Kdysi jsem četl výsledek jakési obsáhlé
studie, že Češi doslova milují slevy v obchodech, byť já různé posly
slev a červeně přeškrtnuté cifry obcházím obloukem. Též jsem mockrát ve
vypjatých sportovních situacích slýchal skandování červenomodrobílých
davů, že kdo neskáče, není Čech, což mě vždycky spolehlivě znehybnilo,
byť by mi v té chvíli bylo sebevíce do skoku. Nikdy v životě jsem s
vlasteneckou slzou v oku nevystoupal na horu Říp, na tu horu, která
vypadá jako mateřský prs, a možná proto tolik vybízí i jinak celkem
racionální praotce k psychedelickým vizím o krajině oplývající mlékem a
strdím. Když k tomu přidám nepochopitelnou skutečnost, že pivo piju jen
výjimečně, nejsem domácím kutilem, který z vysloužilého fénu dokáže
sestrojit funkční repliku atomového ledoborce Lenin, a nikdy jsem
neviděl ani jeden díl Ordinace v růžové zahradě, není divu, že občas
trpím pochybnostmi, jestli mě úřady pokládají za Čecha oprávněně, a
souvisejícím mučivým pocitem vykořeněnosti.
Tento
pocit ještě zesílil v době aktuálního nouzového stavu, kdy se tisíce
lidí pustily s obdivuhodným nadšením do neúnavného šití ústních roušek.
Vždycky, když opouštím svůj byt a nasazuji si (s vděčností, neb je od
maminky) roušku, vím, že bych měl být hrdý na příslušnost k národu,
který se ve své většině obětavě a bez ohledu na některé své zmatečné
nebo od reality odtržené kormidelníky pustil odspodu a jen s podomácku
vyrobenými zbraněmi do boje s mikroskopickými nepřáteli, a na hřejivý
bavlněný dotyk svých tváří, rtů a nosu bych se měl s tímto vědomím
těšit. Snažím se, seč to jde, ale moc se mi to nedaří. Neumím se dívat
na roušky jako na skvělý módní doplněk, neumím se těšit z toho, že díky
nim - nerozptylována rysy tváře - snad lépe vynikne krása lidských očí.
Neumím se na roušky dívat jinak, než jako na nutné zlo, jako na dočasné a
neradostné omezení v zájmu těch, kterým bych nerad nevědomky ublížil.
Netěším se na budoucí svět, který možná nošení roušek bude považovat za
zcela normální a nad hrůzou a sobeckostí volného a nijak nechráněného
dýchání bude nechápavě kroutit hlavou jako my kroutíme hlavou nad
hygienickými standardy středověku, a upřímně věřím, že v té době už
nebudu jeho součástí.
Uznejte,
může někdo takový, kdo připouští, že svou roušku nosí ukrutně nerad a
jen z donucení (nucen ovšem nikoli úředními nařízeními ale jen vlastním
pocitem odpovědnosti), nepociťuje kvůli tomu ani špetku hrdosti, nadšení
a radosti ze sounáležitosti, a kdo se celou dobu těší, až bude moct
doma ten všestranně nepříjemný náhubek sundat, být plnohodnotnou
součástí národa, který v době pandemie získal v celém vystrašeném světě
pověst odhodlaných tvůrců, milovníků a propagátorů roušek?
Opravdu
moc se těším, až nenormální okolnosti pominou, lidé své roušky budou
moct beze strachu z cizího i vlastního ohrožení i z nevraživosti okolí
zahrabat do nejodlehlejších koutů svých šuplíků a skříní a já se zas
nebudu cítit tak úplně Čechem pro změnu kvůli něčemu jinému :-).
P.S.:
Na závěr přidám jednu svou veršovanou miniaturku, kterou jsem minulý
týden - tehdy čerstvě vytaženou z trouby - zveřejnil na facebooku a
která můj vztah k rouškám a k symbolu "rouškového národa" do značné míry
odráží. Věřím, že za těch pár dní tohle čtyřverší zas až tolik
nevychladlo.
Pod rouškou
Velký rozdíl to zas není,
jak nás nově vidí svět:
Většinou jsme podroušení
kromě dětí do dvou let.
Víš, je velký rozdíl přijímat bacily v MHD a trvale žít v infikovaném prostředí, kde stěny pokrývají plísně! Tam se nehodí nosit roušky!
OdpovědětVymazatDomácí plísně už se modlí, aby tohle kruté období nadměrné hygieny co nejdříve pominulo :-).
OdpovědětVymazat