úterý 14. dubna 2020

Miroslav Horníček: Saze na hrušce

Domníval jsem se, že od svého oblíbeného spisovatele (ale i herce, dramatika, moderátora a klauna) Miroslava Horníčka jsem přečetl vše, co kdy napsal, ostatně většinu těch knížek mám přímo ve své knihovně v poličce, kam je možné kdykoli namátkou sáhnout a potěšit se i v nepříjemných chvílích. Bývá v nich to, co od knížek očekávám: cit, humor, životní moudrost, sebereflexe a pochopení pro mnohé, nad čím je zvykem tvářit se přísně. Snad si umíte představit mé překvapení, když jsem při postupném pořádání knihovny otevřel útlou Horníčkovu knížku Saze na hrušce, abych do ní vlepil své nové Ex Libris (konkrétně č.153), pochopitelně jsem se začetl (začtu se téměř do každé z knížek, proto je pořádání knihovny tak neproveditelný úkon trvající mi logicky mnoho let) a zjistil jsem, že tyhle vzpomínky na dětství ve staré plzeňské čtvrti, kterou sám tak dobře znám, jsem zatím - i když jsem byl přesvědčen o opaku - nikdy NEČETL! A to knížka vyšla v roce 1996 a musí být u mne doma nejméně dvacet let.
 
Sice mou hlavní a dlouhodobou četbou je teď třísvazková Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, proti které jsou svým objemem Saze na hrušce asi jako drobná sbírka básní proti Bibli, takže stačí po několik večerů "číst přesčas" a ani se nepozná, že se na čtenářské váhy oproti jindy něco přidalo. A já si tak mohl číst přímé i zprostředkované vzpomínky na dětství svého oblíbeného autora, které se odehrávalo v samých začátcích nového československého státu (Miroslav Horníček se narodil necelé dva týdny po vzniku Československa) v kulisách, které sám dobře znám, protože podstatnou část svého vlastního vědomého dětství jsem prožil jen dvě tramvajové zastávky odtud, a několik let jsem (aniž bych to tehdy tušil) pracoval přímo na dohled umělcova rodného domu, shodou okolností právě v době, kdy tato knížka vznikala.

Porod i křest se konal doma, v prvém poschodí. Pro křest zhotovil můj tatínek, který byl aranžérem výkladních skříní, cosi jako oltář. A během porodu, jak jsem ho pak poznal, přecházel od hrůzy k rumu. Jestli se mýlím, ať mi odpustí. Před tím oltářem mi pan farář Škorpil dal jméno Miroslav, a druhé - Antonín - po mém kmotru Antonínu Jaborovi. A jako světový názor mi určil křesťanství, či přesněji katolickou víru. Miroslavem jsem dosud, ale pokud jde o světový názor a víru, mám pochybnosti. A občas kleju jako pohan.
No to jsou mi věci. Vůbec jsem nevěděl, že pan Horníček byl křtěný Antonín, čímž mi ještě 17 let po své smrti udělal radost, protože k tomu jménu jsem z úplně jiných soukromých důvodů získal v mezidobí ten nejlepší možný vztah.

Můj rodný dům...
Stojí dosud a jediné, co na něm chybí, je červená tabulka s domovním bílým číslem 36. Někdo ji ukradl. Popudil mne tím. Nejen proto, že krást se nemá, ale taky proto, že ji ukradl dříve než já. Měl jsem to v úmyslu, ale člověk někdy své skutky odkládá.

Je zajímavé se dívat na autorovy vzpomínky i z pohledu jeho budoucí umělecké profese. Kde se náhle objevil v úplně obyčejné rodině takový intenzivní vztah k nejrůznějším odvětvím kultury? Jak se asi postupně rodila specifická náklonnost k hudbě, divadlu, k psanému či mluvenému slovu?

