právě tlačily
stovky nedočkavých zájemců o otestování pozůstatků koronaviru ve svém
těle, což myslím bylo - na rozdíl třeba od prázdných staroměstských ulic
- v současné Praze jedno z nejpříhodnějších míst, odkud bylo možné si
nějaký ten znepřátelený vir (spolu s čerstvým potvrzením o
bezinfekčnosti) odnést.
Franz
Kafka se svou blýskající se fragmentovanou myslí s námi drží v náročné
době "omezeného pohybu" basu a netočí se. Ale jinak jeho srdéčko nad
aktuálními podivnůstkami a absurditkami žhavé pražské současnosti
nejspíš plesá. K náhlým a nepředvídatelným proměnám skutečnosti měl
přece odjakživa kladný vztah, jak nám coby důvěryhodný svědek s
povzdechem potvrdil jistý Řehoř Samsa.
Dvěma
poloprázdnými tramvajemi, které jsem - obalen velkými neforemnými
balíky s fotografiemi - zpoloprázdnil především já sám, jsem se dostal
až na Smíchovské nádraží a odtud vlakem zpátky domů. Nebyla to jen běžná
třítisící první repríza, jak mě ubezpečují fotky rozložené teď dokola
kolem stěn mého obýváku i ministři ve večerních zprávách. Situace je
vážná, nikoli však zoufalá, řekli by možná francouzští filmaři.
"Prý
se to vrátí a bude to horší," řekl mi tiše - v touze po jakékoli lidské
blízkosti zcela neschopen dodržet dvoumetrový odstup - se sevřeným
hrdlem starší pán, který na Smíchově zasmušile nastupoval do plzeňského
rychlíku.
"Je krásně rozkvetlé,
voňavé jaro," zkusil jsem ho povzbudit, ale nemyslím, že to mělo úspěch.
A kdovíjak by si vysvětlil, kdybych mu řekl o své víře, že i zklamaná
naděje je vždycky lepší než potvrzená obava.
Ano,
vyhlídky jsou nejisté, ale je to snad někdy doopravdy jiné? A Praha se
zase časem dostane do takové turistické formy, až nás to bude mrzet.
Aspoň že ty fotky, co teď doma vidím všude kolem sebe, jsou, řekl bych,
fakt pěkné. Kdyby nebyly moje vlastní, musel bych jejich autora snad i
pochválit! :-)
Ať už své aktuální proměny zažíváte v Praze či kdekoli jinde, opatrujte se a buďte zdraví a dobré mysli.
Měl jsi ho vyslat na Kokořín, tam je to dobrodružné!
OdpovědětVymazat