Když jsem na konci loňského roku nuceně
měnil notebook a na poslední chvíli jsem zálohoval staré dokumenty a
obrázky, procházel jsem postupně i archívní ročníky fotek. Znovu jsem se
přesvědčil, že tam je spousta fotek z mých dvou japonských cest, které
jsem nikdy nepoužil a nikomu ani neukázal. Přece jen - do tehdejších denních blogových reportáží,
které jsem psal docela v kalupu přímo na místě, se vešlo vždy jen pár
snímků a příležitostí se k fotkám vrátit nebylo za běžného provozu
mnoho. Teď tu vzhledem k trvající virové epidemii a z ní plynoucí
mírnější formě "domácího vězení" určitá šance je, tak jsem v archivu
trochu zalistoval a pro dnešek jsem z něj vytáhl jedenáct fotek z města,
které bylo před tři čtvrtě stoletím v jediném okamžiku prakticky
vymazáno z map - z Hirošimy. Před devíti lety jsem ve městě a jeho okolí
strávil sice jen krátký ale moc zajímavý čas (jeden den, jednu noc a
následující ráno) při cestě z Kjóta na ostrov Kjúšú a na základě
tehdejších zážitků jsem napsal blogový článek Atomový dóm a mijadžimské ústřice.
Při své druhé návštěvě Japonska o tři roky později jsem už městem jen
projížděl při své cestě na ostrov Jakušimu. Dnes vás tedy zvu znovu na
krátkou procházku Hirošimou, během které se podíváme, jak tato inkarnace
bájného ptáka Fénixe dokázala povstat ze zmaru, smrti a popela.
Mohlo
by se zdát, že Hirošima je dodnes utvářena hlavně svou historií. Ano,
samozřejmě, mnoho turistů sem přijíždí právě kvůli historii (přiznávám,
já jsem k nim nepatřil, chtěl jsem hlavně vidět blízký ostrov Mijadžimu a
Hirošimě se při této cestě nedalo vyhnout), ale jinak je Hirošima úplně
normální moderní, živé a dynamicky se rozvíjející velkoměsto, v němž se
připomínka prvního děsivého válečného využití atomové zbraně omezuje na
rozlehlý ostrov v bezprostředním sousedství epicentra výbuchu (hypocentrum
bylo ve výšce 580 m). Na tomto ostrově a přilehlém nábřeží se nachází
většina vzpomínkových míst, památníků a muzeí souvisejících s výbuchem
atomové bomby ráno 6. srpna 1945.
Jako
člověka, který vyrostl ve městě na soutoku čtyř řek, tedy v Plzni, mě
zaujalo, že Hirošima v tomto ohledu dala Plzni flek, protože jde o město
dokonce se sedmi řekami. Kolem ostrova s Parkem Míru protéká řeka Honkawa (na obrázku, říční rameno na druhé straně ostrova se nazývá Motojasu).
Samotné historické centrum bylo zničené zcela a na jeho místě jsou dnes
nejrůznější památníky a muzea, ale kolem zdejších parků rostou všude
prstence moderních výškových budov.
Když jsem napsal, že centrum bylo zničené zcela, je tu samozřejmě jedna důležitá výjimka: Tzv. Atomový dóm (po japonsku Genbaku Dome), je pozůstatkem po rozsáhlé budově Hirošimského prefekturálního paláce
z roku 1915, kterou projektoval český architekt Jan Letzel. Masivní
železobetonová konstrukce budovy zčásti vydržela nápor obrovské exploze,
byť žár v místě výbuchu zabil až na výjimky všechno živé v širokém
okolí, a po dlouholetých diskusích o budoucnosti tohoto místa se nakonec
místní autority dohodly, že torzo paláce bude ponecháno ve stavu
bezprostředně po výbuchu jako památník. Od roku 1996 je tato památka na
Seznamu světového dědictví UNESCO.
Na
kovové struktuře kupole je pěkně vidět, jak byla konstrukce "festovní".
Architekt Jan Letzel se kvůli tomu, že jeho budova vydržela naprosto
extrémní podmínky, o nichž se nikomu nemohlo v době projektu ani zdát,
stal známým po celém světě, čehož se ovšem nedožil, protože po velkém
zemětřesení v Tokiu v roce 1923 se u něj postupně rozvinula duševní
choroba, takže se vrátil do Československa a v roce 1925 v pražské
léčebně pro duševně choré "v Kateřinkách" zemřel v pouhých 45 letech.
V
Parku Míru se nachází celkem kolem padesátky drobnějších památkových
objektů k připomenutí různých specifických skupin obětí . Toto je např. "Pamětní věž" k poctě mobilizovaným studentům, vlastní památník mají např. i oběti z řad korejských občanů.
Z
odstupu už je dnes Atomový dóm vizuálně zasazený do společnosti
moderních budov v pozadí. Po výbuchu se často říkalo, že plnohodnotný
život se do města - pokud vůbec - navrátí možná za 70 nebo 75 let. Tři
čtvrtě století od atomového útoku uplyne právě letos a je možné říct, že
Hirošima povstala z popela mnohem mnohem dříve.
V
Parku Míru se nachází i známý Dětský památník, který byl postaven v
roce 1958, tři roky poté, co na leukémii po ozáření při výbuchu zemřela
dvanáctiletá dívka Sadako Sasaki. Památník má podobu dívky držící v
rukou zlatého jeřába, což souvisí se starou japonskou legendou, podle
které se každému, kdo složí tisíc papírových jeřábů, splní jedno přání.
