středa 29. dubna 2020

O skřítcích v době karantény

Když jsem je zahlédl poprvé, myslel jsem, že mám halucinace. Seděli tři v rohu obývacího pokoje, kde jsem až na zřídkavé výjimky strávil poslední měsíc a půl, velcí asi jednu píď, jak se na pidimužíky sluší, podobní jeden druhému a třetímu jako vejce jiným dvěma vejcím, a zdáli se být zasmušilí. Prostřední občas předpisově zakašlal do loketní jamky. Když si všimli toho, že je sleduji, tiše vzdychli, rozplynuli se a ponechali mě o samotě s neodbytnými otázkami.

Na internetu jsem se dočetl, že v době dlouhodobého nuceného pobytu ve vnitřních prostorách nejsou podobné výstřelky mysli ničím výjimečným. Zavření lidé např. hovoří nejen se svými psy, kočkami či rybičkami v akváriu, jako tomu bývá jindy, ale často i s květinami na okenním parapetu, s čajovou konvicí, prababičkou na dobové fotografii či s dávno prázdnou lahví od silvestrovského šampaňského. Lidská mysl je v takové situaci z naklonovaných dnů otupělá jen zdánlivě, ve skutečnosti je naopak zjitřená z nedostatku podnětů, takže si vymýšlí, představuje a fantazíruje. Vytvořit tři maličké neexistující postavy v koutě obýváku je pro ni hračkou. "Dokud mluvíte vy na ně a nepromlouvají oni k vám, je to zcela normální," říkal v televizi jistý psychiatr s tikem ve tváři, pokud se mi tedy taky jenom nezdál.

Promluvili ke mně ještě týž večer. Přišel ten nejodvážnější z trojice a vyložil karty na stůl; prý už není zbytí, protože končí veškerá legrace. Ano, obvykle prý dělávají jen drobné poťouchlosti, občas mi schovají klíče od bytu, takže kvůli tomu nestihnu vlak, jindy shodí ze stolu můj oblíbený hrneček, takže ho musím pracně lepit dohromady, nebo vypnou sporák, takže pak není divu, že brambory stále ne a nevaří, a kručení mého žaludku je tak v chladném tichu lépe slyšet. Obyčejné věci, které domácí skřítci mají ve své pracovní náplni, rozptylují jimi jednotvárnost našich dnů a já je dosud mylně považoval za výsledek své roztržitosti a nešikovnosti. Teď ale jeden z nich kašle suchým dusivým kašlem a má horečku, takže o něj zbylí dva mají, poté, co všechno v posledních týdnech slyšeli z mé televize (ano, někdy se večer dívají na svítící obrazovku zpod gauče, abych nevěděl), docela obyčejný strach. Za normálních okolností je přímý kontakt s obyvateli bytu v rozporu s dobrými skřítkovskými mravy a proti profesní cti, ale když je dnes celý svět vzhůru nohama kvůli nějakým prťavým potvůrkám, které jsou ještě neviditelnější než skřítci, těžko to považovat za normální okolnosti.

Kdo ví, jak náchylní k virovým infekcím jsou naši domácí skřítci, žádnou wu-chanskou studii na toto téma jsem bohužel nenašel. Nemám pochopitelně k dispozici příslušné testovací sady a zajít s pacientem přímo na pražské odběrné místo v zahradě v Kateřinkách se ostýchám, protože se trochu bojím, že kdybych se v odběrném stanu pokusil upřímně vysvětlit účel své návštěvy, mohli by si mne ve zdejším proslulém areálu vážní lidé v bílých pláštích a s tikem ve tváři ponechat ve speciální karanténě, přestože se nejspíš shodneme, že infekční nejsem. Nehledě na to, že domácí skřítci zatím ve statistikách hygieniků nemají vlastní kolonku, jakož ostatně ani v jiných přísně racionálních statistikách, i když je to nejspíš především naše škoda a náš život to činí v jistém smyslu sterilnějším a nudnějším. Takové bytosti jsou bohužel příliš vázané na biotop našich domovů, aby mohly očekávat jakoukoli pomoc zvenčí, takže si nejspíš budeme muset poradit svépomocí, jako tomu ostatně je v souvislosti s aktuální pandemií i v mnoha jiných ohledech. Rozdrtil jsem tedy tabletku paralenu (to by mohlo na pár dní stačit), navařil dostatek silného čaje, spíchli jsme miniaturní roušku na pidiústa a vyčlenili jsme pokoj, který jinak používám jako zimní pracovnu, pro improvizovanou karanténu. Než se opět všichni tři stali neviditelnými pro můj nedokonalý zrak, stihli ještě poděkovat malou srozumitelnou jiskrou v ustaraných očích. Ano, vědí, že bude-li třeba, můžou ke mně opět kdykoli promluvit, ať si televizní lidé s tikem ve tváři říkají, co chtějí. Kdy jindy bychom si už měli umět navzájem pomoci?

Dny ubíhají, z domácích skřítků se nikdo neozývá, ale z náznaků tuším, že tu jsou. Hromádka nadrceného léku v zimní pracovně se nenápadně zmenšuje, kašel slýchám už jen tak slabý, že ho neumím rozlišit od šumění jarního větříku za pootevřeným oknem, a když se z gauče dívám na televizi, mám pocit, že při tom nejsem sám. A po večerech si povídáme s tou báječně tvarovanou a ušlechtilou lahví Paul-Etienne Saint Germain, jak to asi právě teď vypadá v jejím překrásném rodném kraji Champagne.

I když vlastně s jistotou nevím vůbec nic, aspoň skutečnost, že právě nemůžu najít klíče, i když mi za chvíli jede vlak, mě naplňuje mírným optimismem.

2 komentáře:

  1. Marihuana mi pomáhá snést úzkost z izolace!

    OdpovědětSmazat
  2. Až budou kvůli úzkostem hulit i domácí skřítci, to bude teprve věc! :-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.