Objevila se u mne zácpa. Nic vážného, řeklo by se, ale tato potíž se ukázala velmi odolnou a trvala. Když pan doktor Lederer vyzkoušel prostředky mírnější, doporučil posléze klystýr. Ukázalo se, že jediný v celém domě, kdo dovede a je ochoten nástroj použít, je paní Frísková, podnájemnice z přízemí. Byla to subreta plzeňského divadla. Ať mi subrety celého světa prominou, ale já měl ještě dlouho - možná pod vlivem tohoto úkonu - pocit studu před slovem subreta. Pocit krásného a slastného studu. Myslel jsme si, že dospělí lidé by je neměli říkat před dětmi. Na celou akci už si nevzpomínám, ale přístroj v rukou nalíčené a vonící subrety byl zaveden. Byl zaveden do dětské prdélky, ale zasáhl, tím jsem si jist, i dětskou psýchu. Odborníci by vám to potvrdili a vyznavači pana profesora Freuda by si na tom přímo pošmákli.

Autor vzpomíná často i na dětské hry, např. na časté klukovské fotbalové zápasy na loukách u kilometr dlouhé aleje obrovitých listnáčů vedoucí od mostu přes řeku Mži u Kalikovského mlýna k Lochotínu, tzv. "kilometrovky" (kolikrát jsem tudy sám procházel, nejčastěji na cestě do plzeňské zoologické zahrady, ale fotbal jsem tu, myslím, nikdy nehrál, to by se muselo uhnout trochu směrem k předním Skvrňanům). Je vidět, že hra samotná má ve vzpomínkách na dětství důležitou roli, do té doby ovšem, než se stane sportem - cílevědomým, soutěživým nebo dokonce (jaký děs!) povinným.

Vysadili mě na kruhy. Kdosi mě vyzvedl, já se zachytil oběma rukama a visel jsem. Stačilo mi to. Ale oni měli další požadavky: abych se rozhoupal, abych pokrčil nohy, a někteří obzvláště šílení požadovali, abych i nohy zavěsil tam, kde mám ruce. Neřekli jak a já nevěděl proč.

Miroslav Horníček představuje jednoho po druhém své příbuzné: své v mnoha ohledech tak vzájemně protikladné rodiče, babičky i dědečky, řadu strýčků i mateřskou a chápající tetu Pepu. Porovnává svým dětským okem, jak své příbuzné viděl, kdo z nich ho jakým způsobem ovlivnil. Kdoví, snad nejvíc mu pro jeho další život dal jen o deset let starší strýček Háňa (Anton Pavlovič Čechov by nad tím souslovím jistě zaplesal), byť tomu zpočátku pranic nenasvědčovalo a naopak to vypadalo, že jeho specifický způsob "výchovy ke kultuře" bude mít zcela opačný efekt.

Trávili jsme spolu prázdniny u jeho bratra Josefa v Klatovech. Jednoho dne mi řekl, že za tři dny bude v rozhlase vysílána Malá noční hudba Mozartova a že to musím slyšet. Neměl jsem v té době rád slovo "musíš", neměl jsem rád nic, co neslo pečeť hodnoty. Byla to u mne doba trucu a výsměchu, bylo mi dvanáct let. A z toho důvodu, jen z tohoto důvodu, jsem odmítl. Hudba, povídám, je hudba. Nelze ji měřit ani vážit. Nemůže být velká ani malá. To by taky mohla být koktavá nebo šilhavá. Už ten název je mi podezřelý a poslouchat to nebudu. Když ovšem nastala chvíle vysílání, byl jsem Háňou jat, spoután šňůrou na prádlo a přivázán k židli. A tak jsem - ať mi Wolfgang Amadeus promine - tuto jeho skladbu vyslechl poprvé jako vězeň, jehož trest byl zostřen. Nikoli samotou a tvrdým lůžkem, ale klasikou.