Sadako se snažila starou legendu naplnit, protože měla přání uzdravit
se, ale ani více než 1000 složených jeřábů nakonec k záchraně bohužel
nestačilo. Jako připomínka osudu malé Sadako a jako symbolické odsouzení
použití jaderných zbraní se dodnes dostávají k památníku tisíce
papírových jeřábů origami, přinášených nebo zasílaných ze všech koutů
Japonska i z dalších zemí.
Hlavním
památníkem Mírového parku je kamenný kenotaf, u kterého se koná většina
oficiálních slavnostních aktů. Zcela neoficiálně sem ale chodí přidat
květinu a vzdát úctu mnoho běžných kolemjdoucích. Zde poprvé položil
květiny i americký prezident Barack Obama, ale do té chvíle v okamžiku
pořízení této fotky chybělo ještě dlouhých pět let (přelomová oficiální
návštěva se konala až v roce 2016, tedy 71 let po jaderném útoku).
Hirošima
má nejhustší tramvajovou síť v Japonsku. Dokonce prý v ulicích doposud
jezdí tři modré tramvaje, které byly v provozu už před atomovým výbuchem
v srpnu 1945 (patřily k těm 10% vozů, které nebyly výbuchem
bezprostředně zničeny). Dočetl jsem se, že již 3 dny po výbuchu byla
zprovozněna (neumím si vůbec představit jak) část tramvajových tras ve
zničeném městě a tramvaje pomáhaly zvládnout všeobecný zmatek. Tahle
tramvaj nebyla sice modrá, ale zelená je, myslím, taky dobrá. Párkrát
jsem roztomilé místní tramvaje vyzkoušel a ušetřily mi spoustu pěších
kilometrů a námahy. A možná proto, že jsou vozy tak pěkně a různorodě
barevné, prý v nich nejezdí žádní černí pasažéři :-).
Z
tohoto úhlu pohledu celkem nenápadný most Aioibashi má netradiční tvar
písmene T; hlavní část mostu spojuje břehy řeky a vedlejší rameno vede
na špičku ostrova, ze kterého jsem fotil. Právě kvůli originálnímu tvaru
mostu dobře viditelnému z velké výšky byl tento most Američany vybrán
jako přesný cíl atomového bombardování. Vítr uranovou bombu nakonec
zanesl trochu stranou, takže vybuchla něco přes 200 m od mostu. Výbuch
paradoxně most úplně nezničil, jen těžce poškodil, takže stavba po mnoha
opravách sloužila až do 80. let, kdy byla nahrazena novým mostem
stejného tvaru.
Hirošima
leží na břehu tzv. Vnitřního moře, které odděluje ostrovy Honšú, Kjúšú a
Šikoku a je doslova poseté menšími ostrovy a ostrůvky. Jedním z velmi
známých turistických cílů je posvátný ostrov Icukušima (známý také jako
Mijadžima), který leží necelých 20 km od města. Na ostrově je jedna z
nejznámějších japonských památek, svatyně Icukušima, za jejíž slavnou
oranžovou "plovoucí bránou torii" sem jezdí milióny návštěvníků z
Japonska i z celého světa. Já jsem dorazil za odlivu, takže jsem sice
bránu neviděl plavat, ale zato jsem k ní mohl dojít relativně suchou
nohou a prohlédnout si ji zblízka. Přes úzký průliv s připlouvajícím a
odplouvajícím trajektem je vidět cca stotisícové město Hacikaiči,
které už je fakticky předměstím více než miliónové Hirošimy.
Mimochodem, věnec hor kolem města byl jedním z důvodů, proč byla
Hirošima vybrána jako cíl bombardování, protože hory měly zvýšit účinek
bomby na rovinatý prostor, kde město leží.
Je
pravda, že návštěva Hirošimy - ať už si prohlédnete často děsivé
muzejní expozice nebo ne, já jsem si na to netroufl - asi nemůže
neprobudit spoustu emocí i otázek s často velmi nejednoznačnými
odpověďmi, pokud nějaké vůbec existují. Na druhou stranu je právě
Hirošima unikátním dokladem obnovy a vzkříšení velkého města, obnovy
fyzické i duchovní, obnovy takového rozsahu, který se nejspíš dlouho
zdál nedosažitelný a nepředstavitelný. Dnes, tři čtvrtě století po
výbuchu tvoří pamětníci hrůzného dne (ti, co atomový výbuch přežili,
mají v Japonsku speciální označení "hibakuša") už jen malé
procento obyvatel města a jejich potomci ve spojení s přistěhovalci z
mnoha jiných míst v Japonsku tvoří běžný společenský organismus jaký je k
vidění v ostatních velkých japonských městech.
Přestože
jsem se chtěl při svém putování krásnou japonskou zemí původně Hirošimě
zcela vyhnout, nakonec jsem rád, že jsem ji navštívil. Ne jako
připomínku hrůz, kterým museli zdejší lidé čelit, i když ta se nedá
pominout, ale právě kvůli té úžasné naději, která z toho města sálá a
dává jasný příklad, že nikdy není úplně vše ztraceno.
P.S.: Další články o spoustě zajímavých míst, která jsem měl možnost v Japonsku navštívit, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
V Japonsku mají i hezké topoly.
OdpovědětVymazat