Kolik lidí a jejich přívětivých tváří se v průběhu let z okolí poztrácelo? Někteří odešli do světa jako "kovbojský" strýc František, který v touze po volnosti a prostoru nejdřív odcházel na noc spát na louky za městem a nakonec zakotvil až v dalekém Texasu (Horníčkova divadelní hra Můj strýček kovboj má tedy svůj velmi reálný základ), jiní odešli bohužel ještě dál a mnohem dříve, než to bývá přirozené - např. právě ani ne čtyřicetiletá teta Pepa, ještě výrazně mladší strýc Háňa - a posléze jen krátce po vypuknutí války v roce 1940 - i velmi svérázný tatínek.

Když jsme pak pro strýčka Háňu jeli do plicního sanatoria, musel ještě do Prahy, aby mu na ředitelství Škodovky vypravili jakési formality, protože v jejich službách pracoval jako úředník. Stáli jsme v Jungmannově ulici a on mi ukazoval Mozarteum, kde bylo Déčko E.F.Buriana, a z Palackého ulice mi průhledem ukázal budovu, kde hráli Voskovec a Werich. Osvobozené divadlo. Kdykoli tudy jdu, vzpomínám. V Mozarteu jsem po válce začínal jako člen tehdejšího Větrníku a v divadle, kdysi Osvobozeném, jsem strávil šest krásných let po boku Jana Wericha. Háňa to mohl ještě zažít - byl by se tehdy pohyboval mezi třicátým a čtyřicátým rokem svého věku. Nezažil.

Proč se vlastně knížka jmenuje tak podivně - Saze na hrušce? Nezapomínejme, že jsme v průmyslové Plzni jen kousek za zdí oddělující obrovské prostory Škodovky od "zbytku plzeňského světa".

Okno pokoje vedlo do zahrady.
Užívám slova zahrada, ale měli bychom věci i místa nazývat pravými jmény. Byl to jen kout mezi činžáky, chudičké záplaty trávníků, pár keříků rybízu a šeříků, uprostřed cosi jako okrouhlé torzo bývalého vodotrysku a altánek, který mohl být ohrožen i mírným deštíkem a jehož konečné zhroucení se dalo denně očekávat. A na jednom z těch podvyživených trávníků stála hrušeň. Na jaře obalená květy, později plody. Byly to velké žluté a sladké hrušky. Miloval jsem je. A protože za rohem byla Škodovka, dopadaly sem skoro pořád saze z jejích pecí a komínů. Dopadaly vytrvale na bílé květy, na zelené listy, na plody.
Saze na hrušce...
Pojídali jsme je i s těmi sazemi, chlapcům je vzdálen pojem hygieny, a než by došli domů a hrušku umyli, bylo by pozdě. Pozdě pro ně, pozdě pro hrušku, pozdě pro touhu zakousnout se.
Zlaté saze na těch zlatých hruškách!

Jen pár desítek metrů od téhle kouzelné hrušky ve dvorku domu v Karlově ulici jsem čtyři roky učil na soukromém gymnáziu, které tehdy pro své účely využívalo budovu staré školy na Husově náměstí. Ano, na tom náměstí, kam ústí mimo jiné právě i Karlova ulice, ve škole, kam několik let malý a školou povinný Mirek Horníček chodil, jak jsem se až z této knížky s drahným časovým odstupem dozvěděl. A já pořád, čím mi ta budova kdysi byla - a díky krásným vzpomínkám nadále je - tak sympatická! :-)

Knížku Saze na hrušce psal Miroslav Horníček už po své pětasedmdesátce a je zřejmé, že knížka je svým způsobem i jistou formou účtování. Někdy má to bilancování poněkud smutný přídech, ale vždy je v něm dominantní naděje v budoucnost. Když už to vypadá, že po nešťastné smrti autorova syna a dalších mužských potomků rodu bude umělec sám posledním členem původně rozvětvené rodiny, překvapivě se pozná se svými početnými příbuznými v USA (ano strýček "Frank" v tomto směru kýžený prostor náležitě využil).

Pod jménem Horníček se mnou vymírá náš rod po meči. Pod jménem Hornick ale žije dál.

I když čtvrť, kde autor v dětství bydlel, dostala velkou ránu výstavbou Centrálního autobusového nádraží, takže mnohá v knížce popisovaná místa už dávno neexistují, není to, myslím, nijak na závadu. Saze na hrušce nejsou turistickým průvodcem, ožívají v ní ve vzpomínkách staré postavičky oprýskaného plzeňského předměstí - kovář Smrčka ve své jeskyni plné ohně a jisker, sedlář Soukup obklopený vždy koňmi a starými kočáry, životní skeptici bratři Steiningerové (obuvník a hodinář), řezník Fína s neodolatelnou delikatesou v podobě kosti od šunky anebo zapálený čepičář Endršt, který vždycky dovedl doplnit děsivý dětský námořnický obleček apartní pokrývkou hlavy na míru (v tomto případě doslova a do - velkého - písmene). Nikoho z nich už jsem pochopitelně osobně neznal a znát nemohl, ale kdyby nic jiného, znám přece budovu Kalikovského mlýna, znám alej kilometrovku, znám Škodovku (kde jsem měl taky pár měsíců potěšení pracovat) a znám samozřejmě i štíhlou a vysokou věž kostela sv. Bartoloměje, na kterou jsem několikrát vystoupal, abych se mohl rozhlédnout shora po celém městě se vším krásným i ošklivým, co mu bylo v průběhu staletí dáno generacemi obyvatel do opatrování.

Když jsem byl velice malý, hleděl jsme se zbožnou úctou k vrcholu věže sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí. Když jsou člověku tři čtyři roky, zdá se mu daleko vyšší než ve dvaceti a třiceti. Když na ni stoupá - poprvé snad ve svých šesti letech - zdá se mu daleko nižší, než když na ni leze po své sedmdesátce, snad naposled, jak se bojím, jak doufám. Vídal jsem na jejím ochozu postavičky. Ve svých čtyřech letech jsem je považoval za tamní bytosti zvláštního druhu a měl jsem pro ně dokonce jméno. Byli to "klekáníčkové". Věřil jsem dlouho v jejich existenci. Někdy tam byli dva, jindy jich bylo deset, podle toho, jak se jim chtělo ven. Když jsem se tam po letech vracel už jako dospělý, vzpomněl jsem si na ně. Nu - patřili kdysi k mému dětství, zmizeli spolu s ním a dnes už je neuvidím. Vylezl jsem nahoru, rozhlédl se a hle: klekáníčkové tu byli. Bylo jich daleko víc než kdy jindy, ale chodili dole, po náměstí.

Ano, Saze na hrušce je především knížka o minulosti, knížka vzpomínková, ale vzpomínky se dovedně proplétají s autorovými aktuálními postřehy, jsou předmětem srovnávání (slovního i fotografického - v knížce jsou nejen dobové obrázky malého Mirečka a jeho blízkých, ale je tu zachycen i aktuální stav míst, o kterých se vypráví) a v samotném závěru dokonce východiskem k budoucí - již bohužel nepříliš dlouhé cestě.

Když člověk stárne, začíná si stále častěji a podrobněji vzpomínat na své dětství. Ohlíží se, dívá se zpět. Pak uplyne ještě pár let a on začíná vyhlížet. Dívá se vpřed. Cesta před ním už je daleko kratší než za ním. Nemůže si ji volit, tak jako si nemůže volit své rodiště, ale myslím si a představuji, jaká by mohla být. Měla by začít u mlýna. Přešel bych most, pod kterým teče Mže, a minul kout, kde jsme kdysi sušívali prádlo. Pak by pokračovala pod korunami stromů, ve kterých by zpívali ptáci, kolem by se prostíraly louky, kde jsme kdysi hrávali kopanou a kde jsi snad přespával, strejdo Františku, vedla by dál a pomalu pomaloučku by se blížila stráň a její stín. Až sem už by vanul její chlad, ale taky vůně. Až sem bych cítil její hlínu a jehličí smrků. A fialky. Především ty fialky.

Jako obyčejně u knížek Miroslava Horníčka jsem si i tentokrát čtení užíval podobně, jako se dá vychutnávat do sklenice nalité dobré víno: Na první ochutnání a přičichnutí se může vůně i chuť zdát nevyvážená a trochu chaotická, ale pak se napijete po několika chvílích znovu a zjistíte, že víno se "rozleželo" a každým dalším douškem se jeho senzorické parametry vylepšují, i když se na obsahu zdánlivě nic nemění. Dobrá knížka, myslím, nehladí čtenáře po srsti, nevlísává se do jeho přízně. Počká si, až čtenář naladí svou duši tak, aby si dokázala přečíst to, co autor skutečně napsal, a nakouknout do míst, která svými slovy pootevřel - jak na straně autora, tak i na straně čtenáře. Není to cesta určená spěchajícím, podobně jako kilometrovka směrem k Lochotínu, protože spěch neumožní vychutnat si různý smysl a odstín slov, stejně jako nenápadné zvuky větru v korunách staletých stromů.

I když jsem tuhle knížku měl víc než dvacet let přímo na dosah ruky, až teď jsem si na ni udělal čas. Chutnala mi podobně jako žlutá a zrale sladká máslová hruška posypaná černými vločkami dávných škodováckých sazí, které snad mohou dovést nepoučeného čtenáře k mylnému závěru, že kdyby se zlatavý plod pořádně omyl, byl by chutnější. Nevěřte tomu.

Ale hygienikům, starostlivým maminkám, babičkám, tetám a dalším lidem, kteří to s námi myslí dobře, to pro jistotu neříkejte :-).

Pozn.: Knížku vydala agentura NAVA v Plzni v roce 1996. Odstavce kompletně psané kurzívou jsou citace z knihy.

7 komentářů:

  1. Milý Petře,
    díky za ten odkaz. Vždyť já na tenhle blog "záložák" úplně zapomněla! :-)

    Velmi plynule jsi ty pasáže doplnil o své vlastní postřehy. Jen mě z toho všeho přepadla taková nějaká nostalgie... Když se k tomu ještě připočte aktuální situace...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemyslel jsem si, že budu někoho navigovat na tyto stránky, ale je to už potřetí v posledním týdnu: Např. o Velikonocích jsem sem musel přesměrovat facebookový odkaz na Nedělní miniglosy, protože na blog.cz nejdřív nešly publikovat a pak byly drahnou dobu úplně nedostupné pro návštěvníky i komentátory. No a dnes je to něco podobného, od rána je jeden výpadek serverů blog.cz za druhým a je vůbec div, že se mi povedlo se s publikováním trefit do chvilky, kdy vše běželo.

      Ano, knížka je to nostalgická, i když obsahuje krásná místa plná humoru. Ale je to ten humor, který ví, že žádná cesta není bez konce, a mezi řádky prosvítá snaha připomenout především to, o čem už se nejspíš nikdo jiný v budoucnu nenapíše, protože očití svědci již odešli nebo právě odcházejí.

      Vymazat
  2. Víš Petře, co mě nejvíc děsí na stáří?
    Právě ta osamělost... Když pomineme eventuální nemohoucnost...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel, v posledních letech pak obojí pana Horníčka postihlo.

      Vymazat
    2. Ezoterici říkají spoustu kravin, ale některé věci jsou použitelné. Např. to, že člověk by měl "pracovat" i na své smrti. Tedy spíš na představě o ní. Aby to pak šlo hladce, pokud lze o smrti něco takového vůbec říct.

      Tak já už na to pár let "pracuju". ;-) Protože smrt je po narození jedna z největších životních jistot.

      Vymazat
  3. Knížka se nese v náladě romantiky posledních zverimexů. Poutavé čtení pro lidi s dobrým vkusem!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zverimex býval pod divadlem. Ale jak je to teď, netuším :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.